Už už se zdálo že letos jedenapadesátiletý Jarré bude až do konce své kariéry oživovat ducha svých elektronických instrumentálních výbojů ze sedmdesátých let. Tomu ostatně nasvědčovalo vydání desky Oxygen 7-13 z roku 1997, kde v podstatě jen s nepatrnými změnami zopakoval to, co předvedl na stejnojmenné, avšak dvacet let staré desce. Však také za to dostal od mezitím bohužel zesnulého mistra rockové hudební kritiky, Jana I. Wünsche, pěkně po čumáku. Na místo toho nyní máme před sebou moderní desku směsující soudobou taneční hudbu s výlety směrem k ambientním plochám a etnickým vlivům.
Ke kvalitě přispívá i věhlas hostujících vokalistů a instrumentalistů. Je správné použít slovo "vokalistů", protože zde přítomní pěvci se vymykají klasické představě zpěváků coby bardů, sdělujících své duchaplné vzkazy obecenstvu a kterým se veškerá doprovodná hudba přizpůsobuje. "Texty zde nejsou texty v klasickém slova smyslu. Použil jsem jednotlivá slova jako jakési piktogramy", říká Jarré a nelze než mu dát za pravdu. A tak jeho stará kamárádka Laurie Andersonová, s níž spolupracoval na již desce Zooloog z roku 1984, deklamuje místo souvislého textu slova jako hlas, strom, krev, dítě a podobně. I jinak nadmíru výrazná belgicko-arabsko-židovská frontmanka britských etno-tanečních čarodějů Transglobal Underground, funguje ve skladbě C'est La Vie pouze jako jeden z nástrojů působivé zvukové koláže. Na hudební rande s monsigneurem Jarrém dorazila i členka rodinné irské (jak jinak, že ?) folk-rockové kapely The Corrs, Sharon Corrová. Její housle okrášlují skladbu Rendez-vous `a Paris.
Sečteno, potrženo mnohými odepisovaný Jean Michel Jarré, z jehož monumentální oslavy "milénia" pod egyptskými pyramidami zůstalo nakonec pouze torzo, překvapil hudební svět novou, svěží deskou. Toto album opravdu stojí za poslech.

Hynek Rozkovec