Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Puberťák
Autor: Vihar (Občasný) - publikováno 25.5.2006 (09:48:41)

 Tohle bych na Písmáka bejt tebou teda rozhodně nedávala…

-Pročpak? Dyk se směješ skorem u každý třetí řádky…

No jo, copak já, já su tím dostatečně profláklá,

ale jiný holčiny, jak je znám,  by to tam nemusely rozdejchat

 

 

 

Čím má holka uvnitř sebe víc zářezů,

tím víc se jí při četbě následujících řádků zvedne žaludek

 

Puberťák

 

Složil jí na koberec v obýváku. Pokusila se opětovat doteky, ale svýma prokřehlýma rukama to nějak nedokázala. Otočil jí na všechny čtyři. Neprotestovala, protože se nebetyčně styděla.

mačkal jí levačkou poštěváček.

„Dál ne.“ zašeptala. „Prosím..“

„Proč ne?“ Ukazováčkem a prostředníkem pravé ruky jí zajel až k vchodu. Mimoděk stiskla stehna v obranném reflexu ještě víc k sobě.

„Ještě se ptej!“ Špitla.

„Krámy nejsou překážka.“ Jeho zhrublý hlas se dutě odrážel až o bílé kachlíky v koupelně.

„Chlíváku!“

„Jo, chlíváček potřebuje nutně vystříkat volátko…“ Lísat se teda uměl. Byl všude kolem ní.

„Ukaž, pomůžu ptáčkovi…“ Pokusila se smířlivě odklonit jeho dorážející topornost pryč ze svého klína.

„Studíš!“

„Protože mě nehřeješ.“ Uklouzlo jí. Jeho neodbytnost z nich mezitím strhala vyjma ponožek veškeré textilie bránící styku těl.

„Ne, kalhotky mi nech, víš že to mám.“ Pravačka, která jí doposud nemožně drtila na střídačku obě ňadra, se přesunula přes ploché bříško a zadeček mezi stehna, kde se v protisměru setkala s levačkou.

„Neee…“ Zasténala vztekle.

„Co se čílíš?“ Zeptal se napůl nechápavě a trupem se jí co nejněžněji snažil přidržet pod sebou na koberci. Věděl moc dobře, že tohle je poslední příležitost. Jiná už nemusí být a zpravidla také nebývá. I navzdory všem těm pokryteckým slibům. „Sundavám ti snad kalhotky? Nesundávám. Tak vidíš…“ Nedopověděl, protože jeho chřípí právě nasálo směsici vůní z jejího krvácejícího klína.

„Nech mě, pusť mě,“ zasténala, snažíc se vyprostit z jeho sevření. „Tohle fakt ne!“

„Lásko, miluju tě.“ Žvatlal tyhle fráze, protože ho deptalo to tlukotem jejich srdcí zrychlené ticho visící v dopoledním pokoji. A taky všecky ty blbý živočišný zvuky, které vydává tělesnost. Živočišnost těl, která nevědí, jestli se rvou nebo milují, když se alespoň jedno z nich usilovně snaží spářit s tím druhým.

„Tampón!“ Vyjekla zoufale. „Pusť mě, ať si ho aspoň můžu vyndat.“ Naráz uvolnil všechno svoje sevření. Nečekala to a tak vylítla kupředu jak střela. Vzápětí si přišlápla svoje vlastní džíny, které jí zůstaly na levém kotníku a šipkou dopadla jak široká tak dlouhá zpátky na koberec. Jako postřelená srna. Blesklo mu hlavou. Zvedala se pomalu na kolena. Setřel se špičky svého dokonale ztopořeného penisu kapky touhy, rozkopnul jí surově kotníky od sebe, pokleknul k dívce a vzal jí něžně pod břichem.

„Neublížila jsi si, lásko?“

„Jsem to ale koza…“ Hodila po něm svýma kukadlama, „…nešikovná.“ Rozesmáli se.

„Pojď, pomůžu ti.“ Zašeptal a jedním rozhodným hmatem hrábl do dívky.

„Au, co blbneš?!“

„Drž, lovím!“ Koleny jí roztahoval stehna od sebe.

„Prase! To ne e!“

„Mám ho!“

„Nee!“ Její vřískot přecházel do pláče. Vítězně sevřel v pěsti poslední překážku jeho nadrženého chtíče. Chytl jí kolem pasu a srovnal pod sebou. „Tak se nestyď jeskyňko.. Jsi přeci už velká holka…“  Chroptěl do rytmu zrychlujících se přírazů. Zas ho deptaly ty zvuky. Čvachtot, pleskání těla o tělo a tak… Děs. Tomuhle že dospěláci říkaj láska?

„Aspoň né tak prudce..“ Sténajíc rezignovaně složila svou hlavu na zkříženém předloktí, aby už to měla konečně za sebou.

„Dělej, pomož mi trošku, prosím!“

„Chtěls to, tak si pomož sám,“ odsekla vztekle a rozevřela se mu natruc co nejvíc doširoka. (Kdyby jí nechal aspoň před tím v klidu vyčůrat, tak by jí to teď tak nepříjemně neřezalo v podbřišku.) Jeho prsty jí na zádech zanechávaly krvavé šmouhy. Jako kdyby si na ní maloval svoje piktogramy žlutavou a tmavě červenou temperou.

„Tak co, už cákáš?“ Zeptala se úchvatně romanticky, když se v ní na dvě vteřiny zastavil, aby si zapamatoval pro nekonečné další noci samoty ten úchvatný obraz prohnutých ženských boků před jeho pánví.

Vítězství.

„No konečně.“ Oddechla si, když pocítila známé škubání.

Sundal jí ruce z ňader a začal jí z dlouhé chvíle mačkat beďary na zádech. Jednoho po druhém.

„Co to vyvádíš?“ Začala se pod ním mrskat. „Auvajs!“

Měl ruce od její krve a poševních šťáv a tak mu bříška prstů klouzaly po narudlých kopečcích se zasněženými vrcholky, které pukaly pod tlakem jeho nehtů jak rozmačkávaná nacucaná klíšťata.

„Už to bude, vydrž!“

„To je mučení a né sex!“

„Necukej sebou, beztak si na záda nedosáhneš.“

„Nech mě, tuhle činnost si raději provádím sama, věříš?!“

„No to bych teda rád věděl jak…“

„Nemusíš vidět všechno.“

„Je zvláštní, že hnis má skorem stejnou barvu jako sperma.“ Pronesl do vypjatého ticha a otřel si ruce i nehty o chlupy na stehnech, protože koberec nesměl v žádném případě zasvinit.

„Jseš nechutnej!“

„Proč?“

„Ještě se ptej,“ odvrátila se. „Tak pán už skončil?“ Strčila do něj netrpělivě zadkem. Chtěla to mít už z krku, teda v tomhle případě spíš ze zad.

Když ho poloztopořenýho vytahoval, vymačkal do ní zkušeným hmatem zbytky spermatu z trubice. Přivřenýma očima vítězného samce sobecky svrchu přehlížel bojiště. Třásl se. V jeho nitru se mísil náhlý příval pocitu viny, studu a odporu nad sebou samým, nad neodbytnou věčnou nadržeností svých žláz s ustupujícím pocitem poloslepého vzrušení a touhy.

„Vcelku krvák, ale stálo to za to, viď?“ Pronesl polohlasně. Jeho otázku nechala raději bez odpovědi. Ego mu teda rozhodně honit nechtěla. Na nohou byla první ona. Do jeho rozšířeného chřípí pronikla další dávka pachu krve, nyní smíšená s pozvolna vytékající bělavou syrovostí.

„A teď se pojď umejt, ty dobytku…“ Chytla ho za ruku a táhla do koupelny. Ve dveřích zarachotil klíč. V tu chvíli jim vylítla srdce až do krku.

„Kurva, naši!“ Vyjekl. „Dělej, oblíkej se! Stoupla si místo toho nahá a úplně zpitomělá za dveře pokoje. Natáhl na sebe tepláky a triko. Sotva stihl její hadry zakopnout pod stůl, do dveří nakoukl vlezlý rodič.

„Máš tu děsnej smrad, vyvětrej si.“

„No jo.“

„Neodmlouvej!“

„Tak zavři, ať nejni průvan.“

Když se zavřely dveře, poklekl před bílou sochou, která stále strnule stála v rohu pokoje. Slízl jí pramének čerstvé krve s vnitřní strany stehna. To jí probralo.

„Nemožnej ubožáku, kdybych věděla, že nemáš kde, tak bych na to nikdy nepřistoupila!“ Vypálila na něj zvostra. Ruce se jí třásly, když se soukala do přiléhavých džín. „Si u mě skončil, už tě mám plný zuby, chcípáku.“ Podprsenku narvala do koženého batůžku a sháněla se po svém bílém baloňáku. „Idiote! To chci vidět, jak se teď odtud dostanu ven!“

„Počkej tady.“ Vtiskl jí, už oblečenou, zpět za dveře. Přitom jí chtěl políbit, jako kdyby neslyšel její předchozí slova. Odvrátila se s hnusem a opovržením. V jejích očích vyčetl naprosto bezpečně, že ani ne tak nad tím, že jí právě přejel na červenou, nýbrž pro holý fakt, že je ubožák bez vlastního bytu a tudíž jako milenec pro dívku jako ona naprosto nepoužitelný.

„Jdu vynést smetí.“ Oznámil suše otci.

„No to je dost!“

„Teď, poběž!“ Zašeptal za dveře svého pokoje. Prosmýkla se kolem něj s mrštností divoké kočky.

„Počkej, máma tu bude co nevidět,“ Zdržel jej otcův hlas z kuchyně, „je třeba koupit nějaké to pečivo.“

„No jo, bezstarosti, stavím se v sámošce.“ Zahalekal nahlas v odpověď a nahnul se přes zábradlí.

„Kláro!“ Zavolal přidušeným hlasem někam dolů, kde mizely v nenávratnu dívčí kroky: „Klárko, počkej přece!“

„Jo a abych nezapomněl,“ pokračoval otec, který za ním vylezl na chodbu.

„Co ještě?“ Zvolal zoufale kluk. 

„Vrať flašky.“ Počkej, já ti je nachystám do tašky.

    Nenáviděl odmalička ten vlezlý cinkot prázdných lahví v tašce, rolniček to vychlastaných beranů s tupýma očima a chmelovou motolicí usazenou v palici. Vypadal by teď před Klárou zrovna jako jeden z těch týraných potomků, opovrhovaných ubožáků co se poslušně plouží s lahváčema v nemožný tašce napříč sídlištěm, aby jejich fotr mohl dál nerušeně se železnou pravidelností zavlažovat. Zlomeni uvnitř sklopenými zraky počítají dlažební kostky pod nohama.

„No a taky za ně můžeš nakoupit, máma nám tu nechala seznam.“

Alkoholismus se sice jeho otci vyhnul obloukem, ale taková hlubší maniodepresivní psychóza asociálního cholerika, jehož písmo doposavaď okamžitě přizdilo každého grafologa jak tuba vteřinového lepidla vymáčklá do očí, taky nebyla žádná výhra. Zvlášť, když jedním z plodů jeho nutkavé potřeby věčné chorobné hádavosti a bohémského života byl finančním úřadem obstavený majetek celé rodiny včetně jejich bytu.

 

    Když se zřítil se schodů a vyběhl ven, Klára už nikde nebyla. Ani na zastávce autobusu. Otevřel víko prvního kontejneru. Ovzduší rozkladu všeho toho, co každodenně ze sebe vyvrhovalo sídliště plné lidí, se mu okamžitě vedralo do plic. Měl co dělat, aby spolu s odpadkovým košem nevyklopil dovnitř i svůj žaludek. A to ho ještě čekala rozkoš místního supermarketu, pýchy svobodné tržní společnosti optimalizované pro sídlištní periferie low level endové části populace, který po prvotním záblesku rychle degradoval pod úroveň té nejposlednější volezlé socialistické sámošky, na jejímž místě teď stál. Jen k frontám na kdeco a uřvanejm prodavačkám a línejm pokladním přibyla navrch paranoidní ochranka rekrutovaná ponejvíce z bývalých příživníčků přistižených při drobných krádežích v jiných provozovnách obchodního řetězce. Před marketem se dvě holky přehrabovaly v právě zakoupené sadě zkrášlovadel. Připomínaly mu slepice lačně rozhrabávající mraveniště. Záviděl jim tu neochvějnou víru, že tupost a prázdnota se dá lehce odstranit barvičkama na líčkách, jak hrdě a přesvědčivě hlásal anglický nápis na té krabičce co byla „made in People republic of China“ jako ostatně téměř všechno spotřební zboží. Slečny, stejně jako zboží v obchodech, potvrzovaly fakt, že čím na první pohled pestřejší a lákavější obal, tím je uvnitř skryt horší blivajz. Za nimi se shůry oprýskané betonové zdi z čerstvě nalepeného předvolebního billbordu šklebila obrovská tvář tyranosauřího politika, které ani faceliftingové injekce ve spojení s nejnovější verzí photoshopu nedokázaly přesvědčivě nahradit vrozenou panovačnost, nenažranost a touhu po totální moci synteticky upřímným, psychology na zakázku propracovaným dobrosrdečným úsměvem tatíčka dlouhodobě úspěšně vymírajícího národa. Vedle toho výjevu se skvěl akční slogan, nad jehož prolhaností a prostoduchostí se pozastavovali snad už jen chovanci těch několika málo ústavů, za jejichž zdi doposud nepronikly sofistikované nástroje globálních metod masového vymývání mozků ve prospěch vládnoucí elity podnikatelů s osudem civilizace na třetí planetě sluneční soustavy. Do zvýhodněné tržní nabídky superlevných zájezdů k moři, letáku nové sady neuvěřitelně výkonných vysavačů s bonusem zdarma ještě neuvěřitelnějších univerzálních čističů skvrn a nejčerstvějšího vydání Strážné věže s vloženou nedělní přílohou o konci světa zabalil nákup.

