Ležím a nemám dost slov k vyjádření mého nicotného pocitu. Na dlani stojí mi slon a kdyby to uměl, doprovodil by mě v pláči, na který již tak dlouho hraji. Mihotají se barvy na zapadlé pustině. Není to však známka úspěchu, nýbrž jen taková jednomyslnost.
              Prohraná touha ničí mě dál, v kamení rosy povadlé plují mé oči. Nechytám už motýly, jsem bez šancí. Na těle hoří mi tulipány, zjizvené ruce volají o pomoc. Z oblohy prší tuny písku a snaží se uhasit onen žár. Svíčka však uhasne zadlouho, jindy. Možná se toho nedočkám. Valí se, valí hromady mlhy, zůstala jsem sama. Řekla mi, že se musím osamostatnit.
               Teď v tolika letech mám být jedním tělem s jednou jedinou duší, mou. Splním vše, co si kdy bude přát. Vždyť je to také zčásti mé přání. Musím se přestat bát, nepolykat sémě strachu. Naučit se obraně, tak nutné v mém bytí. Já se to naučím, ne proto, že musím. Ale proto, že chci. Je nádherné milovat…………………………………..
               Vykoupaná, omytá radost není radost. To raději skončím jako bezvětvý strom plačící smůlu, abych mohla být šťastná. Jedna věc nahradí druhou, ta první umírala a nikomu se nezželelo, slzička neukápla. Ta první však plakala často, pláče i teď. Pláče, protože se bojí. Bojí se ztráty toho nejdražšího, co má. To jí ale nikdo nevezme.
              Slon přešel z dlaně na okraj postele a dívá se svýma kamennýma zelenýma očima, jak utíká mi čas. Musím se naučit ovládat. Co? To musím nejdříve zjistit, asi.