Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Divadlo s tajemstvím
Autor: swedish_nigg (Občasný) - publikováno 1.6.2006 (15:44:04)

 

 

 

DIVADLO S TAJEMSTVÝM

 

 

 

          Podle Daniely Hodrové[1] je literární dílo dynamickým celkem různorodých vztahů odehrávajících se jak mezi jednotlivými částmi díla, tak na spojnici autor – dílo – čtenář - literatura. Jako východisko k vysvětlení těchto vztahů si zvolila funkci prostorového zobrazení. Základní kategorií jejího postupu však není prostor jako takový, nýbrž místo, které je ztělesněním vztahu literární postavy k tomuto prostoru, dějišti „události bytí“ subjektu. Dílo pak je z tohoto úhlu pohledu sítí, sjednocením jednotlivých míst. Pro typologii zobrazovaných míst, míst s nepochybným literárním potenciálem, uvádí autorka dva modely.

 

          První model spočívající na binárním protikladu míst posvátných a světských je typický pro mýtus. Tento strohý antagonismus se však postupně ústupem mytologického myšlení, vývojem společnosti a literárních žánrů neubránil dvojímu vnitřnímu pohybu. Důsledkem prvního z nich, profanizcí sakrálního (Bachtinova karnevalizace), místo posvátné takzvaně všední, ztrácí svůj zvláštní rozměr a nabývá funkce většinou protikladné. Jeho opakem je sakralizace profánního. Ačkoli se tento model vyvinul z mytického myšlení, je příznačný pro světský, dialogický román.[2]

          Druhý, mystický model naproti tomu pojímá (tímto pojetím je vize, kontemplace apod.) místo posvátné jako jinak spatřené místo světské. Protiklady zde existují současně, jakoby ani „neexistovaly“, zdá se, jakoby jejich místo zaujímala současná profanizace sakrálního a sakralizace profánního, neboť zde právě dochází k proměně subjektu, jenž je vyjádřením prostupujících se míst profánních a posvátných. Tyto příznaky odkazují především na iniciační román. Ve druhém modelu může dominovat jak monolog (samomluva), tak jakýsi vnitřní dialog[3] (se zasvětitelem).

          Vidíme tedy, že v obou modelech vystupuje otázka předělu mezi místy jako zásadní. Čím se liší? V „dualistickém“ modelu stojí místa primárně vedle sebe – za sebou (horizontálně), nebo nad sebou (vertikálně). Mají spíš vnější, objektovou podobu (tzn. jejich obrysy jsou zřetelnější, hrdina jimi prochází) a dělí je hranice.

Ve „vnitřním“ modelu (tzn. v modelu, v němž převládá subjektivní optika), v němž se místa (a subjekt) vzájemně prostupují, není ani tak mezníkem hranice jako spíš trhlina.

 

          Na první pohled jsou oba koncepty navzájem nesmiřitelné. Pro první model je typická odstředivá tendence rozlišovat (místa sakrální od profánních), která odpovídá racionalisticko-materialistickým teoriím nezávislosti času a prostoru na vědomí, pro druhý tendence dostředivá, subjektivně-idealistická. Ovšem na počátku 20. století (objevy nejen na poli exaktních věd - teorie relativity, Einsteinova teorie chronotopu, subjektivizace prostoru a času, aj.) dochází ke sbližování do té doby nesmiřitelných přístupů.

 

          Jedním z pokusů o usouvztažnění obou modelů je Grofův psychologický dualismus hylotropního a holotropního vědomí.

          Hylotropní vědomí odpovídá každodennímu prožívání, pro které hmota ani čas „nekladou odpor“, poněvadž oběma je přisuzována nekonfliktní kauzalita. Prostor se jeví jako trojrozměrný, čas jako lineární a subjekt jako svébytná jednotka, „svět se jeví jako složený z izolovaných hmotných objektů“.