 

S Klárou toho mezi sebou mnoho nenapovídali, a tak vyplňovali každou chvíli ticha vzájemným líbáním, vylizováním tělních dutin a všelijakým tím lezením po sobě, které poživační milenci obvykle provádějí, když mají to štěstí a rodiče jsou zrovna pryč z bytu. Tolik se lišila od vesele švitořivé Lenky, se kterou si měl stále co říct. Navíc si čas od času posílali poštou ručně psané dopisy. Nejkratší z nich byl na dvojlist vytržený z velkého sešitu. Vzpomínky na předminulý víkend se mu začaly prolínat se současností.

Vedl si nahou Kláru bytem svých rodičů, pyšně, skoro jako k oltáři.

„Co když někdo přijde?“ Namítla. „To bude trapas.“

„Tak ať.“

Sotva jí stačily na těle naběhnout rudé šrámy z prvního divokého pomilování na vnitřní straně vstupních dveří, už se do ní dral podruhé. Nesměl totiž dopustit, aby stihla začít hloupě přemýšlet.

A potřetí.

V koupelně si ho ze sebe vyplavovala horkým proudem naplno puštěné sprchy. Zřejmě zas až tak úplně nedůvěřovala práškům proti dětem.

Počtvrté a popáté.

Stála před ním jak čerstvě očesaná broskvoň, do jejíhož rozlomeného plodu se zakousl, aby z něj vysál všechnu šťávu.

Nestíhal to počítat.

Kolena sedřená na koberci nesnesitelně pálila. Odnesl si jí do postele v pokojíku, na které kdysi dávno poprvé poznal, co to je mužské vyvrcholení a kde teprve před několika týdny jeho jinošství padlo v plen Klářině rozlačněnému klínu.

Instinktivně Kláru několikrát po sobě kousavě políbil na krk a jal se jí vylizovat pečlivě vyholenou podpažní jamku, kterážto činnost jí spolehlivě rozechvívala podbřišek. Při přirážení si jí postupně dostrkal příliš vysoko, až jí hlava visela dolů z postele. Měla slastně přivřený oči a hlavu odvrácenou od něj. U postele se válela na koberci už několik dní rozevřená elektrotechnika. Jeho vnímání hnáno zvědavostí a touze po vzdělání se přesunulo z těla stále zasunutého hluboko v Kláře na stránky učebnice. Klářin klín byl už pro něj přečtená kniha. Už si v ní jen tak z dlouhé chvíle listoval, stránku po stránce, aby si zopákl učivo, jako před zkoušením navostro. Skrze své oči se přenesl na v tu chvíli svou neotřelostí mnohem zajímavější kapitolu s názvem asynchronní třífázové generátory. Vcelku příjemný se takhle učit. Usmál se. Klára ho nepřítomně hladila po zádech i stehnech, svými jemnými stisky určujíc na něj příšerně pomalý tempo. Měli ještě pár hodin, než se vrátí jeho rodiče. Živá matrace pod ním neznatelně sténala ve vlnách rozvleklých dívčích slastí, jak se v ní pohyboval. Od rána ho honila jak nadržená stepní koza, a taky mu tréninkem rostla výdrž. Tělo už dobře vědělo, že do odpoledne z něj víc nic ani tahle vzrušivá děvečka nenadojí, nic už nevyždímá a tak jen tak stálo ve své topornosti. Snažil se, aby stránky při obracení příliš nešustily. Povedlo se. Prohlížel si se zájmem podélný řez soustrojím turboalternátoru o výkonu 450 MW. Řez Klárou byl sice také zajímavý, zvlášť, když se o něj mohl třít zevnitř, ale tohle bylo v tu chvíli mnohem zajímavější, už pro pouhý fakt, že to viděl poprvé. Jenže když chtěl otočit další list, hřbet knihy se nepodvolil, stránky se zamíchaly a jeho pánev rázem ztratila rytmus.

„Ale no tak, hloubějc to už nejde, miláčku…“ Zasténala rozjitřeně se všema čtyřma nahoře a olízla mu levou prsní bradavku. „Jsi už na doraz.“ Nejprve si totiž myslela, že divoce přiráží a vzápětí se křečovitě vzpíná v dlouhém vyvrcholení, zatímco on se zatím snažil ze všech sil popošoupnout výš, a úporně se přes ní a skrz ní natahoval, aby dosáhl na stránky učebnice.

„Co, co to tam máš?!“ Probrala se z dalšího v dlouhé řadě malých i větších orgasmů a prudce pohlédla přes jeho divoce vonící podpaždí a podél předloktí až na ruce, které jí obvykle v takových chvílích rvávaly vlasy divoce rozházené po polštáři, svírávaly v pase nebo drásávaly záda, pokud nebyly zrovna spolu vetknuté v jejím pohlaví, nebo jí nemačkaly ňadra. Teď jeho prsty, lehce navlhčené jejími šťávami, místo aby se dál věnovaly šátrání v její broskvičce si úplně bezostyšně listovaly ve stránkách jakési knihy.

„Copak lásko..?“ Přitulil se a zakousl se jí něžně do šíje. Rukou si stále držel založenou stránku, kde právě skončil ve čtení.

Prudce se ohlédla a rázem vystřízlivěla:

„Cože?!“ Vyvřískla, „ty si při tom čteš knížku?“

„Já? Ale ne.“ Zalhal jí do ouška, aby jí ukonejšil.

„Jak…, jak jen vůbec můžeš…“ Zalykala se. „Tohle teda jen tak nerozdejchám.“

Nechal knížku knížkou, stejnak by tu stránku hned tak nenalistoval zpátky, protože se teď pod ním divoce zmítala, což ho začalo nesmírně vzrušovat.

„To snad není možný. Von si při tom čte…“ Vydechla rezignovaně, rozhodila všechny čtyři končetiny a on pocítil, jak její klín ve své odevzdané otevřenosti rázem zchladl.

„Já stihnu oboje.“ Pokusil se hájit.

„Jak oboje?“ Hystericky se rozječela: „To už tě teda jako nezajímám, když při tom klíďo chytáš lelky?“ První slzička jí vyskočila v koutku oka. „No to je fakt výborný! Že já husa jsem k tobě vůbec kdy lezla…“

„Né, jen mě zaujalo něco v tý knížce, na chviličku.“

„Táhni ze mě, úchyle jeden, úchyláckej!“ Rozplakala se, bušíc do jeho hrudi svýma zatnutýma pěstičkama.

Rozpojili se s tichým mlasknutím a ona se posadila s hlavou v dlaních.

„No ták. Klárko, Kláruško…“ Přisál se odspoda na její ňadra, třesoucí se spolu s ní. Najednou dostal strach, že mu vážně uteče. 

„Co to vůbec čteš?“ Natáhla se a zalistovala v knize. Zrak jí padl na obrázek stykačového pole rozvodny vysokého napětí.

„Šprte!“ Vyštěkla. „Kdyby to bylo aspoň vo ženskejch!“

„Ženskou mám před sebou, o těch číst nemusím.“ Chytil jí kolem pasu a mlsně olízal její pupík.

„Jó, chlapec si mě taky ráčil všimnout?“ Protáhla. „To je dost. Hele, podívej, já nejsem žárlivka,“ snažila samu sebe uklidnit, „mě je jedno, kdybys koukal na nějaký čuprkočky s většíma a pevnějšíma kozama než mám já, to bych ještě skousla, ale ty, ty si při tom čteš nějakou zkurvenou fyziku, bo co…“

„O to je to pak víc vzrušující.“ Namítl nesměle.

„Zvrácenče zvrácenej! Máš pro dnešek šlus. Konec. Finito – chňápeš broučínku?“

„Ale to né.“ Zalkal.

„Ale jo! Dodělej se sám. Růčo vlastnorůčo.“ Štěkla. „A můžeš při tom dál zírat do tý svý fyziky, když tě tolik vzrušuje. Já se při tom budu koukat, jestli vám to s Ančou dlaňovkou půjde líp, než se mnou.“ Nějak začala ztrácet dech. Chtěla se postavit a utéct ponížena pryč. Ve chvíli, kdy se jí zatočila hlava, srazil její tělo dolů z postele a znovu do ní vjel jako blesk, až se zachvěla prvotní bolestí z obzvlášť surového proniku.

„To je znásilnění!“ Stačila ještě zasyknout. „To neplatí!“

„Jo!“

„To je dost, že je nějaký vzrůšo.“

Ani jeden z nich nevěděl, jestli se perou nebo milují. Prskala vzteky i novým přílivem vzrušení a on jí snaživě slízával drobné slané slzičky, co jí vytryskly na líčka. K rukám se opravdu vrátit nechtěl. Nikdy víc.

 

    Sídliště mu připadalo jako insekticidem vystříkané mraveniště vystavěné z vybělených železobetonových kostí. Březnové dopoledne dýchalo v těchto místech neplodností a nezřetelným, přesto všudypřítomným postupným rozkladem, jako Klářin menstruující klín.

Potkával lidské mravence v různých stádiích opotřebovanosti, použitelnosti a společenské exploatace. Jedni pospíchali věčně uhnáni, s vycepovaným smyslem pro povinnost čišící z vytřeštěných očí, aby zajistili blahobytný život těm, kteří stáli výš ve společenské hierarchii. Druzí se jen tak bezcílně ploužili ve snaze vyhubit v sobě poslední záblesky lidství všemožnými požitky svobodného konzumu, ovšem přísně úměrnými jejich majetkovému zařazení. Nejnebezpečnější byli ti, kteří se snažili mladičké nezasažené jedince, jakým byl i on, zglajchšaltovat – postavit zpět do řady v kastě, kam podle nich patří, vohnout jim šíji a jejich vzdor rozpustit ve vštípené pokoře. Často pozorovával v autobuse i v metru oči lidí, jak se postupně v čase měnily. Zračila se v nich vedle stupně duševního rozvoje a úpadku i postupující niterná opotřebovanost jejich těl. Výjimkou byly snad jen živoucí oči těch několika málo nadšených učitelů zářících láskou k oboru, jehož předávání žákům je naplňovalo štěstím života, které na oplátku čerpali z mládí svých svěřenců.

 

Nechtělo se mu zpět domů. Už pro to, že včera časně ráno navztekaně vyjel na matku, která bez zaklepání vtrhla do jeho pokoje, oblečená jen v kalhotkách a obnošené podprsence ze které trčela napůl vyhřezlá kostice a vyhodila ho z jeho pelíšku, právě když se mu pod dekou postavil.

„Mám poloprázdnou pračku.“ Oznámila suše. „Vstávej, převlíknu ti postel.“

„To je dobrý mami. Já si to udělám sám. Ještě je čistá.“ Plácal se rozespale po jediném kousku svého soukromí, ve kterém právě řádil vetřelec, který ho kdysi porodil. Snažil se rozhýbat svoje tělo rozbolavělé od Klářiny doráživé žádostivosti a hlavně zaplašit erekci, v téhle chvíli působící víc než jen trapně. Odstrčila ho. „Čistá, jo?“ Zaječela hystericky, „těmhle flekům říkáš čistá postel, jo? Prase!“ Tupě zíral na stopy jeho a Klárčiných vášní vsáklých porůznu do povlečení.

 „Nechápu,“ podotkla jízlivě, „co v tý posteli provádíš, že je poslední dobou tak zválená, špinavá a propocená. Máš se častěji koupat!“ Vynadala mu, strhávajíc parádně flekaté prostěradlo i přikrývku. Připravila ho totiž tím hulvátským zásahem do jeho soukromí rázem o všechny vzrušivé vůně Klárčina zpoceně rozmilovaného těla vsáklého snad až do matrace. Nesmírně dráždivé vůně, které čichával po nocích, když nemohl spát na břiše a pod přivřenými víčky na rozšířených zřítelnicích se mu stále dokola svíjely křivky dívčího těla. Ještě, že si v záchvatu mateřské pořádkumilovnosti nevšimla, že zpoza postele už po pár dlouhých týdnů zmizely zastrkané schnoucí kapesníky.

„A máš si to dělat na záchodě, jako otec, když to nemůžeš vydržet.“ Sykla na něj přes rameno. „Kdo to má po vás pořád prát.“ Málem se z její eckelhaft hnusný poznámky pozvracel a rozbrečel zároveň. To bylo totiž jediný místo, kde by (si) to nikdy a za žádných okolností dělat nemohl. To fakticky ne, tohle. Nenáviděl k smrti, když mu někdo lezl do soukromí. Zvlášť otec nebo matka.

