když za oknem kapky deště padají z nebe,

a být na ulici – jen to pomyšlení zebe.

Peřinu pod bradu přitáhnu něžně,

snům svým vpřed zavelím – vytáhnout stěžně!

Do země přání a snů, vpluji pak tiše,

v duši mám koberce z jemného plyše.

Za zavřenými víčky, rozzářím všechny svíčky,

a za chvíli , vyblednou všechny manýry

bílého světa.

Já proklouznu dvířky malými do šera.

Nepřivítá mě však žádná příšera.

Ale snad elfové krásní z daleké země,

snad něco co je hluboko ve mně.

Starými lesy se pomalu procházím,

a kousky štěstí v listí tam nacházím.

Skládám je pečlivě do košíku,

jak budou se hodit v okamžiku,

kdy z plavby vrátím se zpět,

zpátky zas na bílý svět,

zpátky zas do víru cest.