Až pojedu cestou se svou drahou zesnulou kápnu do krku marjánkový žal Pomnu čekat nadále až roztrhnu jí korále a s ostudou půjdu zase klidně spát není vůbec čeho se bát neboť lid ze sémě musí jít už srát Natloukánu si kebuli s radostí si zabulím při vědomí že jsem chudák sám
Já nechci žádnou okousanou věc neb jsem přecpaný pohledem na hec v dnešní zralé době živý a plodný až do nebes
moje zlatá bejby lásku dokonalou přej mi tys přec jen husa stará pitomá já tě holka nemám ksakru rád a budu to z okna den co den řvát
je to život pitomej pro někoho zas přízemně lákavej já ho nenávidím ať je či není takovej
stejně všechno spěje do pekelného zmaru tak proč sbírat střípky zdaru až vysvitne slunce nad zenitem zachvátí se naše těla studem
Forma obsah zničí v polámaném klíči leží pravda duševna obávaného to slunečna ztracené jsou dny ztracené jsou kusy bytí ztracené jsou nebeské zvony aktuální obecné blití
Jen si jednou vzpomeň na hospodu na svůj kořen snad ti to do písmene vysvětlí v čem tkví populační tažení ---------------------------------------- 24.1.06 |