„Vysvlíkni tu noční košili, ať jí můžu taky vyprat.“ Sápala se po něm. „Copak, ty se stydíš před vlastní matkou?“ Servala z něj jediný kus oblečení, který ho chránil před pátravými zraky a přihodila ho na hromadu špíny. Netušil, jestli se třese zimou, nebo bezmocností a vztekem zároveň. Kdyby si nebyl po dávných zkušenostech jistý, že ho při první známce odporu zpohlavkuje v hysterickém záchvatu jak malýho fakana, tak by býval skryl svou potupnou nahotu alespoň do záclony. „A opovaž se oblíknout do čistýho dřív, než se vykoupeš. Příšerně totiž smrdíš!“ Houkla přes rameno. Když se vohla pro kupu textilií u jeho nohou, a on se zrovna odvážil pootevřít oči, první co uviděl, byla vložka rozpláclá pod matčinýma kalhotkama. Stál tam nakonec uprostřed pokoje sám ve své nahotě, neměl kam by se zavrtal a skryl, obléct se taky nesměl. Matka spokojená vypadla s kořistí flekatého a špinavého prádla svého syna do koupelny, kde se jí otec, co se právě vyhrabal z manželského lože, využívaje opožděné ranní erekce, vytrvale pokoušel přehnout přes pračku. Už od útlého dětství bytostně nesnášel, když se rodiče nemožně mlaskavě pusinkovali, a navíc při tom trapně lísavě žvanili.

 

Chlad mu pronikal pod tenké oblečení. Jako by ho mezi nohama zezadu olizoval vlčák s neskutečně studeným jazykem. Příval další vlny vzrušení mu počal nadzdvihovat tepláky a nutil ho se v mírném předklonu prosmeknout mezi dvěma autobusy co vyvrhávaly ze svých útrob novou dávku naplano pracujícího lidu. Přeskočil svodidla dělící dvouproudou komunikaci a vyběhl po náspu vzhůru. Na odvrácené straně sebou plácl do suché trávy a nechal sílící slunce, aby ho hladilo na podbřišku. Po chvíli z tašky vytáhl flašku středně perlivé vody. Potřeboval nutně ze svých rukou smýt všechen ten hnus nachytaný z tisících anonymních hnátů bezhlavé společnosti, jenž uhmatala všechno kolem něj, i celý jeho život. Společnosti, která otevřeně hlásala, že rozum je nanic a poslouchala výhradně svůj instinkt. Několik okamžiků přemýšlel, co má společného minerálka Aquila s dravým ptákem, a proč na uzávěru polyetylenglykoltereftalátové flašky nenese orlice ve spárech rovnou hákový kříž, když to prázdné místo pod ní je pro něho jako stvořené. Nejspíš pro to, že zde již není jednotvárně pro všechny spolukráčející poněkud unylé slunce zářné budoucnosti ve světle nějaké té formy socializmu, nýbrž kolotoč džungle nekončícího lítého boje o míru relativní svobody a práv na přežití a rozmnožování vymezených aktuální výší bankovního konta a pracovní pozicí v nějaké té přísavce chapadýlka globální svobodné a demokratické mafie.

 

Pak si zcela věcně a zištně poskytl to, co mu Klára nikdy nedala. Tu dravě upřímnou něžnost, kterou se jí přes všechen ostych pokoušel dát, aby mu jí skrze sebe vracela zpět. Že ho někdo z okolních paneláků zcela jistě uvidí, mu bylo v tu chvíli vcelku jedno. Do trávy utřel spolu se svým i zbytky Klářina nitra, které mu stále lpěly všude tam, kde se ho v divokých přírazech dotýkal. Vzpomněl si na jejich první milování… tedy spíš průnik pohlaví za účelem jejich vzájemného nasycení a podrbání věčně svrbící pubertální nadrženosti. Nikdy se jí nepřiznal, že tenkrát byla jeho úplně první a umíral při tom hrůzou, že na to přijde a místo milování se mu vysměje do tváře, otočí se čelem vzad a nechá ho. Věděl, že je schopná to udělat. Naštěstí jeho poměrně bohaté virtuální zkušenosti z internetu posloužily jako obstojná záchranná a maskovací síť. Do poslední chvíle doufal, že i ona bude nevinná, že je to všechno navzdory všem těm narážkám jen obranná póza a že spojení pohlaví spojí navždy i jejich srdce.

Nebyla.

„Jseš roztomile bláhovej.“ Řekla mu jedna z kamarádek z vyššího ročníku, když se jí svěřoval. „Víš to?“ Hrábla mu rozverně do bujné hřívy vlasů a než se jí v překvapeném váhání stačil dotknout rty, otočila se a utíkala za svým klukem čekajícím opodál. On se jen mlčky musel dívat, jak jí majetnicky zajel celou dlaní zezadu přes zadek až mezi stehna a vedl si jí kolem všech školních šaten. Uvnitř jeho hrudníku se chvějící se tkáně nějak hroutily do ztracena, aby vzápětí skrz břicho a podbřišek vyhřezly zpět v beztvaré tekuté hmotě konzistence silně předrženého spermatu stékajícího po skle.

 

Z náspu přehlédl v dálce nově vystavěnou vilovou čtvrť. U každého domu zahrada s bazénem. Nejvíc jim záviděl, že tamti mají svůj domov. Že si mají kam vodit holky. Že nemusí prokřehlí na kost bloumat křížem krážem po parcích posraných vod všech těch našampónovanejch čoklů paniček z vilový čtvrti, který je sem k nim na sídliště chodí venčit. Že nemusí utrácet celotýdenní peníze v poloprázdných čínských restauracích za tři, čtyři hoďky tepla, jednu porci zatoulanýho bobika krmenýho eurogranulema s nudlema a dvěma příbory, zapíjeného dvakrát vyvařeným a šestkrát předraženým čajem pro evropské psy, že tam u nich může děvče přespat přes noc…, že…

Vzkypěla v něm skrze bezmocnost spravedlivá třídní nenávist. Nenáviděl učitele, jak jim ve fanatické zaslepenosti lžou, že dnes v demokracii a svobodném světě má každý takové postavení a příjmy, jaké si právem zaslouží. Záviděl boháčům a kolaborantům, že jen oni mají právo mít vlastní domov, zatímco on, i když má mnohem lepší známky ve škole, bude pokaždé muset pokorně žebrat o práci, a když nějakou dostane, tak bude věčně žít v hrůze z vyhazovu, z krácení platu, bude se rvát o každou stokorunu, třást se před udavači, z toho, že mu v nepřítomnosti prohrabou pracovní stůl i maily, nad hlavou šéfa blbce lokaje a nad ním vyžranou manažerskou svini, a to jen pro to, že nepatří do žádné z vyvolených a uzavřených rodin těch, kdož žijí z restitucí, privatizace, korupce, lichvářských bankovních úroků, výnosných funkcí, úplatků zvaných odměny a hlavně z práce lidí, mezi které byl zařazen i on a to dávno před tím, než se vůbec zapojí do pracovního procesu. Vysoko nad ním se z plakátu usmíval zvláště vyžraný politik. Pod nápis Jistoty a prosperita kdosi tmavě modrým sprejem a úhledným technickým písmem připsal: Pro ty u koryta.

Ještě jednou se ohlédl. Tam někde bydlí ten, komu dala Klárka přednost před ním. A tam bude jednou nejspíš bydlet i ona, zatímco on nemá a po celou dobu, kterou bohatí prožívají v bezstarostném užívání si a milostných hrátkách, tak nebude mít kam jít, kde složit svou vlastní hlavu, natož dívku. Přebytečný výrostek odstrčený do kouta. Odpad společnosti.

O kus dál, v důsledku po desetiletí nevysychajícího pramene tučných sociálních dávek vysoko převyšujících celostátní průměrný plat pracujícího člověka, které byly bílé části populace demokraticky upřeny, tlupa kriticky přemnožených cikáňat demolovala poslední zbytky prolézačky a houpaček, které ještě zůstaly z dětského hřiště. Odrostlejší potomci hnědočechů se podle fyzikální poučky „nebere magnet, beru ja“ pilně učili rozlišovat barevné kovy od ve sběrnách méně oceňovaného železa a směňovali oboje za munici do hracích automatů, levnou vodku, toluen a červená Marlbora. Na vilovou čtvrť si nikdy netroufli, zato na sídliště plné bezbranných lidí pracujících denně od nevidím do nevidím na sociální dávky pro cikány a statisícové platy svých manažerů pořádali pravidelné kořistnické nájezdy. Vhodně se tak doplňovali spolu s exekutory a finančními úředníky státní správy. A kdo se jim postavil v návalu zoufalství na odpor při pokusu chránit rodinu a skromný majetek před vyrabováním od všech těch nájezdníků a parazitů, ten byl rázem státními orgány trestán jako nebezpečný zločinec.

Však on sám slízl v pololetí třídní důtku za jednu jedinou větu ve slohové práci, která zněla:

 

Společenství, která průběžně a důsledně neodstraňovala patologické jevy a jedince i celé, přesně vymezené skupiny ze svých struktur, dřív nebo později kvůli tomu zanikla a podlehla v konkurenčním boji o životní prostor.“

 

„Co má tohle znamenat?!“ Zapíchla hystericky vychrtlá dějepisářka pařát okroužkovaný dvacetičtyřkarátovým zlatem do papíru.

„Co jako?“

„Tato nebetyčná provokace!“ Pokračovala dál.

„Nikoliv. Míníte-li souvětí, které jste právě ráčila probodnout vaším nehtem, tak to je pouze vyjádření nezvratitelného faktu.“

„Já ti povím co to je!“ Vyštěkla. „to je rasizmus, nacizmus i komunizmus dohromady  v jedné jediné větě!“ Musel se odvrátit, protože jí nesnesitelně páchlo z huby.

„S vaším tvrzením ovšem nemohu souhlasit, neboť obsah zmíněného souvětí má univerzální platnost naprosto nezávislou na jakémkoliv ideologickém systému.“

Vůbec ho neposlouchala. „To je zcela otevřená propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka! Trestný čin! Jsem nucena z toho vyvodit patřičné důsledky!“

„A nestačilo by, kdybych to jen tak odvolal, jako ten hvězdář, který navzdory učení církve svaté lpěl na tom, že planety obíhají okolo slunce?“

 

„Nechtěla bych nezkušenýho… brrr! nikdy, to ne…“  nechala se Klára nahlas slyšet v debatním dívčím kroužku o přestávce tak, aby to vzali na vědomí všichni kluci ve třídě. „Aspoň jeden z dvojice by měl vědět, co dělá.“

„Kluci zas nerady použitý holky.“ Vložil se v tu chvíli ten nejsrdnatější z jinochů.

„Klára není děvka, vona nedá každýmu. Jen kámošovi, kterej si o to řekne.“

„Ste neskutečně trapný.“ Řekla.

„Proč? My ti jen vracíme tvý držkování.“

Kláru nakonec přece jenom defloroval ženatej chlap, pracháč co chtěl roštu na povyražení a rošta co doufala v chiméru jeho úspěšného mužství, které z ní podle jejích holčičích představ mělo udělat dospělou ženu.

Neudělalo.

Alespoň ne tak, jak si představovala. Ale co jí bylo do všech útrpně žadonících pohledů těch dosud nepolíbených ubožáků? Věčně trapně nadržených paniců, co se do ní snaží horem dolem nacpat ty svý infantilní city?

„Víš, panna, to je něco úplně jinýho.“ Zasnil se nahlas. Vzal jí kolem pasu a pohlédl do očí: „Ne, to nemůžeš jako holka nikdy pochopit.“

„No jo, když to říkáš ty.“ Pronesla naprosto bez jakéhokoliv citového zabarvení v hlase. „Jako bys to i zažil.“ Neodpustila si rýpnout do mužské ješitnosti a pýchy.

„Je to tak neskutečně čistý, upřímný. Ty její oči, ten pohled z těch okamžiků prvního hlubokého proniku se zapíše každému klukovi až na dno srdce. Navždycky.“ Rozvíjel sám pro sebe ve skrytém  povzdechu nad tím, že to doposud nezažil, svoje bujné představy, aniž si povšimnul stahujících se mračen nepříjemných vzpomínek v nebeských duhovkách Klářiných očí.

„A krom toho, povětšinou jen panny bývají dlouhodobě věrné.“

„Vy chlapi jste úchylný, všichni do jednoho.“

„Copak, ještě někdo z tvojho okolí má nebo měl obdobné touhy?“

„To je jedno.“

„Povídej.“ Nakročil jí do kroku. „Já to snesu. Jen bych to chtěl vědět, kdo byl u tebe první. Kdo všechno byl přede mnou a tak.“

„Říkám, že je to jedno.“ Odsekla podrážděně, snažíc se ho odstrčit rukama od sebe. „Ale něco ti řeknu – vy nedospělý puberťáci mu nesaháte ani po kotníky!“

„No jasně. Jenže tihle mužní krasavci mívají zpravidla jednu vadu na kráse.“

„No to chci vidět, co z tebe vypadne. Jakou teda?“

„Manželku a občas taky děcka.“

„Trapný.“ Kousla se do rtů.

