Lásko moje - smutku můj

Úsvit.

Procitá další bezútěšné ráno. Opustil mě. Pokolikáté už? V srdci píchá, v mysli bolí. Studený pot řine se mi po čele. Frekvence tepu zvyšuje se ma maximum. Ruce se mi klepou a pěstěné hehty jsou již okousány. Pokolikáté už? Nebudu si nic nalhávat, je už takový. Já se snad zblázním! Třeští mi hlava, kdybych alespoň nemusela do práce. Ke všemu mám konferenci, to nepřežiju. Sbírám po stole plány s řešením investic. Jen tak na hrubo vypočítané, v tom stresu se nedalo logicky uvažovat.

"Vrátil se?Už přišel?" To je pořád. Ať na mně nikdo nemluví! Litují mě, utěšují a za zády pošklebují. Upřímná je leda

Božka, ta se mnou i pláče.Vyprávěla mi, že se v té její přihlouplé vesnici stalo něco podobného. Jakási Huspeková též zůstala sama, ten její zdrhnul. A že už oba měli nějaký věk! Šílela! Pak ho našli. Za hospodou, až u trati. Asi se vracel domů. Známí policajt jí tam vezl, prý kvůli identifikaci.Zhroutila se, nemohli jí odtrhnout od jeho mrtvého těla. Teď prý bere Diazepam.

Už nechci nic slyšet. To se nedá vydržet. Ale na policajty zajdu, i když na mě posledně byli dosti neurvalí. Prý si jej mám hlídat, šmarjá, to se jim to mluví. Cítím jak slábnu.Mám hrozný průjem a chce se mi blinkat. Zkusím si vzít kousek vánočky....Jak on ji rád...Mám i halucinace. Všude ho vidím, jeho oči, úsměv, slyším i jeho hlas. Už blbnu. Dopadnu jako Huspeková.Kéž by se vrátil. Všechno mu odpustím. On za nic nemůže, to ony,ty mrchy! Je důvěřivý a nezkušený, vždy jej nějaká svede.Ó jak je nenávidím! Potvory nečisté.

Proč mi to jen udělal? Jak mám žít? Je tu bez něj tak smutno, tak truchlivo, ach smutku můj. Zvonek. Co zas? Kdo mě otravuje? Ten mrňavý vietnamec od naproti.Jestli chce drobáky, praštím ho. Nechce. Prý viděl toho mího. V Bohosudově. Blbost, co by tam...no vlastně...Že mě to hned nenapadlo!! Rychle zastávka je za rohem. autobus jede za 10 minut. Boty! Dopr...To přeběhnu v papučích.Prší, honem ještě deštník.Čert vem krám jeden polámanej! Už běžím. Ten kousek kopce, píchá mi v boku.

Teď je slyším...Vyjí. Je tu! Objímáme se. Už ho nepustím. Vytřepávám na stůj obsah peněženky a mezi vzlyky blábolím jakési díky. Ještě si beru od zřízence adresu nálezce. Jakýsi Mgr. Střípek sbíral šišky  někde za Vrchoslaví a odtud jej přivedl do útulku. Tak jdeme tuláku. Zapomněla jsem náhubek. Nevezmou nás do autobusu.

Tamhle běží nějaká fena. No nic, ponesu ho.Stmívá se .Prší. Pořád mám ten průjem.

Ještě 6 kilometrů.

To psisko má snad metrák. A dám ho vykastrovat,obšourníka!

No jo no. Tak nedám.