Dostal jsem křídla, abych se mohl dívat na svět očima vysoko v oblacích. Někdy lidmi pohrdám, jindy jim závidím. Křídla, která ve skutečnosti táhnou k zemi a svírají srdce. Prokletí, jehož se nikdy nezbavím. Jako vyvěrající pramen, nelze mu zcela zatarasit cestu. Čím déle se zadrží, tím bude jeho tok bouřlivější. Je jedno v jaké formě se pak znovu objeví, jestli mu přijde pod ruku štětec nebo tužka a sešit. Jde o to se vyjádřit, forma je vedlejší.

Stačí mi jedno, najít lásku. Opětovanou, nekonečnou studnici inspirace...A jsem zase tam. Přestanu snít, ale nikdy ne tvořit! Láska je jediná možnost vysvobození bez toho aby se umělcova hlava po dopadu z nebe rozbila o tvrdou zem. Já to štěstí měl. Otupila mě sladkou vůní a dopad nebolel. To až probuzení, když si v půlce života uvědomíte, že šance je pryč. Spokojeně rozjetý život, ve kterém už nic nepřekvapí. Zajištěné děti a stáří, dost peněz do důchodu. Mé, umělcovo, srdce však rozčíleně řve. Přichází reflexivní lyrika, návrat do mládí, kdy sny měli tak opravdovou chuť. Jsem sobec, už mi nejde o čtenáře, píšu pro své vlastní uspokojení. Přeneseny na papír mé myšlenky nezaniknou, to je celé.

Teď už nemám ani lásku. Jen sladkotrpké střípky po ní zůstaly v ústech a v mé mysli. Smrt na dosah. Romantickou představu dědečka s plátnem a kupou štětců jsem si vysnil už v mládí. Ale chlapče, nohy už nejsou, co bývaly! Přesto se nevzdávám a maluji, neovlivněn směry, nesvázán konvencemi...to je absolutní umění v plné své kráse. Nemaluji kýče, i krajinka v mém podání má atmosféru a hloubku okamžiku. Neženu se ani za originálním a převratným za cenu toho, aby ve mě umění nevzbuzovalo euforii.