„Copak? Tak ty taky patříš k těm naivně hloupoučkejm holčičkám, co rády pro sobecké potěšení zvrácené touhy svojho ženského ega, pro dosažení představy dospělosti rozvracejí rodiny a dělají nevinným dětem peklo na zemi?“

„Nikomu jsem nic nerozvracela.“

„Ty jsi se nervala se sokyněma o prublého skoroideálního samce z reklamy na žiletky? Nebo snad šlo o pouhého vyhlédnutého dárce semene? Svobodný matky jsou teď v kurzu…“

„Nemusela jsem se o nic a nikoho rvát. Stalo se, co se stát mělo.“

„Ohó! A copak ti našeptával do ouška? Že s manželkou žije jen na papíře a že je volný jako jeho pták?“

„Nech mě!“

„Vychutnal si tě?“ Téměř ta slova křičel. „Kolikátá si byla v pořadí?“

„Chtěla jsem to. Nic víc.“

„A chtěla jsi o to přijít zrovna takhle a zrovna s tímhle chlapem?!“

„Jo!“

„Odšpuntoval tě jako flašku. Víš co se pak dělá z flaškama, ne?“

„Vracejí se zpět do oběhu?“ Pokusila se o sarkastickou narážku.

„Jo to taky.“ Ušklíbl se. „Vycákaná si ho už pak tolik nebavila, co?“

„Někdy býváš fakt nesnesitelně odpornej.“

„Vy taky, slečno.“

„Chtěla jsem to a nelituju toho.“

 „Jasnačka. Proč bys taky litovala. Proč?“ Zvolal zoufale. „Odkdy se ženská ohlíží na mužský city? Zvlášť těch, kteří maj tu smůlu, že sou až další v pořadí?“

„Nápodobně s těma citama. Pořád můžou být chlapečci rádi, že vůbec byli aspoň na čas zařazení do pořadníku.“

„Jistě. Jen si dej pozor, aby tě tvoje zvrácená vybíravost ruku v ruce se žádostivostí postupem času neodstavila pro namyšlenost a přílišnou použitost na vedlejší kolej.“

“Neměj péči. To nehrozí.“

„Zatím.“

„Pf! Kluk je vždycky. Hrabete prstíčkama, aby..“

„To je teda zajímavý.“ Vmetl jí do tváře. „Proč si se teda zahazovala s takovým pubertálním ubožákem bez peněz a vlastního bytu, jakým jsem já? No řekni, proč si to po mě chtěla znovu a znovu?“ 

„A ty sis neužil?“

„Ne, protože si nebyla panna.“

„Neříkej broučínku, tak proč si to po mě pořád loudil? Ty si to snad nechtěl víc než já?“

„Musel jsem být lepší hned napoprvý, než ti přede mnou. Prostě jsem musel vítězit nad ženou v tobě. Dělat to bez citu, bez zachvění, se zatnutýma zubama a zatuhlým srdcem, chladně a bezcitně, profesionálně jako doktor. Nesměl jsem si totiž připustit, že do tebe cákal někdo dřív, že teď třeba na něj myslíš, a já, já jsem jen pouhopouhá dočasná náhražka, která je teď zrovna po ruce. Jedna z mnoha v dlouhý řadě.“

„Chceš něco vědět? Byl jsi jen ta ubohá náhražka. Skončila jsem s tebou. Čau!“

„Kláro. Ty nemůžeš se mnou skončit, protože jsme spolu nikdy nezačali chodit.“ Začal úplně jiným tónem. „Vyspala si se se mnou jen pro to, že když tě vyšoupl ze svýho bavoráka a pohodil našoustanou a dorvanou v příkopě, tak jsi byla rozjetá a potřebovala si v sobě vyplnit sexem to prázdno, který v tobě zbylo, když von z tebe vytek.“ Hlas se mu rázem změnil. Teď zněl jaksi dutě a nepřítomně.

„Nikdo mě nikde nepohodil.“ Namítla. „Nechala jsem ho sama.“

„Proč? Byla jsi horší, než jeho manželka?“

„To nejde srovnávat, takhle.“

„A byl jsem já lepší než on?“ Zeptal se hloupě po chvíli.

„Ne.“

„Jistě. Jednak takovou radost bys mi neudělala, kdybys to přiznala a krom toho, nebyl jsem tvůj první.“

„V tom prvenství to není.“

„Zraňovat umíš jako každá ženská skvěle. Zneužíváš toho, že proti jedinýmu pokoření, který na vás snad ještě účinkuje, bereš spolehlivý prášky.“

„Víš, on byl dospělý muž, ty seš jen…, jen takovej kluk.“

„Lepší bejt ubohej kluk, než vojetá píča!“

 

Druhý den jí zavolal. Nevydržel. Původně chtěl vymazat její číslo. Jiskřička se nedá jen tak zadusit pouhou hádkou. Škvířilo se to a prskalo, jak po sobě plivali jedovaté sliny vzájemného střetu dvou rozdílných pohlaví. Čím víc foukali do popela, tím víc ho měli navzájem plné oči. Jen ten vytoužený plamínek, který by bývali hýčkali navzájem v dlaních, ne a ne vyskočit.

„Venku je krásně. Slunce už i hřeje… za oknem.“ Pokusil se o vtip.

„Co potřebuješ?“ Nechala se slyšet.

„Tebe.“

„Copak, bolí tě ruce?“

„Ne, srdce.“

„Zkusil jsi už kardiochirurgii a nebo psychiatra? Já ti se srdcem nepomůžu.“

„Vtipný. Užíváš si to, viď?“

 Odpovědí mu byl táhlý zvuk v telefonu. Típla ho jako žváro. Jedno z mnoha v dlouhé řadě. Připadal si, jako každý bezprizorní mlaďoch, stoje ve své totální zhola zbytečné přebytečnosti na okraji žebříčku společnosti přesycené samou sebou. Teď teprve si uvědomil všechny ty city, které k ní choval. City, které nepozorovaně prorůstaly jeho nitrem, zatímco on z ní a do ní zoufale rval další porce slintavých doteků a vzájemných proniků v bláhové naději, že s nima přijde i láska. Vítězí ten nejzdatnější a nejvytrvalejší. Nedala se už tak snadno vytrhnout z jeho srdce. Vykrvácel by. Jakákoliv závislost je strašně hnusný svinstvo.

 

„Máš děvče?“ Zeptala se ho školní psycholožka po nepatrné odmlce oddělující úvodní oťukávací rituál od jádra pohovoru.

„Copak, vy potřebujete teď chlapa?“ Otázal se přidrzle.

„Jak to myslíš?!“ Zalapala po dechu.

„No, když chci sbalit nějakou holku, tak jí hned v úvodu kladu stejnou otázku, jako teďka vy mně.“ Poučoval jí. „Je to velmi praktické, ušetříte si spoustu zbytečné námahy a trapasů. A hlavně nebudete vypadat přede všema jako nebetyčnej zoufalec.“

„Ne, tak jsem to pochopitelně nemyslela.“ Podotkla. Její profesní stránka zakrývala její upřímný úsměv stejně zručně, jak tmavá blůzka její ňadra ouplně vyplňující céčka košíčky.

„Pf!... Holku? To jako jestli s někym chodim? Ňáká holka je vždycky... ale... jo, i holku mam.“ Odpověděl parafrází jednoho z dopisů, který dostal coby odpověď a kopačky zároveň od nazrzlé a velmi vzrušivé slečny z céčka.

„A rozumíte si spolu?“ Pokračovala tónem školní psycholožky sršící zvědavou chápavostí pro puberťáky jeho typu.

„To každýmu všechno hnedka sežerete i s navijákem?“

„Co prosím?“ Zakolísala. „Domnívala jsem, že jsi inteligentnější.“ Pokračovala káravě, aniž by se nechala vykolejit klukovskou klackovitostí. „Bez vzájemné důvěry…“ Měl co dělat, aby se nad pokrytectvím posledního slova nerozesmál na celou kancelář.

„Tyhle pohovory jsou mnohem lepší zábava, než časáky typu Žena a život, že jo?“ Přerušil jí.

„Svým krajně nevhodným humorem něco zastíráš, viď?“ Pokusila se ho usměrnit. „Chci ti pomoci…“

„Jistě, jste za to placená.“

 „…Ale je jen na tobě, jestli pomoc přijmeš.“

„No, jediná moje potíž je, že nemám to štěstí, abych patřil mezi těch čtyřicet procent kluků, se kterejma chodí devadesát pět procent holek.“ Nasadil naprosto neosobní tón odpozorovaný od učitelky přírodopisu. „V případě deflorací je ten poměr ještě víc v neprospěch většiny, tak dvacet, třicet ku devadesáti devíti.“ Musel si pomoct celou svou vůlí, aby jí aspoň škrábnul pohledem přes neprůstřelné sklo jejích černých očí.

„Není to úplně tak, jak si myslíš. Chlapci v tvém věku mají sklony vidět hned všechno černě, hned trucovitě utíkají do nic neřešících depresí a utápí se v sebelítosti.“

„Umíte ten poměr zvrátit?“ Zeptal se tázavě.

„Tak to není…“ Zkusila mateřský tón.

„Tak aspoň mě přeřadit do těch dvaceti procent?“

„Říkám, že…“¨

„Ano nebo ne?“

Nervózně srovnávala tužky. „To musíš dokázat ty sám.“

„Říkejte si co chcete, ale pakliže to nedokážete, tak mi pomoci nemůžete.“

Ticho. „No, aspoň tuhle trapně formální seanci neprodlužujete planýma řečma.“ Řekl a zvedl svůj kostnatý zadek z poněkud olezlého erárního křesla.

„To už chceš odejít?“

„Svojí povinnost vůči třídní jsem splnil, promluvil jsem s vámi, jak jsem jí slíbil, takže už nemám, co bych tady pohledával.“

 

„Nechceš se ulít ze školy, a doučovat mě fyziku?“

„Jé, takové nabídce se nedá odolat.“

„Jen fyziku.“

„No však jo.“

Útulně zařízený obývací pokoj byl vzorně uklizen. Nebyl u Lenky zdaleka poprvé, ale pokaždé  nacházel něco nového. Trojnásobné ženské ruce se nezapřely: na potazích křesel pečlivě srovnané polštářky, háčkované dečky, a stěna nad pohovkou připomínala zarámovaný herbář.

„Odkdy sbíráš noční můry?“ Zvedl poněkud hlas, aby ho Lenka slyšela přes cinkot nádobí z kuchyně. „Myslel jsem, že se jich bojíš.“

„Jo, z toho jejich třepotání dostávám záchvaty. Mrtvý můry, nebo když se nehýbají, mi nevadí.“

„Zvláštní.“

„Jestli myslíš tu nad křeslem, tak ta je nakreslená pastekama.“ Volala z kuchyně. „Ty jsi si vážně myslel, že je pravá?“ Její vlnité vlasy ho uhodily do tváře, jak se ho zezadu chytla.

„Jo.“

„Já su vážně dobrá kreslířka,“ pochválila se Lenka, „že jsem ošálila i tebe.“ Dívali se bok po boku na její výtvor. Měli oba vysoké štíhlé postavy. Jako kdyby z jednoho společného zadání vznikla dvě provedení – kluk a děvče, oba stojící před prahem dospělosti. Ale i jinak si byli navzájem blízcí víc, než bývá obvyklé.

„Fakt úžasná kresba. Nakreslíš mi taky takovou?“ Žadonil. „Je jako živá.“

„Možná. Co za to?“

„Taky ti něco nakreslím.“

„Víš vůbec kolik taková můra sežere pastelek?“

„Můry se neživí tužkama, nýbrž nektarem.“

„Tahle ne e.“

„Koupím ti pastelky.“ Svolil. „Fůru pastelek. Tu patrovou kazetu z teakového dřeva od Faber-Castell.“

Její smích rázem naplnil jako slunce celý pokoj. „To se teda hezky prohneš. Už teď si sháněj brigošku. Tvoje vytoužená můra se ti pěkně prodraží.“

„Pro tebe všechno, lásko.“

„No prr, teda…“ Odtáhla se. „Radši si šetři na něco užitečnějšího. Milenky teď stojí fůru peněz.“ Šťouchla ho mezi žebra.

Objal jí odzadu a přitiskl se na ní. „Některé by za tu kazetu i stály…“ Opřel se svojí spodní čelistí o její šíji a kdyby nesklonila hlavu na stranu, podařilo by se mu i dotknout svou lící její tváře. Na pár okamžiků ztratila v jeho objetí svou rovnováhu. „No já teda nejspíš ne.“

„Právě že ty…“

„Ne, to ne.“ Špitla. „Pusť mě.“

„Proč?“

„Protože s tebou bych nikdy nemohla chodit.“ Sklopila zelené oči a hned je zase vzdorovitě zvedla a zpoza řas vyšlehla mechová zář. „Víš, ty jsi pro mě něco jako bratr. Už jsme citově příliš blízko sebe, abych si s tebou mohla něco začít. Na to už je příliš pozdě.“

„Hloupost.“

„Možná, ale tak to cítím uvnitř sebe.“

„To je hrozný.“ Na pár chvil se odvrátil.

