Vprostřed okruží polouzavřené krajiny

Široké oprýskané a nedovírající okno bez rámu,

za ním pyly napučená a zhulená krajina

ospalá a tetelivě vypuštěná do dáli

a až k ránu

z ní vyrůstá jeden orosený rám za druhým,

pokřivené průduchy do minula

milosrdně přehozené záclonou zapomnění,

nepravidelné tvary dnů

a staveb rozpuštěných pozvolna

a pak až zcela do únavy,

Ikarem pronajatá zakálená odpočívadla ptáků,

co už ani chodit neumějí

a po cestách,

které kdysi někam zpěvně vedly

sedí jak v odpoledních snách,

tiše a pod poslední nepolíbenou třešní,

zahalen závojem květů,

u bývalé vesnické hospody,

jarem zpitý

předposlední zamilovaný

snílek, létavec

a básník.

Prý za prvým obrazem však bývá

ukrytý ještě jeden obraz,

jiný, než ten, co je k vidění,

za ním někdy nečekaná proluka

a pod ní trocha krve, mráz k usoužení

či náhlá a nevypočitatelně láska

nebo…

právě jen ten jeden obraz,

co je vystaven

a za ním už vůbec nic…

jen prázdné rámy,

tetelivá torza k nevidění…,

mihotavé tušení stínů v podmračnu,

nedopitá hospoda

a v hlavách to jen duní,

kruhy se zužují do šikma

a my už je ani nevidíme.

Sedí za námi sbaleny, ne k nepoznání,

schouleny do elipsy,

a tiše rozkročeny do rozkoše,

mlčí a s určitou dávkou pohrdání

pozorují naše nadějné pohledy do dáli.

Někdy je mi divně, když se vkrádám

do druhého rozměru,

někdy jsem podivná podobenka sebe

a taky pod obraz…,

do prázdna údivu.