mé psaní není pouze vůlí k moci, jak se zde snažím přesvědčit čtenáře, ale je vůlí k bezmoci, která je tou skutečnou rozkoší, protože je poznáním skutečného postavení mě ve světě, je tedy poznáním pravdy. je-li tam radost, tak pramení nikoli z moci nad archetypální Minou, ale z bezmoci před chaosem světa, v níž zbývá jako poslední už jen jediná možnost: vstát a stát na svých nohou... má bezmoc v bazénu obrazů, štěstí topeného, který už utonul: je to cinkavý smích na prostěradle: pošlete mi své houslové pouzdro, ten čistý funkcionalismus pavilonu chirurgie, prosté linie a opakování černé a bílé v různých motivech, ne mnoha, ne málo - a hroby tam nedaleko, které se tváří svobodně, bílý trojúhelník o dušičkách, živůtek - už pohozený, bez panny - mělním se a co střep sám sebe pálím zeleně a hnědě jako piva za starých dobrých let - ale teď? - zde je ten dům kde někdo zemřel, kde se budou na stěnách prohýbat stíny; - přece si nebudeme ještě teď uhýbat do rozevřených klínů studentských peněženek, přece si neřekneme zase někdy, když už teď zhasla podobna pomlčce další zářivka; dobrotivé vranky přesedají a v očích, jak si myslíme, mají rybníky, které nejsou na rytinách... prostě šrot, maglajs, kompostování slov... a právě jsem dočetl Bernhardovo Vyhlazení, a protože nemohu pominout nic, co mě potkalo, nemohu pominout Bernhardovo Vyhlazení... dotýkám se Vyhlazení, jako se Vyhlazení dotýkalo Bernharda; já se dotýkám jeho Vyhlazení a už nemůžu říct nic a právě proto říkám tohle svoje nic... v domě prababičky je teď kaple, houslové pouzdro od člověka, když prababička umřela, tak je tam kaple, vymyslela má dcera, která už mezitím vyrostla... když je někde kaple, znamená to stav, který je víc než nic... víc než je zbytečnost, třeba v té básni, kde jsem si vymyslel tzv. zasazení zlého vejce nibelungova, a hejna metafor, křižování tonoucího: koně před hospodou zlaskané křížem, jak se snesli, v baňatém tanci vyřícení a vyostření z návršin špeku; blaničtí nudou, když je popravila zlatě vyvázaná pověst... - a jako oběšenec ještě se mi vymyslela spálenina, ta všudypřítomná mrcha s hmyzí tečkou významu, jenom střed vzduchu a tetelení nad zády: máš přece čas; hňupe: máš co máš! - on mi řekl hňupe, to hovado vymklé z mých kotníků, co jednou proklube legendu o divných snech Wagnera, naznačí zeměstřed a já zavolám ach matko - právě v tu chvilku hlesnu maminko... nikdy jsem ti tak ještě neřekl... mami... přikrej mně hlavu klestím, ať neuletím – nestojím a nikdy jsem nestál na svých nohou... a ty zavinutý zatracený louky ať jsou blízko, ať mám kde pochovat ďábla; tam se pak roztrhnu jak noviny a do jejich vůně padnu jako hvězda; - tak jsem si to namaloval; tak to stihnu - hýbejte se – a já, já pivní bráhma jsem klesl - a naházel jsem si berly k nohám - - - však říkám - duchny slov... byt a netečnost, totiž být... mám nízký tlak a je rozkoš cítit jak se měním z leklé ryby v plůdek, jak mi na hřbetech mravenčí krev... literárně banální - a zas balkón a ulice a postupně přicházejí mí stálí známí: zajíc z pole, ježek, kočky, pejskaři s oharky – a hvězdné nebe a já nahý a naplněný vůlí k bezmoci a jedno souhvězdí, které je vidět jen v úplné tmě, takže ještě čekám - přítel, kterého nevídám denně; na setkání s ním se těším často už od rána - a tohle je poslední světová revoluce, jinak to nedává smysl - balzamovanej Lenin se podobá svíčce; tohle jsou střepy skleněnýho revolucionáře v novoborským muzeu - věřím v mysl planetárního dělníka, v jeho ušlechtilou hrdost, i když ten dělník nežije, protože se zadávil vlastním horečnatým ocasem ochromený hořčicí klobásou a proletariát to jako obvykle přešel mlčením... - kolika blbcům z koženky je třeba závidět nenávrat, na stole náhodné zítřky věcí, rádio zvrací, že všechny věci jsou prázdný, a ty říkáš: jo? to jsem nevěděla... a ta stěna, před níž stojím - a co když se zažlutí úžiny snů? - a co když je voda dnes složená jinak? ztratil jste se, protože události s počínaje vaším vystoupením z trolejbusu a vstoupením do jízdní dráhy a následným přejitím silnice a zapolcením pokuty za nepoužití přechodu pro chodce podivně komplikují – máte ukázat doklad a pak dostanete doklad, na který dosatnete doklad o zaplacení, pokud zaplatíte - chcete doklad? - ztratil jste se? nějak jste se přece jmenoval musel...?? vaše věci jsou však připraveny, vaše vůně se rozletěla dlaně kvetou pane já vás znám jsem vaše sousedka z ulice - ach to jste vy - ale to víte, jak je zde blankytně jak je tady ještě prachdobře budeme sedat pod kaštanovou lípou s čokoládou řezanou na půl deka a budem se tak nějak mít... - snad už věcný oheň? – protože takový je příběh 98 – za vodou za lesem je byro, je byro jak kvádr a přitom je to putyka, kde jednomu říkají pane profesore a druhý je bolševický advokát a třetí je akcionář a tak sedí a utírají si zvratky a smějí se, je jim spolu dobře, jak tak pinzetou trhají kůžičky ze ženský, co si nedávala pozor na hubu a nechala se nést – poznamenáme, že je učitelkou mateřské školy, a svými prohlášeními pro tisk poškodila akcionáře a protože je to učitelka a nikoli akcionářka, má se snažit, aby z dětí nevyrostli taky bastardi, jako tihle tři, kterým se to v křeslech tak pěkně licituje, jestli jí dát jenom hned vyhodit, nebo jí hned vyhodit a zažalovat pro poškození obchodního jména firmy, nebo po ní jenom chtít pět melounů, ale nechat ji dál dělat ve školce, ale už radši jenom jako podučitelku, nebo chtít ještě tiskovou omluvu, protože tenhle spolek ctihodných mužů, kteří přestože nemají vůli k bezmoci, tak se zběsile věnují sebeukájení - co vy na to, pane profesore, zacinkal dobře zadaptovaný rudý advokát zubní protézou a protože pan profesor rád hovoří, má v tom coby profesor praxi, tak složí aristokratické brýle a začne vzpomínat na svou akademickou antikomunistickou minulost; no snad byste nechtěl pane redaktore abychom se zase vraceli někam hluboko před listopad kdy bylo všechno všech a nikdo za nic a žádná zodpovědnost; to už tu přece bylo a víme všichni, že, jak to dopadlo, to byste přece nechtěl mladý muži abychom byli zase tam kde jsme tehdy byli... máte jenom nemocný mozek, jenom se vám zdát že jste neoděn a znehybněn ve skleněné kouli; tento vesmír je rozkošný balón, který je však třeba rázně propíchnout, pane redaktore, nikoli se jej bát!!