„Vážím si našeho zvláštního vztahu víc, než kdybych s tebou chodila.“ Pokračovala, zatímco on měl pocit, jako kdyby mu svými slovy zatloukala hřebíky skrz kosti až do morku. Jeden po druhém. „Kluka na chození seženeš lehce, ale opravdového přítele, toho potkáš tak jednou, dvakrát za život.“

 

„My ženy totiž nesouložíme se svými ideály, víš?“

„Jo, to už jsem si všiml.“ Podotkl s určitou dávkou trpkosti v hlase.

„Prostě ideály jsou od toho, aby jsme o nich snili, až budeme v manželství. Takový ty šaty za výlohou. Věčně nedosažitelný, jen se jich letmo dotkneme, zavzdycháme si při tom, ale nikdy je neoblékneme. Ani bychom vlastně nechtěly, aby nám je někdo koupil. To by totiž ztratily to úžasné kouzlo nedosažitelnosti a zároveň blízkosti, které nás tak vzrušuje…, víš?“ Rozpovídala se.

„Chudinky šatičky, jak k tomu přijdou? Pořád viset ve výloze. Žádné nahé dívčí ani ženské tělo je nezahřeje zevnitř…“

„To už nás netrápí.“

„Jo, to jste celý vy, ženský. Nerozumný. Rozmarný. Marnotratný.“

„Hm.“

„Pověz, já jsem tvůj ideál?“

„Jo.“

„Neke… Proč zrovna já?“

„Neměla bych ti to říkat, ale ty jsi jinačí, než ostatní kluci. Z tebe nikdy nebude takovej ten muž na vztah, na chození, do postele a ni do společnosti a tak.“

„No to je fajn předpověď.“ Ušklíbl se. „Brr!“

„Víš, s tebou se tak krásně povídá, a hlavně o věcech, se kterýma bych se svýmu klukovi, kdybych nějakého měla, nikdy nedokázala svěřit, protože bych se styděla.“

„Úžasný. A napadlo vás taky někdy, že i ten váš ideál se chce líbat, milovat a tak?“

„To neřešíme.“

„Jak prosté…“

„Víš, my holky potřebujeme vedle obyčejného vztahu někoho ušlechtilého, někoho nad kým bychom se mohly rozplývat a kdo by nám zpovzdálí doplňoval toho našeho kluka, se kterým žijeme. Vyrovnával by v našem srdci všechno to, co našemu partnerovi chybí, a co potřebujeme jen občas, mimo rodinný život. To asi nebudeš chápat. Ale se zosobněními svých vysněných ideálů bychom nikdy nic nechtěly mít, teda jako nic fyzickýho, už pro to, že by se to všechno rázem zkazilo, a ten vzrušující sen kterého se dotýkáme, by byl rázem fuč.“

Vzal jí za ruku a přiložil si jí na krční tepnu. Při čtvrtém stahu jeho srdce, které jí divoce tlouklo do citlivých bříšek prstů, se odtáhla.

„Nedělej to. Prosím.“ Zašeptala.

„No jo, ušlechtilost je, jak koukám odpudivější, než prudce nakažlivá pohlavní choroba.“

Při těch slovech s nádechem vyčítavosti jí vzal opatrně kolem boků, jak jen to dovedl nejněžněji. Vysmekla se mu. Chvíli kolem sebe kroužili jak soumračné můry.

„Uvědomila jsi si někdy, že i takový ten ideál má taky živočišný tělo? Nervy, žlázy a tak? Učila ses o tom v přírodopise, ne? Že ten tvůj přítel taky potřebuje, a možná mnohem víc, než ti tvoji milenci, aby se ho někdo dotýkal, aby ho někdo sevřel v náručí, líbal, řekl si mu o lásku, pomiloval se s ním? Dochází ti, že ho tím vším nesmírně zraňuješ?“ S každou vyřčenou větou teď nepatrně zvyšoval hlas. „Víš, co se vůbec uvnitř něho odehrává za hrůzy, když mu dopodrobna v záchvatu nadšení za čerstva líčíš, jak jsi si všemožně užívala, jaký si při tom měla úžasný pocity, zatímco on…, zatímco on stál v tý vaší výloze jak v kriminále, jak v mučírně, pestrobarevný pták zamčený houfem holek v kleci jen ke koukání, a musel… a pokaždé se jen musí koukat přes sklo, na tváři do živého otisknuté pruhy od mříží, jak lehkomyslně dáváte svoje těla v plen jiným? Znovu a znovu, aby jste se mu pak chodily vyplakat do peří a utírat si vo něj svou špínu?“ Poslední větu už téměř křičel. „Víš co to je cítit z holky cizího kluka, a muset poslouchat, jak vo tom všem, co s ní prováděl, švitoří a ještě sdílet její nadšení?“

„Neprožívej to tak.“ Krotila ho. „Vy chlapi jste prostě příliš závislý na sexu. Někdy až chorobně. A to mi docela dost vadí.“

„To je pochopitelný.“ Namítl. „Ti kteří nebyli, si neškrtli a tím pádem nepřežili.“

„Myslela jsem si, že všichni nejste stejný. Ty jsi mi vždycky připadal takový úplně jiný, než ostatní.“

„To jako že nemám játra, že nepotřebuju dýchat, rozmnožovat se a tak?“

„Ale ne. Ty to pořád nechápeš.“

„Naopak. Chápu to až příliš dobře. A to mě děsí.“

„A vůbec,“ Připomněla mu, proč si ho vlastně pozvala k sobě: „Přišel jsi mě doučovat fyziku, nebo poučovat o vztazích mezi mužem a ženou?“

Přisedl si k ní. Její vlasy voněly šampónem. Pozoroval Lenčiny ruce, jak hbitě listují v učebnici. Vzala do ruky plnicí pero a začala si z učebnice vypisovat vzorečky.

„Máš moc krásný písmo.“ Pochválil jí. „Takový úhledný a přitom se v něm zračí rozvinutá osobnost.“

„No jo, jenže písmo se ve fyzice neznámkuje.“

Příliš velký výstřih trička způsobil, že měla stále jedno ramínko odhalené. V jednu chvíli jí políbil na šíji. Jen tak bezmyšlenkovitě, jak ještě nedávno líbával Kláru. Odehnala jej pohozením hlavy a jeho tvář zaplavil příboj vln jejích neposlušných vlasů.

Hladil jí po bocích. Nejdřív přes tričko, pak pod ním. Jemně přes kraje břicha, z boku přes hrudník.

„To lochtá.“

„Vážně?“

„Já taky zkusím, jestli to vydržíš!“ Přešla do protiútoku. Ochotně se nastavil jejím dlaním. „Schválně, kdo dřív.“

„Nemáš šanci.“ Pronesla sebejistě. „Mám totiž za sebou dlouhodobý výcvik na sestře.“

„Nepovídej.“

„Blanka je šíleně lechtivá. Snad ještě víc, než já.“

Těsně před tím, než vyskočil (to lechtání bylo opravdu k nevydržení) jí sjel na špičky pevných ňadérek, vzdorně zdvíhající její tričko. Krásně při tom zapružily.

 Zaklonila hlavu, olízla si rty rozežrané mořskou solí z jihočeských bramborových lupínků a zcela vážně mu řekla do očí:

„Ještě jednou mi tam sáhneš a přísahám, že tě vyrazím za dveře.“

„Promiň. Já nerad.“

„No, vypadáš na to.“

„Lenko, Léňuško…“

Zacpala mu ústa sušenkou. Drobky na jazyku totiž vadí při líbání.

„Víš co, necháme toho.“

„Ještě jsme nic neprobrali.“

„To stačí.“ Vyskočila rázem z polstrované židle. „Pokračovat už musím sama.“

Opírala se zády o futro. Přistoupil k ní a uvěznil její šíji mezi svými dlaněmi. Sjela do podřepu, aby vyklouzla z límce jeho předloktí. Jemně jí objal. Dotýkali se a nedotýkali zároveň.

Lence počínal tím zvláštním způsobem sklovatět pohled, to jak se dva mechové chomáčky jejích očí potahovaly vlčí mlhou niterné žádostivosti. Jeho chřípí dráždivě rozšiřovala vůně dívky, která navzdory vůli a zábranám, pomalu jihla.

 

„Jo, zapomněl jsem ti říct, že jsem ten váš dívčí ideál před několika týdny natruc roztříštil na tisíc střepů.“

„Neříkej, že jsi…, že jsi se už s holkou vyspal.“ Přeptala se napůl zklamaně a napolovic zvídavě. „Klára?“

„Ne, nespal jsem s Klárou. Ani s jinou holkou.“

„Takže jsi ještě neměl holku.“

„Co je to mít holku?“

„To jako techtle i mechtle, chňápeš, ne?“

„Tak v tom případě připouštím, že s Klárou jsem čtyřikrát, pětkrát sexoval, no, ale nikdy jsem s ní nebyl přes noc. Ani jsem jí vlastně nemiloval.“

„Jak můžeš dělat s někým něco tak intimního bez lásky?“

„Možná se budeš divit, ale jde to mnohem líp, než s láskou.“

„Nepřipadalo ti to legrační?“

„Co jako?“

„No, ten akt přece.“

„Jak kdy, někdy to bylo útrpně trapný, jindy docela zábavný.“

„A vždycky příjemný, viď?“

„Připouštím, že ten pocit vítězství stojí za to.“

„No vidíš, mě tady bez výčitek svádíš, zatímco na tebe čeká Klára. Proč nejsi u ní?“

„Nečeká, dala mi košem.“

„Proč?“

„Jak proč? No prostě se mě nabažila a já jí vlastně taky. Hlavně se jí na to neptej.“

„Copak?“

„Klára byla taková povinná klučičí tělocvična.“

„To je strašně cynický a krutý.“

„Myslíš? Panně bych nikdy neublížil, ale u Kláry… u ní to bylo už jedno. Vzájemně jsme si vyměnili to, co nám každému přebývalo a ten druhý to zrovna potřeboval.“

„Stejně už kvůli Kláře, kterou mám vcelku ráda, bych si s tebou nemohla nic začít.“

„Vždyť vy holky chcete, ba přímo vyžadujete, aby kluk byl napoprvé zkušený.“

„Ale ne takhle.“

„A jak teda?“

„No já nevím, ani to vědět nechci, ale takhle prostě ne.“

„A ty jsi nevinná?“

„Blbá otázka.“ Odsekla podrážděně. „A navíc nevhodná.“

„Ani bych neřekl.“ Opáčil. „Spíš technická.“

„No, já především nespěchám. Jak jsem tak viděla, není zas o co stát.“ Pronesla rozpačitě. „A navíc, bojím se bolesti.“

„Ještě víc, než můřího třepotání?“

„Tak stejně. Proto bych chtěla, aby to byl napoprvé někdo zkušený. Aby mě to nebolelo.“ Pohlédla mu zpříma do očí: „Ty by jsi dokázal někomu, koho miluješ, působit fyzickou bolest?“

 

Položil jí na kuchyňskou linku. Ležela před ním napůl oddaně uvolněná, napůl napjatá v očekávání, cože s ní teď zkusí provádět.

Skláněl se nad Lenkou jakoby k polibku, avšak vyhýbal se dotekům na místa, která jsou zapovězená. Hrál si s jejíma rukama, navlékal si na prsty spirálky jejích vlasů, hladil jí po šíji, v podkolenních jamkách, ale dával si dobrý pozor, aby jeho ruka nesjela na vnitřní stranu stehen. Předloktím kolem ramen a pod lopatkami, přejížděl hřbetem ruky přes břicho, ale ňader ani podbřišku se nedotkl. Rozechvívala se zevnitř vlastními touhami. Její dívčí tělo ho počínalo vnímat jako muže, avšak vůli měla silnou a nezlomnou. To on věděl, a tak čekal, kdy se sama strhne zevnitř k zemi do jeho obětí.

Jejich rty visely nad sebou, v očích jiskřilo jak na izolátorech stožárů vysokého napětí když se schyluje k letní bouřce, jen ten první blesk co spustí přívaly deště dosud ne a ne přeskočit. Vzal jí znovu do náruče a zvedl. Chytla se oběma rukama kolem jeho krku.

Celičké její tělo se zachvívalo jako struna. A on stál napjatý a připravený ke skoku. Byli si teď nesmírně blízko sebe. Blíž než manželé.

Teď a nikdy víc.

„Tak co, seznámíš mě s Milanem?“

Řekla v okamžiku, kdy se jejich rty poprvé setkaly.

„Říkal jsi, že je úžasnej. A na fotkách se mi moc líbil. Takovej urostlej kluk.“ Rozpovídala se. Místo toho, aby jí pustil a ona si přerazila páteř o kuchyňskou linku, jí dál držel v náručí navzdory tomu, že ho začalo příšerně bolet předloktí. „A ten nejkrásnější dárek, který nám můžeš dát, je to, že nás spolu seznámíš.“ Svezla se z jeho náručí zpět na zem. Přitom se mimoděk přitiskli na pár okamžiků k sobě. Vzepjatou nadrženost, která se jí zaryla do klína, jemně odstrčila tlakem svých dlaní na jeho pevné břicho. „Vždyť kde si má slušná holka najít kluka?“ Švitořila dál. „Prostě se tomu musí pomoct.“

„A co já?“

„Jak jako co ty?“

Láska je nejsobečtější ze všech lidských citů.

„Nemáš kámošku, která by se hodila pro mě?“ Řekl roztřeseně prázdným hlasem.

