|
|
|
Modlitba naděje Autor: Hari (Občasný) - publikováno 24.11.2001 (00:26:08), v časopise 7.12.2001
|
| |
Modlitba naděje
Ne, život není bolest,
vždyž je to milost nejvyšší,
klesáme v křídlech pro ratolest,
s prosbami ať se utiší
bouře jež tělo z duše smývá,
a duši znovu přiodívá
do šatů tkaných hmotou,
páraných nejistotou.
Ne, život není takový,
jak zdá se býti za slovy.
Život je brahma, spojení,
jež překonává zrození.
Život je tichost údivu,
nevyjádřené odstíny,
kapka v přílivu, odlivu,
ve které nejsou trhliny,
ač obojím je prostoupena,
víc nežli kapka, mořská pěna...
Modlím se, ať jsem flétnou,
laskanou Kršnovými rety,
ať s vlaštovkami vzlétnou
k nebi i myšlenky a věty
z úst, v nichž vše odpočívá,
v své latenci a kráse,
tak jako voda živá
v studánce kolíbá se,
dokud ji rukou nenaberem.
My sami jsme tím džberem.
Naplníme se snadno,
když zvolíme sebe za dno.
A přitom nejsou hranice.
My tvoříme je v panice.
Hrajeme hru na hřích a oči,
dle pravidel jsme slepí,
stojíme, nikdo nevykročí,
řekli nám, že jsou všude střepy,
leč neřekli nám o těle,
že není, že je domnělé.
A náš strach z první kapky krve
je silnější než bolest sama.
„Tou cestou nejdeš prve,
nekráčíš do neznáma,
raduj se jako dítě,
věř, že jsi hýčkán bez zásluhy,
pokora ubrání tě,
a smaže všechny dluhy.
pusť přítelovu ruku,
vem do náruče nepřítele,
nalezni ticho v hluku,
svobodu skrytou v cele.
Neschovávej se do stínu,
když plamen je tvá přirozenost,
netrhej krásnou květinu,
vždyť život největší je cennost.
Tvá cesta dharmou zve se
tak pros, až zužuje se,
neboť je široká
pěšina otroka,
otroka vlastních smyslů,
jenž běží bez rozmyslu,
doprava, doleva.
Když střed je úleva,
nač dotýkat se stále stěn,
a bát se kráčet bez ozvěn.
Jen čistým jde se jednoduše,
jinak je cesta složitá.
v zatáčkách ztrácejí se duše,
a jinde tělo klopýtá.“
Já kapku nepolkla jsem,
jen vypila jsem vlnu,
když šla jsem za tvým hlasem,
necítím nohy plné trnů.
Stavím chrám, prosím, dej mi sílu,
neb stavět budu na skále,
požehnej, Věčný, mému dílu,
i když je tolik pomalé.
Já skončila jsem s živořením
a nestálostí výtvorů,
která se skrývá za stvořením,
přišla jsem hledat oporu
k Tvým nohám, které nepošlapou,
k tvým nohám, které chápou.
Přestože prošly tisíckráte
po nejkrásnější růži,
nemají trny v kůži,
Jsou čisté a jsou svaté.
I růže nepoklesla,
neb v krocích necítila tíhu,
ač zdá se, že ji nesla,
nenesla nic, než Slunce z jihu.
To Slunce, které září,
to Slunce, jímž jsou avatáři.
Zrození ze tmy, v níž lidské sbohem
zrušilo smlouvu s Bohem.
Nejčistší voda vyvěrá z bahna,
lodníci spravují zlomená ráhna
a holoubátko letí si pro ratolest.
Ne, život není, není bolest.
|
|
|