Kdy že měly přijít? Dneska? Dával jsem to na třináctého, nebo čtrnáctého? Ne ne ne, takový blb jsem nemohl být, abych to dal na třináctého. Takže klid. Dneska se nic neděje. Kouknu se na net a uvařím si kafe. Možná bych se mohl mrknout na balkón? Anebo se na všechno vykašlu a půjdu si ještě lehnout. Bingo!
- Existuje druh velmi pasivní lidské nátury, obzvlášť pokud je dostatečně zajištěna...
Jo jo, už dávno jsem si to chtěl přečíst, ale pořád mám něco na práci. Ale sakra co? Dyť… hmm… nic nedělám?
Nesmysl! Já toho dělám… Takže: kontroluju mail, jestli mi něco přišlo, každou hodinu a stejně tak si skáknu na čerstvé zprávy. Musím být přece informovaný o světě, pořád se něco děje a nechci prošvihnout nic důležitého, jako tenkrát…
- Svět je v pohybu, někteří si rozhodli stát a sledovat ho...
Zvonek.
Kdo to asi může být? Maximálně tak pošťačka. Nikam nejdu. Ať mi to hodí do schránky. Nebo by bylo lepší, si to přece jenom vyzvednout? Čoveče, čoveče! Nesnáším zasranou poštu! Nemůžou mi všechno posílat mailem? Hrůza! Vždycky deset přepážek a jen jedna zpocené ženská. Dlouhá fronta nervózů a pár starejch, co zkoušej, jestli ještě umí předbíhat. O.k. Tak se zvedám. Pošta je odstrašující. Nemám si rychle něco natáhnout přes spoďáry?
- Číňani nepočítali s průměrným věkem, když tvrdili dvakrát měř, jednou řež. Ještě hůř jsou na tom se svým systémem pěti set šedesáti osmi vážných varování.
„Ahoooj! Jsem tady správně na inzerát, že hledáš spolubydlícího?“
„Nepsal jsem to na čtrnáctého? Třináctého je pěkně blbý datum…“
„To neřeš. Hezký slipáče.“
„Ježíš… jo promiň. Hodím na sebe něco.“
„V pohodě, přirozenost.“
„Ani jsem neuklízel, asi se budeš chtít kouknout na byt, ne?“
„Jo, ukazuj!“
…
„Hele, tak dáme cígo na balkáči a domluvíme se ne? Co ty na to? Nepřišla žádná lepší, ne?“
„Seš první… “
Tak vzít ji, nebo ne? Sakra! Kouří, to není dobré, ale dá se to překousnout. Třeba toho nechá, až jí napumpuji hlavu svým výkladem a pustím ji tu prezentačku, co jsem stáhl.
A pak jsou tady ty možnosti! Celkem je cítím. Ježíš, musím si to celé děsně promyslet. Vůbec si nejsem jistý, jestli s někým chci bydlet. Zatím to utáhnu i sám. Nevím, proč jsem si podal ten inzerát. Úplná blbost, co mě tehdy napadlo.
Hlavně se jí nedívat do očí.
„Tak jak, voe? Co ti na tom tak trvá? Plácnem si, ne?“
„Jo jasně, nastěhuj se.“ Doprdele… Já se podíval!
Sere mě, že prostě ženské neřeknu ne do vočí. Co to je? Jsem tak měkkej?!
Aspoň si teda vyzkouším moji teorii…
- Teorie: Muž a žena o samotě okupující jedno místo se dříve nebo později do sebe zamilují a veškeré empatie jsou potlačeny.
Podklad (jiná Teorie): Láska, jakožto donucovací prostředek k pokračování druhu.
„Hej, supr! Tenhle bejvák chce jen trošku citu a bude totálně skvělej!“
„Hmm… “ Co si sakra myslí? Vždyt nemá chybu, všechno je na místě, aby se sem vešlo co nejvíc, a nic nepřekáželo. Co jí jako vadí? Nevšiml jsem si nějaké blbosti, co mě vystavuje do špatného světla? Něco fakt trapného jako… sakra, já ani nevím, co by mělo jako být fakt trapné. Možná ten můj zubní kartáček z hvězdných válek? Nebo deka s Majklem? Těžko říct…
-Nejlepšíí kultůry se vyvíjí hezky o samotě…
„Heleď, víš, co je na tobě největší paradox?“
„Nevím.“ - Protože jich mám tolik. Jsem muž plnej paradoxů! Nevyzpytatelný, což ženám imponuje. Si teda říkám, že by mělo.
„Určitě, že tvůj život je děsnej stereotyp. Přesně vím, kdy co uděláš a to jsem tady pár dní. Ale přitom nevím, co se ti děje uvnitř hlavy. Pořád vaříš. Nechceš někdy začít žít na planetě Zemi?“
„Dyť žiju…“ …ani bys nevěřila jak. Co všechno já musím. Musím být zásoben čerstvými informacemi. Bez nich je člověk vždy pozadu. Je plno knih, co si chci přečíst! Je plno her, filmů, co chci vidět. Musím toho hodně slyšet. A hlavně, chci toho pak hodně říct. Co ty?! Jen se flákáš…
„Spíš tak nějak hniješ. Pojď si třeba zaplavat! Máš to pár metrů.“
„Co kdyby se něco stalo?“ Jo! Co kdyby se něco stalo!
