L U N A R I A     Aby mohli zaniknout, byli zrozeni v prostoru, v němž se každodenně rodí a opět umírají Slunce i hvězdy. Všude kolem kovy různých prapodivných tvarů s fantaskními odrazy. Dříve tonuli smršťující se mlhovinou, ze které se zformovala také jejich mateřská hvězda. V hustém protoplanetárním disku předtím, byli samotáři v hvězdném bytí. Nebyli gravitačně spojeni se žádnou hvězdnou soustavou a byli rozeni, aby kradli naše hlavy! Nade vším a nad našimi rozetami.  Kradli vše, ve svém postýskaném bytí. Sáli denně jednu dlaň svých přátel. Byli mi nepříjemní, chůzí, efektem i hlasovými nedostatky. Vyprávěli o planetárním, živelném dění a my nevěřili.                                                                             ▀ ▀   Již nevychází léta slunce a již není rozkvetlých sadů. Tvor – člověk již doznívá v mlze a my, vyšší, toneme v rozkladu svého posledního poznání.             Ležel jsem na pláži, poseté vrhanými pery a vzduchem se nesla náhle teskná skřípání, jakoby z dáli a ze všech stran.             Vítr se zvedal, lámaly se dravé šelmy o stromy a kdosi zápolil, se vší beznadějí v oné energii.                         Poté se zjevila.             Byla to křídelnice.                      Křídelnice je vraná hmota, pnoucí se několika svaly, tvořícími smích nebes. Je to těleso s pravidelnou vnitřní stavbou, která je tvořena ústy teplot, bez dotyku země a tlumoku nadměrnosti. Její okohybné svaly vdechují malé bytosti, točící svými životy.          Mám strach, že mne vzhloubne, jednou ve svém šatu, tvořeným hmatem.          Křídla, mohutná křídla, jejichž zvuk , když vrhá nebesa, navozuje neobyčejné záchvěvy v srdečnici.          Bezmezně neutichající cirkulace atonalit, dává lidu pokleknout až k tušené linii něžné mikrováhy.                           Budu vám opěvovat její prostory, jež jsem navštěvoval v nejistotě, trpící strachem z jejích arén, prostoupených tvářemi kletých dimenzí, plechových tvarů s odrazy, tvořícími nové světy…          Napřed jsem byl opleten vakuovou formou, abych mohl být spolknut.          První, rudý, prostor byl tvořen křivkami pátého stupně jsoucna. Všude jen básnické vrypy do pelyňkových stěn.          Prostupoval jsem tímto prostorem dlouho a nakonec jsem došel k malé louce u lesa.          Stromy visely za mohutná lana, přivázaná na poněkud obézní trojsféru.          Louka se vrásčitě třásla na velké obezděné točně, která byla ovládána myšlenkami z negativu.                                                                                       ▀ ▀          Můj přesun do místnosti, tvořené prázdnem, neohraničeným prostorem, byl poněkud těžkopádný, jelikož mé nohy slábly pod nekonečným zemětřesením dechu křídelnice.          Třetí místnost jako iluze.          Uprostřed ničeho, čnělo jakési impérium drobných hlav, jež jsem musel obejít s maximální opatrností, abych nepoškodil jejich aury.          Do čtvrté místnosti vedla chodba cévnatou rostlinou.          Zde jsem poznal první bouři polárních souřadnic.            Dal jsem se do běhu abych….          „A záře…Bohatýrský zpěv!“...          Čtvrtá komnata, která se mi stále zaměňovala s myšlenkami kletých zvonců.          Ze země vyrůstaly kvadrátové dlaně, které se ze mne snažily strhat poslední šanci k prostoupení do páté komory křídelnice.          Ale pátý prostor nebyl vůbec zřetelný.          Byl slyšet pouze skřípot křídel. Při chybné souhře ohebných svalů se ozval nářek srdečnice, jež jsem nikdy nespatřil.            Do páté komnaty jsem byl přenesen pouhou myšlenkou na ni.          A zde jsem usedl a učinil poznámky o tajemném rozpoložení obsahu atmosfér.            V tom nebeské těleso otevřelo božská ústa a vzhloublo mne až kamsi za hranici nepochopitelného nekonečna.          A psal jsem do písku ještě nerozvité květy srdečnic. A měl jsem přání  pojídat prostor, dokud by nezbylo jen pouhé nic.          Ale vše kleslo.            Více bylo znát, že atmosféra dneška není obvyklá.          Působili jsme na půlnoční půdě.          Zima této noci byla jadrná a tichá, bez jakéhokoliv obsahu zeleně.          Viděl jsem malé dynamické děti, které se mi smály. Zmatené pod zčeřenými mraky, svítily jim oči v podkroví vlastních slz. A jejich matky citovaly Holanovy texty („Holane, neopustím tě“).            Abychom vznikali z čar a stínů, museli bychom věřit v dobrého kreslíře a svět se náhle zkrátil na cestu v lese.          Mám plány z křídelnice, které se samy počínají odvíjet.                Bylo by to na starodávných mlhách jejich nadějí. Ospalá „až“ spala by v jejich trůnech a měkké prostory, by samovolně vyrůstaly z jejich dlaní. Sněžení ve větru, božský kůň a na cestě ještě kdosi, beze všeho. Pne se mezi stromy, kochá se sám sebou, pobit zrcadly. Lituje nás, pobité strachem z veškerenstva.  Jeho prsty pnou se skrze mraky, kde již ve výši, jistě musí vrávorat a lkát, nebo poznávat hustou atmosféru. Spatřovali se v jeho zrcadlovém těle, viděli se o sto let povznešení, pobiti zrcadly. Kolem těla jim vyrůstaly květy bez listů a cosi hmotného, jako zrození temna, noci či lehkosti. Pobízel: „jen blíž poznání“, po dlaních, aby vystoupali až k nepoznatelnému. Tak šli a postupně se měnili v bezesné roky. Nekonečnost, stala se jejich domovem a volání nalezlo konce v posledním bodě nedostupného a nikdy nezřeného prostoru. Spatřovali obří planety, vrhající nálady bezvědomí. Počali se obracet kolem svých os. Vytápěné vlasy se zamotávaly do rozpuštěných rtů a tím tvořily postupná křídla. Za řevu v těkání, zrychlili své „běda“ a zranili svůj hlad.                                                                          ▀ ▀   Jen se křečovitě postavili a sáli půlnoc. Hltajíc růže řka: „ Jaká krása, jaká chuť. Ještě jednu závistivou představu!“ Když už, už nebylo co pojídat, naskytl se kolem čistě bílý, neobsažný prostor. Kdosi se rozběhl a běžel, dokud nedosáhl nekonečna.   Pojedli veškerý obsah jsoucna.   V ničem jim nezbylo nic. Zbyly z nich jen dušné hmoty, které pomyslely na nekonečnost svého bytí. Jejich oblíbené cesty vedly nikam, jelikož nebylo stran, nebylo pevné půdy, nebylo vzduchu. Jen v ničem, dvě prázdné hmoty, groteskně bloudící.     Nyní již nešlo pochopit, že jsou posledním bytím v čemsi veškerém a „není snad tento prostor umístěn ještě…v něčem?“ Třeba v dechu samotného jsoucna, nebo v jeho myšlenkách a citech? Prosily tedy, aby se jim dostalo veškerého poznání.   V tom se zřítily samy do sebe, aby z nich zbyla jen duševní sféra. Jelikož prostor se zbavuje své špíny, mizely pojmy.   Mizela slova…                                                                                ▀ ▀ ▀ ▀