Miluji vás, ač nesnáším
svou hloupost, stud i trapnou snahu,
u vašich nohou o svém vztahu
vyznání přece přednáším.
Tak bláznit nehodí se ke mně,
mám už mít rozum v letech svých.
Že nemoc lásky drží se mě,
však poznám po všech příznacích.
Bez vás jsem prázdný, nudou zívám,
s vámi prožívám teskný čas.
Mám přání říci, nezakrývám:
Má nejdražší, miluji vás!
Když slyším hlas váš dívčí, jemný,
ozvěnu kroků, šatů šum,
tu náhle v srdci krásně je mi,
štěstím přicházím o rozum.
Radost úsměvem probudíte
či smutek pouhým pohybem.
Za den v mukách mě odměníte
jen letmým ruky dotykem.
Když hebké vlasy rozpustíte
a skloníte se nad šitím,
něžností dojat, jako dítě,
vám půvab tiše závidím.
Jak vypodobnit mám neštěstí,
co žárlivě mě ovládá,
když odcházíte sama v dešti
se projít v dálných zahradách.
Na vaše slzy žárlím mlčky,
na řeči ve dvou ve stínu,
žárlím na cesty do Opočky
a večerní tón klavíru.
Alino! Slitujte se, prosím,
o lásku nesmím požádat,
možná za svoje hříchy musím
se lásky navždy, drahá, vzdát.
Tak předstírejte! Může snad
má žádost připadat vám divná!
Iluze na mne mocný vliv má.
Sám sebe obelhávám rád.
|
