Na plících mi leží plech. Takový, který nadzvedává nosní dírky a surově v nich štípe syrovostí rozmrzelého tajícího jara. Stačilo by silně mačkavě stisknout v náručí a plech by se sroloval (tak tenký je) a zřejmě by mi prořízl srdce. Takto jen nadzvedávám bradu, zhluboka vdechuji a nechávám se rezavějícím pravítkem rovnat do latě.

          Každý krok, který takto rovně udělám, procítím až k nosním dírkám. Nejsou to jen slepecké dlaždice u přechodů pro chodce, jež mi masírují skrze tenkou podrážku chodidla, jsou to především obnažené hřeby v podpatkové části bot, které s klapotem podpatkům vlastním mi připomínají život v mé chůzi a taky Ježíše, ale toho bych sem raději dnes nepletla.

          V korunách stromů hledám ptáky, natahuji k prvním větvím uši a předstírajíc netopýří echolokaci kroutím hlavou a vrtím tělem a snažím se očima vyhledat získaný signál. Větve jsou holé jako lýtka otužilcova (nespecifikovaného, potkávám jich více) našlapujícího na jemné podrážky botasek. Pozor! Nehoním tyto otužilce po ulicích, raději se obracím za obracející se dívkou, obracející se na mladého průvodčího björkovského typu, s jemným hlasem, jemnou tváří a zřejmě (proč nebýt někdy pošetilá?) i s jemnou duší. Kradu její úsměvy věnované jemu a jeho úsměvy věnované jí a tetelím se blahem, protože… Protože tohle je jaro! A já kráčím v něm a i přes plech na plících je prodýchávám. Otužilci, rozjitřené pohledy a úsměvy a ptačí zpěv vzdalují mně od chmurné podstaty mé duše.

          A plánuji si. Plánuji si v létě vypustit duši uprostřed zeleného pole (budu muset asi počkat až na pozdní léto, po sklizni, kdy se znovuoseje pro pohnojení). Připevním ji k provázku a nechám ji zprvu větru napospas… Teprve později, zazdá-li se mi, že mi mou duši svírá příliš úzkostlivě, zatahám za provázek a budu jí ve větrném proudění řídit a neřídit jako papírového draka. Jen doufám, že vítr bude foukat, že neschová se přede mnou v nějakém bezvětří tetičky Běty, ale že si udělá čas, na mně a na mou duši, řekněme 2. září? … nebo ne.. neříkejme, prostě jen zůstanu u doufání, že v ten den, kdy se postavím doprostřed zeleného pole, bude mít zrovna volno vůči povinnostem jinde či zrovna šichtu tu, zde, a že spolu budeme pouštět na špagátku mou duši.

V pokoji mám tmu

půjčenou za sedm sněženek

za šest hodin ji vrátím

a sněženky položím si na stůl

(Nejlépe v hrnečku, kdybych ovšem tak malý hrneček měla. Ach, není většího potěšení, než tahat za ouško hrneček se sněženkami!)

promítnu sluncem na zdi

svou rozcuchanou hlavu

(Zdarma ranní promítání pro jednoho velkého plyšového medvěda a několik porculánových panenek)

a nebudu si nic myslet

obuji si boty

a budu klapat

a šmírovat průvodčí

(Člověk musí pěstovat své koníčky horlivě a náruživě)

a vůbec…

spoustu věcí!

A do toho nikomu nic není.

(Taky to nikomu nebudu povídat).