Tak kdyby mohlo být ráno,

to ráno, které nic neslibuje a jen nabízí.

Klidný spánek blízko, v teple, pod dekou schovaný sen.

A mít úsměv na tváři ze spaní, co do sna utíká a dává tušit nečekaným láskám.

Mít tak jen jedno ráno,

to ráno, co lechtá dolíčky na tváři toho modrookého blonďáka s baculatými rtíky.

Protože to je to, oč tu běží,

protože to je to, oč já stojím.

Právě teď... a chtěla bych být někdě úplně jinde.

DEN PRVNÍ

     Tak kdyby mě to tady bavilo, tak bych snad i chtěla zůstat. Však nakonec, co bych měla o víkendu dělat jiného? Takových věcí mě doma čeká a já sedím tady a poslouchám slova a slova, pořád dokola.

     A mám si užít dva dny v hotelu, ve kterém ani nechci být, ve společnosti, do které se nehodím.

     Za chvilku ticha a za chvilku klidu brečela bych, za chvilku nezájmu prosila bych. Jen tak si chvíli lehnout a upadnout do samoty... šílená věc. Poslouchat ty cizí lidi, kteří se mi snaží něco vysvětlovat a já tak strašně nechci nic slyšet.

     Hrůzná věc a tak si přemýšlím, kolik je to stojí. Když od každého nechají si zaplatit za vstupní seminář čtyři tisíce, při počtu sta lidí.. už jen tím mají čtyřista tisíc.. kolik je stojí ten salónek, když vlastně ušetří na noclehu, něco dají na jídlo, dokážu si to spočítat... kolik jen stojí ten pronájem?

     Tak a opět znova. Chtěl bych vykřičet světu, že tady nechci být. A pak mám hlavu plnou myšlenek. Chtěla bych vykřičet celému světu, že jsem potkala úžasného modrookého blonďáčka, který tady ale nebude pro mě.. nebo že by? Zase jsem ho objevila.. jsou tady, ještě jsou a tak strašně špatně se hledají. Objeví se jen tak zčistajasna a zase zmizí. Nechávám si je proklouznout mezi prsty (někdy až doslova :-)) a tak strašně nerada.

     Přemýšlím o něm a nechávám si na rtech hrát potutelný spokojený úsměv. Zasněně čučím do dálky a v hlavě se mi odvíjí bláznivý film, báječné scény z minulého večera. Bože, ty dolíčky, když stál u plotny... jak neuvěřitelné. Tak neuvěřitelné a stalo se to. A milujeme tu svobodu...

     A jen tak si přemýšlím, proč se vlastně stalo to, co se stalo? Proč to nechal zajít až tak daleko? Já věděla, že mu svým příjezdem lezu do postele. A věděl i on, že přijedu proto, abych s ním skončila v posteli? Chtěl mě v té posteli mít? Nereagoval na vzletné poznámky, nelichotil, nic neříkal. Plánoval nebo jen využil příležitosti? Počítal s tím, že přijedu? Chtěl to? Nebo to všechno byla jen taková katastrofální náhoda, co snad nic nezkazila...

     Jak dopadne skutečnost? Pár chvil, kdy si na něj budu moci sáhnout, abych se ujistila, že existuje. Pár doteků, ještě stále cítím vůni jeho vlasů. A matně si vzpomínám, jak líbá. Byla jsme příliš opilá, než abych nezakoušela maximálně euforické stavy bez ohledu na realitu ranního odchodu, kdy jsem se bála dát mu pusu na rozloučenou.

     A třeba byl rád. A třeba jen tiše čekal až odejdu a neřekneme si žádné další "co dál", protože jak chlapsky se chovám, tak chlapsky se mi to vymstí. Nakonec zase zůstaneme stát a budeme si koukat do očí, abychom tam našli odpověď na nevyřčenou otázku... a pak, kdo první řekne, kdo první bude chtít? Já budu chtít... jinak, jinde, jindy...

     Šílené věci, šílený chlap. Zprvu zdál se až moc ukřičený, ke konci snad mohu říct: "ano, zdá se, že o tom něco ví."