„No to nemám. Víš, já si po tvém boku nedokážu představit žádnou holku.“

 

Lenka kráčela natěšená vedle něho. Jemně nalíčená, ve smaragdově zelených šatech a béžovém ovčím kabátku s kožíškem dovnitř, ozdobeným vkusnou broží. Záplavy divoce propletených prstýnků jejích vlasů, na straně k němu vysoko vyčesané tak, aby odhalovaly její labutí šíji, jí stačily sotva uschnout a tak kolem sebe šířily tu vlhce dráždivou vůni čerstvě vykoupané živočišné mladosti. Lidé, kteří je míjeli, se za nimi otáčeli jako za ideálním párem, který před několika málo hodinami vstal ze společného lože. V jejich očích viděl tu smutnou i přející závist všech těch zrovna nezadaných i čerstvě opuštěných, i mateřské pohledy mamin od rodin s maličkými dětmi držících se jejich sukní. I mnozí kluci, co se právě láskovali se svými dívkami mu Lenku tiše záviděli. Bylo mu příšerně. Vždyť vedl svou lásku i skorosestru do jejího štěstí avšak zároveň navždy pryč od sebe. Nebylo zbytí. Nechtěl, aby dopadla podobně, jak Klárka. To už je lepší, když si jí nejen napoprvé vezme Milan, jeho nejlepší přítel z dětství, než aby to byl někdo z těch kluků a mužů, kterými tolik pohrdal a kteří se točili okolo Lenky čekajíce na vhodnou příležitost a její klopýtnutí. A dobře věděl, že pokud by ty dva spolu neseznámil, jednoho dne by Lenka, jako skorem každá dívka, byla schopna napíchnout svůj věneček na některého z těch krasavců.

„Netvař se tak, nevedeš mě na porážku, ale na moje první vážný rande.“

„No právě.“

„Ale notak…“

To odpoledne ztrácel svou skorosestru i nejlepší přítelkyni a zároveň svého nejlepšího přítele. A přesto ti dva dělali, jako by se nic nestalo. Vždyť on byl strůjcem jejich štěstí. A láska, láska je přeci neskutečně sobecká.

A to ještě netušil, že se ti dva po čtyřech a půl roce soužití bez jediné hádky rozejdou a Lenka zůstane do dnešních dnů na ocet.

 

17.března 2006



Poznámky k tomuto příspěvku
Ciri (Občasný) - 25.5.2006 > ježiš to je dlouhý...

vrátím se, až budu mít po zkoušce


<reagovat 
Vespa (Občasný) - 25.5.2006 > mno...je to tvoje...naprosto...
Doporučil 
<reagovat 
Emmet_RAY (Stálý) - 25.5.2006 > být tam koníčci, tak si to i přečtu, ale takhle... :-)))

ale ne, zkusím si udělat v průběhu dnešního večera čas a přelouskat
<reagovat 
rajta (Občasný) - 25.5.2006 > taky to budu mít na pokračování...
Doporučil 
<reagovat 
Lenki (Občasný) - 25.5.2006 >

No, dalo to zabrat, ale úspěšně přečteno

Fakt dost dobrý... Autentický, živočišný a prostě čtivý;)

Akorát kombinace sex X politika je poměrně zajímavá, ale proč ne, že...?!


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Lenki (Občasný) - 25.5.2006 > Jo, a ještě mě tak napadlo - na Písmáku to holky nerozdejchaj a na Totemu jo?
<reagovat 
Bunny (Občasný) - 25.5.2006 > Souhlas s Lenki...líbí
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
rajta (Občasný) - 26.5.2006 >

strávilo jsem u toho mládí :)


<reagovat 
sympathique (Občasný) - 26.5.2006 > dobre.. ani mi to nak drsny neprislo.)
Body: 5
<reagovat 
Bell (Občasný) - 28.5.2006 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 5.6.2006 > Mě to nudí...
<reagovat 
Prvnístředavžití (Občasný) - 9.6.2006 > Mno. Upřímně. Vrat se ke koníčkům. Směs vulgarit a hnusu, chceš šokovat na úkor kvality. S tím běž do prdele...
Body: 2
<reagovat 
Leatherface (Občasný) - 15.6.2006 >

 


Doporučil 
<reagovat 
Leatherface (Občasný) - 15.6.2006 >

„No, jediná moje potíž je, že nemám to štěstí, abych patřil mezi těch čtyřicet procent kluků, se kterejma chodí devadesát pět procent holek.“ Nasadil naprosto neosobní tón odpozorovaný od učitelky přírodopisu. „V případě deflorací je ten poměr ještě víc v neprospěch většiny, tak dvacet, třicet ku devadesáti devíti.“ Musel si pomoct celou svou vůlí, aby jí aspoň škrábnul pohledem přes neprůstřelné sklo jejích černých očí.

„Není to úplně tak, jak si myslíš. Chlapci v tvém věku mají sklony vidět hned všechno černě, hned trucovitě utíkají do nic neřešících depresí a utápí se v sebelítosti.“

„Umíte ten poměr zvrátit?“ Zeptal se tázavě.

„Tak to není…“ Zkusila mateřský tón.

„Tak aspoň mě přeřadit do těch dvaceti procent?“

„Říkám, že…“¨

„Ano nebo ne?“

Nervózně srovnávala tužky. „To musíš dokázat ty sám.“

„Říkejte si co chcete, ale pakliže to nedokážete, tak mi pomoci nemůžete.“

 

„Neměla bych ti to říkat, ale ty jsi jinačí, než ostatní kluci. Z tebe nikdy nebude takovej ten muž na vztah, na chození, do postele a ni do společnosti a tak.“

 

přesný, hehe


<reagovat 
Leatherface (Občasný) - 15.6.2006 >
<reagovat 
Emmet_RAY (Stálý) - 6.6.2006 > Především by sis mohl ujasnit, kdy se píše "jí" a kdy "ji". A chyb je tam i tak povícero, nebudu to vypisovat, u tak dlouhého textu bych nad tím musel strávit mládí, ale snad bys tomu příště mohl věnovat víc pozornosti.

Nemohu říct, že neumíš psát, ale na druhou stranu si nejsem zcela jist smyslem takových textů.

Má to dobré momenty i špatné, jako celek to ovšem nic extra nesděluje a je to šíleně přestřelené co do délky. Nevím, zda jsi na Písmáku začínal s takto dlouhými texty a přesto si našel široké publikum, ale takto spíše odrazuješ. Já jsem schopný délku příběhu akceptovat, pakliže cítím, že má nějaký význam, a ne, že je povídka dlouhá jen proto, že se autor potřeboval "vykecat".

Téma, kterým se zaobíráš by se dalo rozehrát na polovičním prostoru a bylo by to podle mne ku prospěchu věci ze všech stran.

http://www.totem.cz/enda1.php?a=135883

http://www.totem.cz/enda.php?a=136549

a především: http://www.totem.cz/enda1.php?a=139362

další věcí jsou dialogy - v úvodu by se ještě daly vnímat jako humorná nadsázka, ale ty úvahy v druhé polovině textu, nacpané do rozsáhlých "monologů-dialogů" - to je typická indruchovina - chtít sdělit nějaký svůj dojem, tak své názory rozepsat do dialogu, přidat nějakou omáčku a maskovat to za povídku ;-)

u tebe to, pravda, není tak extrémní, ale dialogy by měly být přece přirozené

etc
Body: 4
<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 21.6.2006 > Václav Mráz> Rozhovor s Lenkou a nejen on jsem přepsal podle paměti doslovně tak, jak se před patnácti lety odehrál v sídlištním bytě na Proseku.

Smysly takových textů? Ty jsou přeci jasné, ne?
Nebo mám dále členit text barvičkama podle myšlenkově tématických úrovní a další kurzívou? Povídka bude pak vypadat jak podtrhaná lékařská skripta.

A zda-li se text zdá příliš dlouhý, nebo naopak krátký záleží rovněž na schopnosti a hloubce vnímání

Dílo by mělo být kritikem/redaktorem vnímáno takové, jaké je a ve všech svých souvislostech, nikoliv jaké ho chce mít dle svých představ, aby vyhovovalo zrovna jemu.

Copak je to "něco extra" ?

Neozval bych se, ale když jsi ten tak aktivní a sebevědomý redaktor a jak jsem si přečetl v jisté diskuzi na téma úroveň prózy, tak jsem si řekl, že někdo z těch uťáplých a vulgárních smolivců grafomanů co degradují zdejší úroveň se obětovat musí..
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 21.6.2006 > Vihar> chi :-)

chi! :-)))

pardon


takže ok - můžeme to tu tedy uzavřít tak, jak to vyplývá z tvé odpovědi na mou kritiku - ty píšeš skvěle a já-redaktor jsem debil a měl bych lépe číst ;-)

Pakliže jsi ten dialog přepsal doslova, tak na základě toho musím říct, že jsi idiot a Lenka zas malá husička - což ovšem neznamená, že o peripetiích idiota a malé husičky by se nedala napsat slušná povídka - naopak.

Ale jde o to, že přepsaný reálný dialog nemusí (a většinou nebude) působit reálně. To je jako s výtv. akty - často člověk malíři vytýká to, co tam ve skutečnosti opravdu bylo, jako nepřirozené. Jde o to, umět své zážitky zpracovat do roviny fikčního světa

U tvé prózy je jakýsi zřetel na to, že je to tvorba, že je to "umění", velmi vágní. Nazval bych to asi historkami ze života, a ty, místo abys využil jejich potenciál, tak se (aspoň v tom, co jsem četl) jen vykecáváš - bez gradace, výraznější katarze a tedy i výrazné pointy.

Je to sebestředné, užvaněné a nesoudné. A není to špatné, to už jsem říkal.
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 21.6.2006 > Vihar> A ještě dodám (byť si nemyslím, žes to nepochopil, spíš jsi uvítal možnost nepochopit a být pak sarkastický), že pokud řeknu: "Nemohu říct, že neumíš psát, ale na druhou stranu si nejsem zcela jist smyslem takových textů," tak se nebavím o smyslu toho, co vyprávějí, ale o smyslu existence těch textů - nejsem si jist, zda zrovna tohle vůbec k něčemu je.

A "něco extra" je přesah, kupříkladu.

Hezký den.
<reagovat 
 Čtenář - 22.6.2006 > Václav Mráz> Přímo učebnicově fyziologická reakce hodná názvu povídky

Vytýkáš povídce, že nemá nadhled, ale sám skáčeš metr vysoko a vztekáš se jak moje dcerka, když jí seberou na pískovišti lopatičku, je-li dotčena tvoje mladická ješitnost.

Vštípená představa, že každé (dobré) dílo musí mít nutně gradaci, katarzi a výraznou pointu je přinejmenším na stejné úrovni, jako poučky z Top dívky a Cosmogirl, že každý styk dvou pohlaví musí prostě probíhat podle toho, co zrovna letí za naší západní hranicí a být nutně završeno úúúžasným několikanááásobným orgasmem.

Výsledkem hromadné aplikace úzkého vyhraněného názoru a poptávky prostřednictvím kritik, tipů a výběrů je v první fázi redukce košatosti směrů co do formy i obsahu následovaná postupným odchodem většiny autorů nováčků, kteří zrovna nevyhovují úzké skupině vládnoucí nad publikačním prostorem. Ti, kteří chtějí zůstat, jsou zglajchšaltováni a přizpůsobí se. Odměnou jim je vyzdvižení z davu na slunnější místo. Kladná zpětnovazební smyčka umocňuje efekt tvorby několika málo pořád dokola opěvovaných jedinců povětšinou se ještě navzájem podporujících, nedostižných vzorů, jejichž výplody visí na hlavní nástěnce oltáře sekty coby skorem náboženské kultovní texty. Ovšem každá skupina se dále odděluje a uzavírá, vymezuje a odklání od vnější společnosti. Uvnitř panuje přísné rozvrstvení a vzniká podezřívavost a nedůvěra hraničící až s agresivním vyštváváním všeho, co narušuje pevnou vnitřní strukturu a zvyky pod záminkou dodržování zákonů a ochrany členstva komunity. Živná půda pro vznik celého spektra nejrůznějších úchylek. Přesně výše popsaná situace nyní vrcholí na Písmákovi a jak vidím, plíží se i sem.


<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 22.6.2006 > čtenář> Aby bylo jasno - očekávám obecnější zamyšlení, nikoliv další výlev na téma, že kdybych byl dobrej, tak bych..

nedělím prvotně tvorbu a autory na dobré a špatné, stejně jako netřídím holky na krásné a ošklivé. Takové sklony mívá dětství a mládí v úporné snaze si za každou cenu vydobýt a urvat co nejvíc pro život.

