Mami, tak moc Tě potřebuji! Proč jsi mi to udělala a nechala mě tu tak samotnou všem strázním? Proč se Ti už nemůžu svěřit a všechno Ti říct tak, jako dřív? Vždyť jsem pořád ta Tvoje holčička, kterou jsi nosívala v náručí a pomáhala jí s každým problémem, našla odpověď na každou její otázku...Tak proč?

       "A co potřebuješ?" říkáš s mírným nadzvednutím obočí, jako vždycky, když jsme po Tobě něco chtěli. Jedním uchem posloucháš moji řeč, ale jenom tím jedním, protože zrovinka, jako vždy, luštíš svoji oblíbenou nedělní křížovku. "Zase jsi nalítla, naivko, co? S tou svojí věčnou důvěřivostí! Zase jsi uplatňovala ty svoje pitomý principy, že každej člověk je v podstatě hodnej, jenom život ho naučil špatnosti...že se už jednou neponaučíš!" Lehké črty tužkou po novinovém papíře vyvolávají pocit jistoty a bezpečí. Všechno je stejné jako vždycky, i to Tvoje netrpělivé mlasknutí a povzdech, když písmena nevycházejí do čtverečků a zvuk zubů, okusujících konec tužky. Pegy Ti leží u nohou a pozoruje mě moudrým psím pohledem. Ty psí oči říkají: "máš problém, musím tě chránit"...a září z nich takové pochopení, že kdyby už nic jiného nebylo, i tohle mi dodá sílu!
        Rukou hrábneš do svých oblíbených sýrových tyčinek a ačkoliv jsi předtím celou dobu mlčela, zrovna teď musíš zároveň chroupat to slané pečivo, zívnout a ještě říct: "No ?"

       "Mami, jak je možné, že jsem se v něm tak hrozně zmýlila? Přeci už nejsem tak mladá a hloupá, abych nepoznala, co v lidech vězí, nebo ano? Tak strašně moc to bolí, mami, tak strašně MOC!" Pozoruješ moji utrápenou tvář a tužkou si čechráš vlasy nad spánkem...vlasy tak brzy prošedivělé starostmi o nemocné rodiče a velkou rodinu.
       "Vždyť byl vždycky tak hodný a slušný! Jak je to možné? Když jsem ho poznala, nikdy bych nevěřila, že umí vyslovit něco vulgárního, nebo že by byl schopný jakékoliv, byť i té nejmenší špatnosti! Mami, vždyť já se mu ostýchala tykat, tak vznešený mi připadal....ale mami, on takový NENÍ !!! Je strašně zlý a sobecký, ale tak hrozně, že se tomu nedá věřit, prostě NEDÁ !"

         Pozoruješ mě a posloucháš...V obličeji jakoby Ti táhly mraky,

generace a generace mraků, které věky běží po obloze, zatímco se děti

rodí, rostou, dospívají, žijí, trpí a umírají...v obličeji jakoby se Ti
střídala lidská pokolení a únava všech stesků a trápení a pak řekneš:
"Pojď sem!" a zvedneš ruku, aby vzniklo moje místečko pro pomazlení,
plné Tvého tepla a Tvé vůně a já tam vklouznu a přitisknu se k Tobě.
A všechna moje trápení a smutky se rozplývají jako šlehačka v kávě,
kterou si spolu po chvíli dáme, slyším, jak Ti tluče srdce a jak dýcháš,
cítím Tvoje teplo a pozoruji vrásky na Tvé tváři.
          Za chvíli uslyším cinkot šálků a ucítím vůni kávy a je mi zase tak lehce.

"Co chceš, vždyť jsou to jenom mužský...a cos čekala? Pojď si dát dobrý kafe...!"