Prastaré svižně a jitro sel
burácenými proudy svých záklopek,
kde jedna plá osmý hvězdný prach a třetí rozmlouvá
kdesi o hranici libotvárného prázdna
Trápí se lesem a trápí se pátou šupinou okřídlené vesle,
aby jen trochu, snad, pookřál pro dění vyzývavé nitě, pro hru na lyru.
Loukotě a tuny lávek do fantastické země, obávané jitrocelem.
Mám růži oblemovanou v pažích, kde jen trčí ostny
o které zadrhávám a poté mávám dění na rozcestí,
kde stojí pán a šťáva, loučící se, s listem v podpaží.
Ten list, vydává ze sebe ještě cosi naposledy,
jakoby se snažil oznámit, že musí jít
a rozkreslit plán alejí na větvích.
Slečny omotýlené barvami mládí,
roní steny do podkroví pár chlapců z malin
a lákají je na požitky den co den,
aby probuzen byl planetární vesmír
Sametová zvěst z konce pádu listí
a opadané hlavy radostně dmou plání.
Motýlí efekt a knihovnice s dlaní,
pobitou naléháním na nevrácené vazby.
Již odpluli krájející nože z kopretin.
A zbyl jen svorný běl starých vín,
okvětím nedozrálých pruhů
na dívčích šatech.
a lesní
se mi koupá stín
|