O hadu, kterému nechtěl stát ocas
Na samotě v tundře země
probouzí se mládě,
vyplašené z bytí zjevně
strach má hadí mládě.
Proč tak samo
bez přítele
když tu náhle
zří tele
"Prosím tele, prosím stuj
vysvětli mi úděl můj.
Proč mám místo těla
jenom nějakou hadici,
příroda se asi sjela
a porušila tradici.
Ruce - nohy nemám
nikdy pohlazení nedám.
Ocas chrastí, jazyk dlouhý,
pod chrupem mám jedu bouli."
Odpoví mu mladé tele,
odpoví mu možná směle:
"To protože jsi chřestýš,
to tvůj osud, to tvá prestiž.
Žít budeš sám
nejsi savec,
žrát budeš ostatní
jsi hadí dravec.
Zachrastíš v útoku,
slin jedu průtoku
zabiješ vše!"
Zaplakal had tiše
mu zakručelo v břiše,
chtěl zvednou ocas svůj
po teleti zbyl jen hnůj.
Uteklo k své krávě,
věnovat se trávě.
Nechtěl mu ocas vstát
začal se chřestýš bát,
že umře hlady.
Ocas se mu válí
a zrovna když kálí
řekne si sobě:
"Už nechci žít
hadem zlým být
budu si raději
ležet v svém hrobě.
Plazil se ke skále
chtěl skočit dolů,
chudák had však nemá
jedinou nohu.
Zrychlil plaz plazení
už dolů padá
skála však maličká
spadl na záda.
Obratel si zlomil
zuby mu ruply
běželi tu hroši
...a na hada dupli.
Na samotě v tundře země
chrastítko tu leží
hrošíci s ním pohrávají
a pak zas dál běží...
|