     Už jsem z toho tak unavená a rovněž netrpělivě trpělivě čekám na zprávu, zda přijde nebo ne. Pokouším se zjistit, jak moc mi na tom záleží a jelikož mi záleží na málo věcech, tak ani nevím. Proč jen své prvotní nadšení nakonec beru s tak ledovým klidem, s klidným rozhodnutím, že o nic nejde? Vzdávám se bez boje? Vzdávám snad věci, které ještě ani nestihly uzrát, které ještě neměly šanci ani vzklíčít? Vzdávám se možností v zárodku, protože si nevěřím? Nebo proto, že nevěřím jemu? Spíš sobě. Na jednu stranu polemiky o mé skoro genialitě, na straně druhé hra o zamaskování pochybností a mě samotné.

     V čem vídám své cíle, v čem vzdávám své snahy? Až kam budu muset zajít, abych si sama sebe naučila vážit? Abych si o večerech do temných stěn v pokoji ticha, už nemusela sama o sobě lhát. A hledat jistotu v kouscích vět prozrazených jen tak náhodou a bez předsudků, bez odpovědí, bez obdivu, jen tak pro nic ostatních.

     Úmorná věc sedět a poslouchat, měli by to dělat jinak, na dva dny je toho moc a zbytečně. Stačilo by projítí letem světem, nevracet se k již řečenému a pak už jen odpovídat na případné otázky, protože stačí, když se na to člověk koukne sám a pak se zeptá.

     Tak tady stále ještě sedím a přemýšlím o blonďáčkovi. On o mě ne, taky bezva. Chovám se jako zamilovaný puberťák. Ale nakonec je to ohromně příjemné. Aspoň myslím na něco zábavnějšího, s čím si moje fantazie rozhodně lépe poradí než s finančnictvím. I když se musím přiznat, že finančnictví mi zdaleka nedělá problémy. Jen myslet na chlapa je tak trochu víc lepšejší :-)

     To by se ani nebylo tušilo, že se v Brně něco takového objevilo. Skoro vyhynulý druh - svobodný, dvacetisedmiletý modrooký blonďák s dolíčkama a baculatými rtíky. I když není až tak jako ty rtíky baculatý sám, ale dolíčky to všechno spraví. A nakonec je mi taky fuk, že je ve znamení Panny (i když při mém zběžném opětovném studování horoskopu je to pěkně v lajně) a je mi fuk, co dělá, hlavně, že se uživí a je mi fuk, že má byteček jako dlaň, jen 1+1. Ať si ho nechá. Je tak mrňavoučký, že se to k němu geniálně hodí, hlavně jeho osoba v kuchyni se hodí. Je tak báječný. Měla bych se přestat rozplývat nad něčím, co by mohlo být, ale není, jisté.

     Atmosféra se změnila, hudba nikoliv. Máme sál plný svíček a skleniček s čímsi. Radší ještě nebudu zkoušet, jestli je to víno nebo aperitivek - zřejmě před večeří. Anebo se mám zlinkovat, abych byla hovornější?

     Jako včera. Dva panáky hruškovice a litr bílého vína a rekapitulace? Decentní opilost bez studu doteku se sexuálním zážitkem bez orgasmu. No to se koneckonců dalo čekat.

A tak tu sedím, malý blázen,

stékaj´ kapky, padaj´ na zem,

svírá ruka moji dlaň

a není vidět do příměří,

koulí se do dálek a trochu se pozdí,

naráží na svahy, hory a do zdí.

A kdyby nakrásně mile si hráli,

možná by uměli, trochu se smáli.

Vídám ve snu svoji zbraň

a pak sám sobě nevěří.

DEN DRUHÝ

     A tak nastalo ráno při nedělním probouzení. Decentní snídaně dala tušit střevním potížím. Už se vidím, jak budu mizet na záchod. Ale mají tady dobrou čokoládku na dobrou noc. Sežrala jsem ji ráno.

     Celou noc se mi zdály nejapnosti o prodejním rozhovoru, než aby se mi zdálo, že jsem s ním. No nic. Asi jsem si zase potřebovala vyčistit hlavu od pubertální výstřelků dospělé ženské a věnovat se při sobotní noci finančnictví.

     - Omyly nás samotné uvádějí v úžas, když s každou chybou se stane něco pozitivního. -

     Óooo, to vypadá na hlubokou myšlenku, jak jsem vytříbená po skoro probdělých nocích. Decentní chaos. Je třeba se chovat za masku suveréna. Neboť...