Redaktor by měl být především citlivým a chápavým zahradníkem a ochráncem svěřeného
<reagovat 
zirael (Občasný) - 22.6.2006 >

mám nějak pocit, že jsem tě dříve přechválila... ty reakce na Mráze jsou vážně nesoudné. a to je tady Mrazík ještě nanejvýše slušný, věcný a pracovitý - celé to přečet a ještě opoznámkoval. (to není ironie)

co se týče těch dialogů: to nejhorší, co můžeš říct, je "opsal jsem to přesně, jak to řikala". dialog literární není záznam odposlechu, je to upravená forma, se kterou se pracuje stejně jako dejme tomu s popisem. nevymýšlím si a není to z mý hlavy - najdeš to v každý teorii literatury, anebo třeba tady;)) : Bermel, M. Střídání kódů či míšení jazykových prostředků? K popisu dialogu v české beletrii. Naše řeč, 84, 2001, str. 16-38

sektářství a la písmák tady fakt nefunguje, to je tvoje soukromá představa, natož pitomosti jako "Výsledkem hromadné aplikace úzkého vyhraněného názoru a poptávky prostřednictvím kritik, tipů a výběrů je v první fázi redukce košatosti směrů co do formy i obsahu následovaná postupným odchodem většiny autorů nováčků, kteří zrovna nevyhovují úzké skupině vládnoucí nad publikačním prostorem. Ti, kteří chtějí zůstat, jsou zglajchšaltováni a přizpůsobí se. Odměnou jim je vyzdvižení z davu na slunnější místo. Kladná zpětnovazební smyčka umocňuje efekt tvorby několika málo pořád dokola opěvovaných jedinců povětšinou se ještě navzájem podporujících, nedostižných vzorů, jejichž výplody visí na hlavní nástěnce oltáře sekty coby skorem náboženské kultovní texty."


<reagovat 
zirael (Občasný) - 22.6.2006 >

k těm dialogům ještě: tady tyhle konkrétní nejsou vůbec zlý. jen jsem se ohradila proti argumentu "dobrý dialog = reálně přepsaný"


<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 22.6.2006 > zirael> ale to jsem nikdy neprohlašoval

Byla mi vytknuta nepřirozenost dialogů. Tak jsem pouze podotkl, že jsem celý rozhovor včetně idejí v něm obsažených více méně přepsal ze svých vzpomínek, nikoliv si ho vymyslel. Dokonce si troufám stát za tím, že rozhovory a vůbec povídka obsahuje i to, co je mi vytýkáno, že neobsahuje.

Ono pokud se budeme držet teze, že dílo má být stavěno pro účel největšího účinku na čtenáře, a to i na úkor jeho reálné vypovídající hodnoty, tak nám vyleze toliko úspěšný barvotiskový tržní trhák. Tím ovšem nepopírám nutnost jisté úrovně vyváženosti a rozvrženosti, ale tyto nesmí ubírat na osobitosti a výpovědní hodnoty příběhu.

PS prvnímu redaktorovi, který to četl, se dialogy zdají svižné, jinému z jiného serveru zas strojené.. dílčím východiskem by byl střet oněch dvou redaktorů v kritikách, což bych chtěl asi příliš
<reagovat 
Vihar (Občasný) - 22.6.2006 > Zirael - poprvé (a na dlouhou dobu naposledy) jsem prolistoval zdejší časopis - jeho třinácté číslo. Ke konci listování mi ve skicáku přibylo dalších čar kdo komu a s kym komu za co napříč literárními servery. Mám se konkrétně vypisovat? Sleduju to už delší dobu nejen na písmákovi, zvyšuju si tím svoje pověstně nízké EQ a supluju nedostatek své sociální inteligence.
Pakliže už jen trpně nepřikládám pod rošty oděn v pracovním šatu kotelníka. V této souvislosti prosím chápej moje reakce na redaktora Mráze a jeho superkritiku, čímž se mu omlouvám za jeho vzácný čas strávený nad touhle - již ze samotné své délky - vulgárností.

<reagovat 
Vihar (Občasný) - 22.6.2006 > Teď zrovna čtu jakousi práci z oboru archeologie a etnografie, kde se zamýšlí nad životností a životaschopností do sebe uzavřených izolovaných komunit a jejich schopností inovace a vývoje v závislosti na jejich složení a počtenosti. Zajímavé čtení.

<reagovat 
ztratila (Občasný) - 22.6.2006 >

Vedle výše zmíněných výtek můj osobní dojem: dává to hlavu a patu, ale pro net příliš dlouhé, obecně příliš dlouhé, roztahané, užvaněné a přitom nic neříkající: připomíná mi to onu sortu historek ze života, při nichž vypravěče milionkrát popoženeme a zapřísaháme, aby to sakra fix už zkrátil! - A literatura by měla být přece jen něco víc a něco jiného, než převypravování historek ze života.

 

Jinak se neztotožňuju ani s Viharovými názory, jak je sepsal tady ve fóru, což bude možná tím, že se nepohybuju napříč servery. Doporučila bych mu, aby se před tím, než se začne bránit, nad některými výtkami fakt zamyslel. Hlavou jako.  


<reagovat 
Emmet_RAY (Stálý) - 22.6.2006 > Takže asi takhle: dostal jsi 4 body z 5 možných plus celkem rozsáhlý popis mého čtenářského dojmu i s tím, co mi na textu vadí.

Tvé reakce nejsou normální (respektive nejsi jediný, kdo takto na kritiku reaguje, ale co je Totem Totemem, už mne trochu unavují ty řeči o místních třídních rozdílech apod.)

Na jednu stranu tvrdíš, že ti vnucuji jakýsi svůj pohled (nemyslím si to zcela, nicméně v určité míře je to logické - a?)), jak by povídka měla vypadat, na stranu druhou mi vnucuješ svůj pohled na to, co by měl dělat redaktor a jak by měl psát. Takže se nejprve tedy zamysli nad mou kritikou, takovou, jaká je, a pokus se si z ní něco vzít a pak totéž požaduj ve vztahu Václav Mráz - povídka Puberťák (byť tam k tomu již došlo).
<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 22.6.2006 > Václav Mráz> a tyhle řádky jsi četl?

"Aby bylo jasno - očekávám obecnější zamyšlení, nikoliv další výlev na téma, že kdybych byl dobrej, tak bych.."

Já se především, než jsem ti začal opatrně promlouvat do tvojí mladické a poněkud klackovité dušičky, zamyslel v širších souvislostech nad tou diskuzí, kde jsi jako redaktor suverénně prohlašoval, že kromě uvedeného výčtu tvých několika málo oblíbených, tu jsou (tu jsme) jen samý srágorky a kvílel jsi nad tím, jakou mají ty naše ubohý vulgárnosti čtenost mezi lidem.

No, jen pokračuj, jsem zvědav, co z tebe ještě vypadne
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 22.6.2006 > Vihar> Ojoj - cituj přesně, protože mám sto chutí říct, že zrovna takto jsem nic neprohlašoval. Pokud vím, řekl jsem něco v tom smyslu, že úroveň zdejší tvorby je, až na výjimky, mizerná a existuje zde určitá grupa netalentovaných autorů, kteří si svá díla vzájemně nadhodnocují. Samozřejmě více expresivně.
<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 22.6.2006 > Václav Mráz> Ejhle, první posila ti přicválala sama, nebo jsi si jí zavolal?

Mno, tak si rozeberme soudnost:
začínat kritiku typickými povýšenecky shazovacími frázemi: "je tam fůra pravopisných chyb, nechce se mi je vyjmenovávat..." mi nepřipadne příliš rozumné, když napříč servery bývá dobrým zvykem seznam pravopisných chyb poslat autorovi zprávou, zvlášť u dílek, která se nevejdou na displej mobilu a které autor nenapsal za jednu nudnou školní/pracovní hodinu.

Následují pro svou nezřetelnost a obecnost naprosto nekonstruktivní výtky, které se dají kopírovat bez úprav prakticky pod kterékoliv dílo jakékoliv úrovně. Je to dlouhý..bléé, je to nezáživný... a vo ničem..

Pak následuje reklama na dílka redaktorových oblíbenců, a jak se dozvídáme níže, tj. těch jediných zde, kteří umí psát.

a když člověk namítne, že takhle si nepředstavuje tvořivý a přínosný přístup jednoho ze všech (dvou) redaktorů, kteří zde hodnotí prózu, dostane se mu kolektivní lekce, že má šoupat nohama, sic bude postaven na hambu.


A teď si zacitujme:
Autor: blondýna Datum: 04. 06. 2006 21:08
Vašek, šašek bubeník:-) S oceněním opatrně, ve dvaceti je o své genialitě přesvědčen každý trouba. Pamatuju tu doby, kdy tenhle dnes"seriózní" redakator psával do kritik téměř každému slovo piča, či něco podobně intelektuálního.

Václav Mráz: "ona mi ani tak nevadí nízká kvalita velké části zdejších prozaických děl, vadí mi ale, že tato díla mají průměr 5:0 a x déček - chybí tam pohledy i toho druhého břehu (pro mne těch "normálních lidí"), vyjádřeny aspoň body (když už se někomu nechce pořád dokola psát patnáctiletým holkám, co konkrétně je na tom špatně - většinou se do dá shrnout, že psát neumí a umět asi ani nebudou)
chybí tady výraznější kritici - především - protože kritik literární prostředí může utvářet i ho někam směřovat"

Autor: Václav Mráz Datum: 05. 06. 2006 17:08
no dobře
ale jinak platí co jsem řekl - ono proč by sem taky kvalitní autor něco dával, když se mu nedostane relevantní odezvy? člověk, který umí psát, už potřebuje aspoň přemýšlivé čtenářské názory (když už to vzdá s očekáváním ucelenější kritiky) - aby dle toho mohl posoudit, jak a zda jeho věc funguje
tady ti "rozdávači plyšových srdíček" řeknou každému, že je to moc milé a že to funguje, a když se pak náhodou objeví normální (skutečně) dobré dílo, tak jsou z toho úplně paf (a nebo to nepoznaj)
a pak tady hromada autorů žije v takové iluzy růžového smradu, iluzy, že píšou dobře, jen prostě pro "určité publikum" a "když se ti to nelíbí, tak to nečti" a negativně hodnotící jsou "ti slepí"

Myslím, že v konečném důsledku tady ta jistá skvadra škodí nejen Totemu, ale i sobě

a bohužel, ti, kdož psát umějí, se většinou pod díly jiných neprojevují, a nebo jen minimálně (Zirael, Noa, Max, Nemocný, Petr Měrka...) - takže převažuje v hodnocení blbečkovských děl názor blbečků, když to řeknu naprosto otevřeně ;-)

Autor: Václav Mráz Datum: 05. 06. 2006 17:12
je tady hafo lidí, kteří psát neumí (těm nezbyde nic jiného, než "vzájemná výpomoc mezi sebou"), pak jsou ti, kteří už trochu psát umí, ale špatně (pozor, to není protimluv) a potom ti, kteří píší dobře (těch je méně než hrstka - Quotidiana, Ztratila plus výše jmenovaní)

a pak jsou ti relaxační (Nemocný, Back, Anah), kteří psát umí, ale zatím jedou "dle pravidel netového publikování" - takové dílo si člověk rád přečtě, ale jen těžko může tvořit zdravý protipól balastu, protože stojí trochu mimo



<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 22.6.2006 > Vihar> já bych měl i co dodat, ale poznám, kdy to prostě cenu nemá - to je stejné jako povídat si s hluchou babičkou - když má člověk čas, tak na ni klidně mluví, i když ví, že ho neuslyší, ale udělá jí to holt radost

ale když ho bolí hlasivky, tak na "bábu hluchou" sere

(především první věta této tvé reakce a pak tvá odpověď zirael ohledně časopisu - nejsi soudný člověk, není v mých silách vyvádět tě z iluze, kterou sis o Totemu udělal)

nazdar
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 22.6.2006 > Vihar> jo a citace - no jsem, rád, že to taky dokazuje, jak si ty iluze vytváříš, neboli, jak postřeleně kejháš

takže, když o to tak stojíš, Vihar osciluje mezi:

"pak jsou ti, kteří už trochu psát umí, ale špatně (pozor, to není protimluv)"

a:

"a potom ti, kteří píší dobře (těch je méně než hrstka - Quotidiana, Ztratila plus výše jmenovaní)"

... s tím, že blíže má k té první skupině

<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 22.6.2006 > Václav Mráz> nestojím o to, ze vzájemného měření kdo ho má delšího jsem vyrostl dávno před tím, než vznikl první literární server
<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 22.6.2006 > Václav Mráz> No tak dodávej, mě nesmírně baví tyhle šachy

PS Víš jak se loví na výrovku?
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 22.6.2006 > Vihar> na výrovku už se neloví - ale právě: já ten princip znám (dlouhá větev lesníků v mé rodině, po otcově straně)

ty šachy mne za normálních okolností baví, ale ne "tyhle" - tohle není diskuze, furt aby se ti člověk obhajoval, vysvětloval ... a ty přitom už názor máš a jsi v něm zavřený jako v tvrzi (a že je toho v té "poslední dlouhé" reakci dost na to, abych se cukal a měl chuť "diskutovat" dál)
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 23.6.2006 > V rámci objektivity jsem přečetla znovu celý text. Jako základní chybu vidím fakt délku – je to příliš užvaněný, zahlcený slovama. Nejde snad o to napsat text co nejdelší, ale co nejlepší... Občas, když vypravěč poznamenává cosi hlubokého o životě, vazní to hrozně automaticky, lacině a banálně. A pořád to na mě působí jako jakási převyprávěná historka – podobně vyznívají některé texty zdejšího dog whitea... Za chvíli si začneš říkat: probohas, jak dlouho ještě...

