Ve zdobném sálu prastaré budovy,
víří živá hudba taneční,
světlo třpytivé dopadá na róby,
je ZČU den sváteční.

Beseda se lidmi plní,
všude život panuje,
ve velkého sálu lodi boční,
moje maličkost veršuje... ;)

Vůkol mne v zástupu lidé proudí,
či do řeči se dávají,
kapela teskně dlouhé tóny loudí,
lidé si zvolna v sál sedají.

K deváté blíží se minut rafička,
hlas z reproduktorů se ozve,
až zaplaví sál růžová barvička,
rektora k zahájení pozve.

Na parketu dívky v růžovém,
v lesklém saku tanečníci,
při pomalém tanci vířivém,
sálem plují Quick Dance činovníci.

Rektor jen krátkou řeč má,
slova zvolna splývají,
význačné hosty přivítá,
potom ples formálně zahájí.

Ples se zvolna rozbíhá,
parket se páry plní,
čas pomalu utíká,
dvojice do rytmu se vlní.

Zvolna upíjím z číše své,
víno v barvě rubínů,
rozhlížím se po společnosti veselé,
jež životem pulzuje a neklesá do stínu.

V malém sálu mezitím,
panuje obligátní prázdno,
do "nálady" se pomalu propíjím,
dnes nejde to snadno.

Samoty přízrak zas nade mnou stojí,
mihotá se ve stínech,
má myslse ho stále bojí,
skřípavě výsměšný jeho dech.

Na hodinách půl desáté,
další představení v pořadí,
publikum radostně vysmáté,
profesionální tanečníci pobaví.

Představení vskutku dobré,
bral bych mít jejich glanc,
však též je mi zcela zřejmé,
čas jaký nutno dát denně všanc...

Všiml jsem si zajímavé věci,
mnoho blondýnek zde,
však genů porucha ta submisivní přeci!
Stěží to na náhodu svést lze.

A opět parket ladně víří,
také bych šel - mít s kým,
zas přízraky ke mě míří...
Však co já s tím..?

Desátá hodina se pomalu nachyluje,
do malého sálu se přesouvám,
kdesi Paradox se připravuje,
tak v stínu chvíli vyčkávám...

Malý sál stále prázdnější,
jen pomalu lidí přibývá,
aspoň je pohyb snadnější,
však prostoru rychle ubývá.

"Nebudu sám" se z repráků line,
spousta párů po parketu hopsá,
přízrak můj zas ke mě se vine,
nad mou skleslostí jásá.

Minulost se vrací z hlubin času,
tvrdý direkt mi dává,
stranou barevného jasu,
do rytmu hudby si mne podává.

Kam to zas ujely myšlenky mé?
Nu mazat to nebudu,
nechám tak verše zapsané,
ráno si vzpomínku odbudu.

Čtvrt hodiny k dalšímu představení,
soundtrak snowboarďáků běží,
má mysl vzteky pění,
z toho kýče se vlasy ježí...

Paradox na parket vpadá,
není to nic pro mne,
znuděnost mne zmáhá,
udržet pozornost není snadné.

O patro výš to jinak vře,
páry po parketu kmitají,
bubnů melodie na sál řve.
(jak to tak zběsile stíhají..?)

Opět je na chvíli klid,
Tak mě tak napadá:
Šel by v Matlabu zpracovat lid,
jenž hudba tak krásně ovládá..?

Nu ano, sklenku mám třetí,
stále jak vidno veršuji,
čas příliš pomalu letí,
stínů, se marně vzdaluji.

Proč není tu nikdo koho znám..?
Proč nikdo z nich na plesy nechodí..?
Zas jsem tu dočista sám,
není kdo se mnou slovo prohodí..

Ah už zas letěl jsem v dál,
Myšlenkami nespoután Zemí,
však lokací mou Malý sál,
kde co chvíli světla mou barvu mění.

Pomalu Malý sál osiřuje,
lidé se kamsi vytrácejí,
marnost se pozvolna rozprostřuje,
jen vytrvalci zůstávají.

Nahoře je to podobné,
lidé někam mizí,
ni bary nejsou přecpané,
že by odchody domů ryzí..?

Však hlavní bod večera je skoro zde,
zvědavost mne zde udržuje,
copak tím hřebem asi bude..?
(mysl má zběsile šrotuje)

Do chvíle té osm minut jen,
zvědavost ve mě plane,
svět změnil se mi již ve viný sen,
Co za pšt minut asi se stane..?

Konečně doba ta uplynula,
propriety známé na parketu se hromadí,
je mi jasné co ZČU přichystala,
co za moment všichni uvidí.

Plameňáci jsou dosti dobří,
lepší než co jsem kdy viděl,
když s ohněm si hráli rytíři chrabří,
zde překonán profesionality předěl.

A pak zas hudba nastupuje,
konec oficiálního programu,
ples už nikam negraduje,
spěje k pozvolnému útlumu..