     ... "Vyrovnanost moudrých je jen umění nedávat najevo své zmatky."

     A tak bych tuto myšlenku mohla použít jako motor svých úspěchů. Protože věřit si, to je tak strašně málo.

     A hlásám do dálek, buď daleko. Vzdaluj se proto, aby ses mohl zase vracet. Ke mě, za mnou, pro mě... kvůli mě. Nikoliv však použe kvůli mě, ale raději taky proto, abys ty sám byl rád, proto raději taky pro tebe, kvůli tobě. Protože nakonec tady jen tak sedím v hotelové hale a koukám kolem sebe a hlavně na papír, protože moje psací nadšení mě ani zdaleka neopouští. Milý malý spisovatel, na kterého koukají, že pořád píše a možná by strašně rádi věděli, co. Neřeknu, nepovím, neukážu...

     Nový den, nové ráno, nová slovíčka. Přijdu si tu jako na trhu lidské tvořivosti promítané na zeď. Nakonec miluju, maluju, růžovím, fialovím... a říkam si, že dneska už bude opravdu konec. Krutá pravda je, že já dokážu přežít školení, i když jsem nikdy na žádné nešla, ale hlavní je, že přestože dokážu, tak nenávidím. Hloupost - to je negace vlastnosti. A já to vlastně ignoruju, to znamená, že mě to až tak nebere. A nakonec všechno uteče jako voda.

     Bláznivé akce pro lidi, co se nebojí. A já jsem přitom takový malý posránek. Věci nejsou nikdy špatné, zaleží pouze na způsobu, jakým se o nich přemýšlí. V mezích normy chápu své možnosti v celku jako pozitivní, i když tím to vidím ve velmi světlých bodech.

     Možná psycholog vymyslel, že člověk dokáže vnímat jen padesát minut, snad proto, že je to podobné vyučovací hodině, kdy každý z nás si x let odseděl ve školních lavicích. Asi bych to vymyslela jinak. Druhý den nejsem schopná vnímat. Vytržení ze stereotypu rodinného kruhu asi ty lidi tak trochu rozhodí. Mě zcela jistě. Někdo vymyslí, že jsem zřejmě komunikativní typ a teď mám mluvit s lidmi a já bych nejraději seděla někde v koutku. A tvářila se, jako že tady nejsem.

     Děs běs, fakt trpím. Nemůžeš, nemůžeš, prostě to nemůžeš dělat po svým. Ale já už jsem unavená. Už skoro všemu věřím. Další dvě hodiny... dělají to proto, aby se lidi nemuseli ptát. Jen už od včerejška dopoledne jsem alergická na opakování a vem čert, že opakování je matka moudrosti. Kašlu na moudrost, když jsem někde, kde se mi nechce být.

     Aspoň začali líp hrát. Na můj vkus trochu víc nahlas, jako na diskotéce, ale nakonec jo, souhlasím. I když už mě ta hudba tolik nebere, protože euforické stavy pro náladu vymizely v neutrálním postoji. Smíříme se s osudem.

     Už mě snad ani nic nenapadá. Mám vyšťavený mozeček a nic v něm. Jsem ve stadiu, kdy můžu už jen poslouchat, ale nevnímat. Kdyby se mě ptali, co bylo před půlhodinou, tak pouze matně tuším.

     Dva dny sepisuji memoáry, abych nezblbla. Já už bych si ani nemohla číst, protože kromě toho, že tady řve ta hudba, tak už se mi i obličeje přednášejících ztrácejí v mlze.

     Stejná hudba - evokuje pokus o paniku. Tak to všechno začínalo a s tím taky chtějí skončit, tedy aspoň doufám.

     A dojmy z cest dobrodruha? Trochu šílené, trochu panické, v každém případě nevyřknutelné, protože dostat ze mě teď slovo by byl nadlidský úkol, sirky do očí, rozehnat mlhu a zatnout pěsti, že pak ještě deset minut a bude finiš. A ve středu další? Neříkejte mi o středě, neříkejte nic! Ani slovo o semináří a nedejbože slovo "seminář" použít!

     Čím více hustíme, tím rychleji se naplní a tím dřív praskne....

    .... nepodepsala jsem to :-)