|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Nešťastníček
Zkřížil mé krůčky Nešťastníček
a smál se černé prostotě,
v níž ukryla jsem tělo.
Pak splavem slovních hříček,
uklonil se temnotě.
Byla to píseň, co mu v srdci znělo.
Tak nádherná a beze slov,
jako když Měsíc vyjde v nov
a nešťastníček hledá.
A nenalezne.
Běda.
Co zdálo se být ještě vroucí,
křičící, bylo bez života.
Jak srdce bušila ta nota
a přitom to byl úder ticha,
jako když někdo ve tmě dýchá,
poutník ztracený v chodbách spánku,
třepot plamene v jemném vánku,
tma uvnitř žáru svíčky.
To byly jeho hříčky.
Chtěla jsem tlouci místo něj,
zahnat strašlivou beznaděj,
tu šelmu ze všech nejtemnější,
jež lízala mu nohy,
plakat a prosit Jeho Bohy,
o milost, která ukonejší.
Chtěla jsem zabít Noc,
přestože on byl její synem,
kojeným popůlnočním vínem.
Držela nad ním ale ruce.
Ach, běda, běda dítěti,
které Noc drží v obětí.
Nemohla jsem ho vytrhnouti,
byl jako růže mezi kopřivami,
byl jako mák v otýpce slámy.
Však smál se a dál tvořil hříčky
a otáčel se do uličky,
chtěl ztratit se, chtěl utéct sobě,
chtěl jednu ruku, potřeboval obě,
aby ho postavily, neboť dávno klesl,
co nerozdal, to neunesl.
A ve tmě hrál si jako malé dítě.
Sám míchal barvy a radoval se z odstínů.
Padal a pod sebou měl rovinu.
|
|
|
