Prolog:
Stál jsem ve dveřích tvé ložnice
s napřaženou rukou
ti nabízel své děti
byly jich tisíce
kapaly z dlaně na koberec
a hynuly po desítkách
v tvé lhostejnosti
Ubodala jsi to děvčátko rampouchem
leží tu na dětském hřišti
kam se ještě dokázala dovléct
smrtelně zraněná
její krev pije písek
stejně netečně
jako zvířecí moč.
V pomněnkových očích jí zářila touha
věrnost a vůbec
ty oči ti chtěly svítit na cestu
po které klopýtáš
na příliš vysokých podpatcích.
Mlčky snášela tvé trýznění
vždyť týrané děti bláhově milují
své trýznitele
Sypala jsi pod její bosé nožky střepy.
Ušklíbala jsi se,
když si je sykajíc bolestí
balancujíc na jedné noze
tahala z pořezaných chodidel.
Capkávala za tebou každičkého rána
čekávala trpělivě před domem
dívala se s nadějí do okna tvého pokoje
roztoužená chtěla hlídat tvůj spánek.
Když jsi do ní strčila
a ona upadla na schodech
jedinou výčitkou byla slza bolesti
v jejím oku.
holčička v mašličkách
hedvábných šatičkách
sukýnka s volány
na líčku červánky
Avšak ty jsi už dospělá dáma.
Když utíkala za tebou
porazilo jí auto.
Pro obdiv k tobě neviděla,
v pomatení citů nevnímala bolest
neohlížela se.
Jsi snad slepá, ty dlouhonohé třeštidlo?
Křičeli na ní kolemjdoucí.
Ano jsem, volala na ně
tančíc cestou necestou.
Čí jseš holka? Ptala se jakási teta.
Všech milujících a milenců
odpověděla jí v letu
Pak přišla rána.
To děvčátko se již nezvedlo
A ty jsi jen netečně pohnula páčkou
a zapla stěrače svého luxusního vozu.
Pohřebák odložil vlašák s rohlíkem
otřel si upracované ruce do zástěry
od všeho toho, co z lidí teče, když umírají
a do kolonky jméno oběti
vepsal:
Jinošská Láska
|