A teď k fóru:
Tvý počínání mi nedává smysl. Snažíš se Václava vytahat za uši, ačkoli tvůj text jasně hodnotil spíše pozitivně, textu se věnoval a slušně, srozumitelně a věcně ho připomínkoval. Navíc to děláš přestě tím zůsobem, který u VM kritizuješ: předhazuješ mu, co by podle tebe měl dělat a jak se chovat, protože se chová úplně blbě. Přemýšlím, kdo byl tak hloupý, že zahrál anonymního čtenáře... :) - přijde mi to nedůstojné, bylo yb fajn, kdyby se ke svým slovům přihlásil!:) Redaktor leckdy citlivým a chápavým zahradníkem být nemůže a nemusí. Redaktor není žádný pedagog, výchovný pracovník, nemá v popisu práce být hodný. Měl by být slušný, pomáhat autorům s provozními problémy, s tvorbou, hodnotit, chválit a vyzdvihovat nedostatky. Ne říkat někomu, že je dobrej, když není. Nebýt vulgární, neubližovat, ale ani nemazat lživě me kolem huby, nepřetvařovat se – snažím se o to. A Václav Mráz takový při hodnocení příspěvků zpravidla bývá. PRAVOPIS: že ti někdo vytkne hrubky, není nadutost. Pravopis je taky takovou malou informací o tobě: že ti někdo vytkne v čem děláš chybu je pro tebe snad přínosné, nebo ne? Pravidla napříč servery pro nás nejsou relevantní, každý server má svoje pravidla. Na Totemu lze publikovat texty bez omezení, nefiltrují se, navíc i přestože próza je tu v menšině, mají ji na starosti tři celekm vytížení redaktoři. Kdybychom měli navíc opravovat pravopis všech článků, už bychom nemuseli dělat jiného... Ostatně napalo tě, že jedním z typů uzavřených komunit můžeš být i ty sám, uzavřený ve své krustě v rámci jakékoli skupiny? Úplně nechápu tvůj výstup: cílem přece není apriori chválit, ale hodnotit, ne se hádat, ale najít společné východisko – nebo se alespoň pokusit obhájit svoje stanovisko. Nicméně být pořád ten pro establishmentu vymezený outsider je fajn: je to velmi pohodlný a snadný, zapojíš jen srdce, hlava může zůstat spát...
<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 23.6.2006 > ztratila> Víš ztratila, já už se s Mrázem nepřu o jednu jedinou kritiku jednoho textu (naneštěstí mojho) nýbrž o obecné principy a způsoby přístupu.

Padají do fóra stížnosti, že všichni autoři píšou výhradně o několika málo tématech pořád dokola, avšak když někdo stvoří monotématického Vihara píšícího výhradně o životě mládeže okolo koní (Kdopak tady nebo vůbec na literárních serverech ještě píše/psával o koních?) a poněkud rozšíří zdejší silně omezený obzor a záběr, alespoň co do tématiky, tak je plivnuta redaktorská slina, že je to furt o tom samým, tj. o koních. Protiřečíte si. Přitom nasbíráním několika dalších desítek vyhraněných nicků z nichž každý by psal porád o tom samém z různých úhlů, by tento prostor tolik získal co do rozkošatělé bohatosti a hloubky.

Ano, Vihar píše směsice pubertálně patetických sameččích historek proložené agitkami, na veřejnost odpornými čuněčinami co působí tak vzrušivě v osamoceném polospánku, přírodovědně technickými poučkami a moralizováním. Je to špatně? Dobrá, půjdu stvořit nějaký jiný nick, nadhoď téma, o kterém, z jakého pohledu a jak by měl psát.

Věcná kritika je k věci a cílená na konkrétnosti, nikoliv obecnost typu "je tam fůra chyb, jsou tam dobrá i blbá místa". (Jaké chyby? Která místa?)

Pro psychologický typ tzv. objevovatele není pochvala oceněním, zato taková vášnivá diskuze, kde nervy i city tekouce proudem se předhánějí s logickými a věcnými argumenty.. :o)

Anonymní čtenář, to jsem byl já (což je zřejmé z textu i z dovětku). Protože musím občas i pracovat a systém mě samočinně odhlásil, věř nebo nevěř, čehož jsem si v tu chvíli nevšiml)

K délce - co bylo dřív povídkou středního rozsahu, je dnes románem a román je povětšinou zván grafomanským výlevem. Arch dopisního papíru stále zůstává mnohem větším prostorem, než obrazovečka bezdrátového radiopojítka.

Aha, už chápu, proč nebyly jisté nicky vzaty do písmácké redakce - pracovaly po dlouhé měsíce jako mravenečci v džungli, působily výchovně a kantorsky, trpělivě zasílaly autorům stránkové výčty pravopisných i stylistických chyb jejich mnohastránkových výtvorů a do omrzení pročítaly výlevy patnáctiletých holčiček i chlapců. I když se občas také zachovali proti své vůli poněkud Mrázovitě, někdy ještě hůře, byly-li štvány... V každém z nás je něco toho teritoriálně se chovajícího samce proloktovávajícího se mnoha rafinovanými způsoby skrz samčí konkurenci k říjným samicím a do samic, případně ješitné samice rvoucí se na koncertech o inseminační dávku z vajec dominantního nadsamce z bravíčka, úžasného to šperku nadsamic, který prostě musí mít :o)
(nevztahovat na sebe, jen jsem töu vsuvkou podotýkal, že vzorce našeho chování i v této diskuzi mají původ daleko v prehistorii lidského rodu a v hloubce struktur našich mozků)

Nicméně představa redaktora coby učitele a výchovného pracovníka obdařeného pedagogickými a sociálními zkušenostmi je naprosto odlišná od mezi literáty zakořeněné vize (šéf)redaktora coby nadsamce (případně nadsamice) pobuřuje-li poněkud přírodovědné názvosloví, možno užít i etnografických názvů jako náčelník/matrona.. - tj. redaktora papaláše, soudce, vůdce a cenzora.

Neodpustím si na závěr smeč:
Při psaní tvé kritiky stále platilo tvoje prohlášení:
"Já taky nejsem schopná hledat jakékoli klady v díle člověka, který se mi osobně příčí." ?

<reagovat 
ztratila (Občasný) - 23.6.2006 >

Vihare,

  • Ten (podle mě naprosto relevantní) názor, který mu ublíženě a soustavně otloukáš o hlavu, Václav vepsal do fóra, které se ptalo po kvalitě zdejších příspěvků. Vyjadřovali se i jiní, například já – a mám pocit, že ostřeji než Vašek. Pro literární příspěvky platí: vzhledem k prakticky neomezené možnosti publikovat kvantita výrazně převažuje nad kvalitou. Atakdále viz příslušné fórum – místo vztahovačnosti se zkus nad názory, s nimiž nesouhlasíš, zamyslet.
  • Mě tvoje texty nudí – přesto, že jsou jiné, máš svoje (a pravda minoritní) téma, používáš šťavnaté výrazy, občas šokantní obrazy - ale (a to už opakuju poněkolikáté) ničím mě nedostaly, jsou kultivované, ale příliš zahlcené slovy, dusí se pod jejich nánosy, chybí jim jiskra, občas se jako lemra horko těžko dovlečou do konce.
  • Nemáme ambici ani kompetenci přikazovat komukoli z autorů, o čem mají psát. My hodnotíme texty.
  • Václavova kritika věcná byla. Zkus projevit trochu samostatnosti. Spoustu pravopisných přepisů bys našel hned, jen by sis to po sobě musel přečíst.
  • Samozřejmě i délka je věcí autora. Ale každý trochu zkušený autor ví, že čtení z monitoru má své meze a ne všechny texty stojí za tisk. Mezi délkou textu v papíru a délkou textu publikovaného na literárním serveru je přece zásadní rozdíl.
  • Mojí ambicí není být vychovatelem.
  • O situaci na Písmáku nic nevím a nezajímá mě, stejně tak tvoje ublíženecké, zakomplexované, afektované výkřiky.
  • Neplatilo to samozřejmě protože o tobě nic nevím. jen to, že máš tenhle nick a píšeš tyhle texty. Mluvím o lidech, které znám jako lidi.

<reagovat 
Skafloc (Občasný) - 29.6.2006 > Milý kolego koňaři  je to jediné zde prezentované tvé dílo které jsem přečetl od začátku do konce a mám pocit že známe stejné lidi či snad dokonce sdílíme stejné osudy.... to je prostě super.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Vihar (Občasný) - 4.7.2006 > Oh děkuji.. děkuji všem

vzorníky typů nejen lidských povah se neustále po šroubovici opakují v mnoha různinách.. snad proto ta podobnost. Co koňské povídky Ryzka a Dcera i matka byly totiž velice krásné - ty se nelíbí? Koňák a přečte zrovinka toliko jedinou koněprostou povídku..

<reagovat 
Vihar (Občasný) - 4.7.2006 > ztratila (Stálý,Redaktor) - 2.7. >
"....rozhovor s Janouškem, co jsem dnes ráno četla: "(...) Kde jsme ještě nenarušili řád, kde ještě řád existuje? Snad ještě zbytky nějaké normy najdeme v oblasti erotické. Samozřejmě láska jako taková už dávno není zajímavá, ale třeba se dá ještě souložit s rourou od umyvadla..." http://www.hostbrno.cz/casopis.php?body=clanek&clanek=1126715047

--
Jj ztratila, ď za odkaz na článek
(přetahuju to sem, anžto autor, kterému jsi původně psala tu kritiku, by se mohl hněvat na bující diskuze nesouvisející s jeho dílkem)

".. tak zjistí, že u nás se na trvalejší literární provokaci zatím nedá stavět, a tak uteče například do lascivních až pornografických historek. Je to logické, spálení parlamentu nikoho nevzruší, ale spousta jeptišek souložících na nejrůznější způsoby by někoho teoreticky ještě podráždit mohla.
"

No, řekl bych, že parlament se na pozadí pálit dá, ale musí u toho na popředí nezbytně souložit chór jeptišek s rourami od umyvadla :o) Potíž je, že všichni jsou tak zaujati těma jeptiškama, že si nepovšimnou, ani když vztyčenou kurzívou v půlce dílka zařve autor něco o čisté rase.


<reagovat 
Vihar (Občasný) - 4.7.2006 > Tahle citace z článku výše také stojí za pozornost

"...Co mi ale na současné české literární vědě vadí nejvíc, je absence komunikace. Badatelé už spolu téměř nepolemizují, protože se vzájemně nečtou. Každý je geniální sám za sebe, každý má svůj systém, svůj pohled a všichni vzájemně se respektují. A respektují se proto, aby se nemuseli zabývat tím druhým. Jako v literatuře. ..."
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 4.7.2006 > Jo, já mám Janouška i jeho názory poměrně dost v oblibě, za pozornost stojí. Ale v té první poznámkce myslím, že pomíjíš to podstatné a ve snaze souhlasit/polemizovat slovíčkaříš...
<reagovat 
Strážce_majáku (Občasný) - 12.7.2006 > Do dlouhýho textu se vejde hodně klišé ...
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 12.7.2006 > To myslíš vážně? Já mu neříkám nic, protože Haló noviny nečtu a ani s nimi nechci nijak polemizovat.
<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 12.7.2006 > ztratila> No, je bezva posuzovat, zda-li je tvrzení pravdivé na základě politické a ideové příslušnosti nositelů onoho tvrzení.

Ta citace je klíč k vysvětlení směrů a náplně současného "svobodného a demokratického" umění a kultury, včetně literatury.

<reagovat 
ztratila (Občasný) - 12.7.2006 >

Nemusíš s ním souhlasit, ale je to můj názor. Názory kohokoli, kdo píše do Haló novin, mě nezajímají.


<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 12.7.2006 > ztratila> Doplnil bych JUDr páně Sokolův výrok: že nejenom, že hledání pravdy u soudu je bolševický přežitek, a že poslední co by soud mělo zajímat je pravda, o dovětek, že poslední co současného redaktora zajímá je pravda (tj. mimo jiné objektivní hodnocení díla ve všech jeho souvislostech) a literatura jakožto prostředek pro pokud možno co nejméně zkreslený přenos a šíření informací.

Jste dost vyhraněná fanatička. Kdopak vás asi plodí? (řečnická otázka) Nu což, nezbývá než zalistovat přímo na vaší straně barikády, nejen Dulles, nýbrž i takový senátor McCarthy (ten ideově vyhovuje?) je též vydatným nejen literárním mesiášem "svobody a demokracie"

Vznešená Ignorace, toť jeden z osvědčených mechanismů lži a přepisu dějin.

Nejsmutnější/nejsměšnější na tvém chování je, že ti redaktoři z haló novin pouze citovali ten ultrareakční pravičácký proslov.. ale nedemokratické, ba co víc, přímo kacířské je jen očkem zavadit o rudou barvu a to i v případě menstruace. :oD

Chodíváš jako redaktor do budovy bývalého Federálního shromáždění k povinné pravidelné zpovědi?

<reagovat 
ztratila (Občasný) - 12.7.2006 >

Omlouvám se, ale nebudu s tebou v téhle diskusi pokračovat. Nezajímá mě, nepřijde mi přínosná a tvoje hysterie (jako osobní postoj) mě odrazuje. Hezký den.


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení     Novější>>>

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter