Čekala jsem na něho asi 2 hodiny. Když konečně přišel byl bledý a z roztřesených rukou mu kapala krev. Zadíval se na mně hrůzou rozšířeným zrakem a jak na mě hleděl, v očích mu postupně začly doutnat malé jiskřičky naděje, že snad já ho mohu zbavit viny, nebo vlastní bolesti.Potom se sesunul na zem k mým nohám a zabořil hlavu hluboko do dlaní.Přesto že to bylo gesto naprostého zoufalství, věděla jsem že zanedlouho sebere dost sil na to, aby se opět dokázal kontrolovat.Tyto stavy nemíval často, někdy se ale dostavily.Byly to hluboké deprese, kdy se na něj sesypaly všechny špatnosti jež prováděl druhým a také nespravedlnosti, které lidé prováděly jemu.V těch chvílích se utápěl v páchnoucím bahně svých vlastních slabostí, kdesi hluboko u dna. To však nikdy netrvalo moc dlouho.Nakonec se narovnal a s vyčištěnou hlavou začal uvažovat opět chladně a logicky.Téměř nikdy se nedopouštěl chyb. Se smrtící přesností se propracovával ke svému cíly a s
tím co mu stálo v cestě se vždy nějak vypořádal, ať už to bylo jakýmkoli způsobem. Při práci kterou vykonával se ani nemohl chovat jinak, pokud nechtěl ohrozit svůj život, nebo skončit v těch nejhorších vězeňských kobkách.
A to byla opět jedna z chvil, kdy se mi nad ním sevřelo srdce lítostí.Vzhlédl ke mně, klečíc uprostřed opuštěné silnice a jeho tvář zamazaná od krve a slz měla ztrhaný uštvaný výraz.Záda měl shrbená, jako by na nich nesl těžké břemeno. Ruce bezděčně složené na kolenech. Potom se náhle zhroutil. Stočil se do klubíčka, tvář přitisknutou na chladný asfalt.Tělo se začalo otřásat, v trhaném pláči.Zatímco levá ruka mu sjela k pasu, na chladnou rukojeť zbraně,levačkou si , jako kdysi v dětství, chránil hlavu před brutálními výpady otce.Z nebe se začaly snášet první dešťové kapky. Ztékaly mi pomalu po tvářích a ty nejdotěrnější mi padaly za krk a odtud v malých pramíncích přes celá záda.Pomalu přicházel soumrak.
|