„Asi bys to přežil… A stejně, lehce se otřeš o zprávy a hned zalezeš přes seznam na nějakej bulvár. Kdo, kde a kdy… “
„Co to kecáš.“ Jaks na to přišla?!
„Tahej plavky.“
„Musíme? Je to kus pěšky.“
- první vyslovená Teorie: „Čím blíž to máš, tím víc se ti tam nechce.“
Hmm… v těch plavkách jí to opravdu slušelo. Moc pěkné tělíčko. Všiml jsem si toho vůbec před tím? Určitě jo, ale stejně mě to překvapilo. Tušil jsem, že je fakt dobrá kost, ale na tom bazéně se za ni snad každý otáčel. A ona se věnovala jen mě! Supééér.
Možná bych měl někdy zajít do fitka… v plavkách jsem se necítil. Zato její tělo je do těch bikin, jak dělané.
- Holky bývají často zdrojem nového pohledu na své tělo. Trenéři ve fitness pak zdrojem myšlenky, že lepší je nechat vše při starém…
„Heleď, víš co je s tebou za problém?“
„Na bulvár jsem už celý týden nekoukl!“ Snad nemíří na moji postavu? Do fitka se mi vůbec nechce.
„Jo, fakt? Ne, já myslela, že všechno bereš děsně vážně. Zkus si udělat z něčeho prdel.“
„Dělám si prdel z blbejch politiků a tak…prostě inteligentní vtipy“
„Vůbec to není prdel! Je to děsné. Zkus si dělat prdel sám ze sebe. Třeba…“
„Jako jak?“
„Na něco příjdem…“
- Z politiků se prdel nedělá! Ti jsou na hovno…
Dobře okej, okej, mám se hrbit. To nebude problém, to mi jde. Mám si dát horní ret přes spodní. Safryš, s tím se bude blbě mluvit. Už mě bude obsluhovat! Jo, kouká po mně. Ach jo, tak teda jo.
„Dobrý den co si přejete?“
„Dal bych – hho ho! – *hlasité nadechnutí* si jednoho číze. A á á… *usrknutí*“ slintám a nejde to zadržet! „ áá jednou pořádnou znojemskou okurku.“
„Prosím?“
„Znojemskou okurečku, ale… *slastné vydechnutí* ňákou pořádně kvetlou *mlasknutí*.“
„Bohužel okurky nemáme.“
„Tak vy nemáte znojemskou?! *zlostně nasávaný vzduch* Jste snad restaurace ne? A nemáte pořádně kvetlou znojemskou okurku?! Jak si to předsssstavujete?“
„Vyřídím to Marie. Dobrý den pane, co by jste řekl Big Mac menu zadarmo, pokud se uklidníte?“
„Mno dobře… pokud jinak nedáte.“
Udělal jsem ze sebe opravdového vola a mám jídlo zadáčo. Normálně tvrdě cáluju kilo, ale takhle si pískám!
„To bylo super, jak si to zahrál. Seš talent.“
Tak tobě se to líbilo… A mě se zase líbíš ty… V těch plavkách.
„A příště půjdeme zase na bazén raději, jo?“
„Co si pořád stěžuješ! Máš žrádlo? Máš! Platil si? Ne. Tak vidíš.“
„No prostě mám chuť si jít zase zaplavat. Začalo mě to bavit.“
-Plno lidí by chodilo plavat denně, je tam co dělat. Chuť kazí, že se musí přes ty šatny, hájenství buzíků, a dělat jim tam modelku.
Sakra, brusle! Jak jsem se na ně dostal? Ta mě ukecá ke všemu!
„Kde jseš voe! Jedééém ne! No dělej! Jezdíš, jak posranej! Rychlejc!
Doprdele! Víc rychlej už to bude pěkně o držku… ty stromy se začínají zdát mázlý! – „Dyť jedu!“
„Ale jak, ale jak! Mám ti to stopovat?“
Bože, ona mě sem fakt vytáhla. Jako trotl tady jezdím s nohama metr a půl od sebe a snažím se vypadat nějak normálně a hlavně v pohodě. Proč?! Líbí se mi bejt s ní. I to, jak si ze mě dělá prdel. A jí se zase líbí být se mnou. Evidentně teorie funguje. Čím dál víc si uvědomuji, že je prostě asi pro mě. Dává do mě tu energii, která mi chybí… Jsem nakonec neudělal blbost, když jsem si ji vzal k sobě. Jsme libózní páreček! Jauuuu!!! Zasraná větev… kterej čokl ji sem dotáhl, krerej!
„Zvedej se ne? Seš celej? No vidíš! Tak dělej! Stále čekám…“
- Teorie čekání: čekat na někoho je nesmysl. Řeší se chozením tak, aby čekali oni.
„Hele, chtěla jsem ti něco říct.“
„No jasně, povídej…“ Co to asi bude?
„Možná tě to trošku veme…“
„Proč by mělo?“
„No víš, na netu jsem našla nějakej inzerát.“
„Snad nechceš nic kupovat.“
„Ty to furt nechápeš?“
„Jako co?“
„Všechno, co jsem tě učila!“
„Sem teď akčnější a popírám pár svých teorií.“
„Právě z těch teorií jsem tě vysvobodila, ale život není o tom, se někde zaseknout.“
„Co to plácáš?“
„Už jsem si byla prohlédnout byt. Zítra se stěhuji. Ještě je toho tolik…“ „Počkej to přece nemůžeš…“ …dyť se přece milujeme?!
|