          Tyto definice nápadně připomínají principy modelu založeného na protikladu posvátných a profánních míst. Hylotropní vědomí umožňuje rozlišení míst, mezi nimiž se pomyslně rýsují hranice, i subjektu, jenž je na nich nezávislý.

          Avšak v pozadí tohoto způsobu vztahování se ke světu, funguje paralelně holotropní vědomí, jež rozostřuje prostorovou, časovou i psychologickou zřetelnost hylotropního vědomí. Stírá se hranice mezi prostorem a subjektem, zároveň lineární kontinuita doznává značných trhlin, kde se minulost, přítomnost a budoucnost navzájem prostupují.

          Podobně tomu je ve druhém, mystickém modelu, místa profánní a sakrální i jejich historie existují současně se subjektem.

          Mohlo by se zdát, že se Grofův dualismus dokonale kryje s antagonismem výše zmíněných modelů. Nesmíme však zapomenout, že hylotropní a holotropní vědomí existují paralelně, ačkoli vždy převládá jen jeden z nich, a tudíž můžeme  říci, že hylotropní vědomí je jinak spatřeným vědomím holotropním a naopak, což však odpovídá optice mystického modelu. Přestože mým cílem zde není posoudit, zda Stanislav Grof úspěšně uvedl obě tendence do náležitých souvislostí, zdá se však, že se spíše přiklonil k jedné z podstatných tendencí západního myšlení o realitě a to k té, jejímž výrazem je mimo jiné stírání protikladů, poněvadž právě ona paralelnost (čili prostupování) obou stavů vědomí je atributem pouze jednoho z nich – holotropního.

 

 

          Daniela Hodrová se ve své studii však soustřeďuje na definování místa s tajemstvím, což je „specificky literární podoba místa sakrálního“ s prvky labyrintu. V místě s tajemstvím dochází ke splývání literární postavy s literární obdobou místa (pohybujeme se tedy na úrovni jednotlivých komponent literárního díla) a může se v něm dokonce i aktualizovat veškerá jeho „paměť“ – paměť vlastního příběhu (úroveň komponent) i ta, jež dílo přesahuje (autor – dílo – čtenář – literatura).

          V holotropním vědomí místo sakrální o sobě nemůže existovat, neboť prostupuje a je současně prostupováno svým dialektickým protikladem – místem profánním. Na druhé straně je však také místo světské vždy potencionálním místem posvátným.

          Místo s tajemstvím je tedy symbolickou scénou, na níž je holotropní vědomí svědkem oscilace mezi sakrální a profánní rétorikou. Otázkou zůstává komu toto vědomí právem náleží – jestli jedině literární postavě, která splývá se zobrazeným časoprostorem (přičemž by čtenářovo vědomí bylo hylotropní), a nebo čtenáři, který poté, co se odpoutal od každodenního hylotropního vědomí, splývá s dílem coby estetickým objektem, a jehož vědomí je tehdy holotropní, a nebo oběma zároveň? V každém případě je dějištěm těchto vztahování místo s tajemstvím. A přece se vtírá ještě jedna otázka: Není pro holotropní vědomí umělecké dílo (v tomto případě román) místem s tajemstvím?

          Autorka studie tvrdí, že místo s tajemstvím není možné uchopit jako celek, „uniká nám pro svou nekonečnou hloubku i pro svůj sklon prorůstat všední realitou (podle Ludwiga Landgrebeho je existence ve své konkrétní situaci vlastním místem zjevování absolutna). Z tajemného místa, na němž dochází k sjednocení subjektu a objektu, všude jinde od sebe oddělených, vnímáme pouhý zlomek, torzo, kontury místa se ztrácejí v nekonečnu. Nicméně tak jako každá buňka nese v sobě informaci o celém těle a dokonce vesmíru, tak se nám skrze tuto část-monádu dostává informace o celku.“

 

          Podle Hanse-Georga Gadamera je každé umělecké dílo výtvorem, který neustále symbolicky osciluje mezi póly ukazování a skrývání (vzpomeňme na místa profánní a sakrální), výtvorem, který není nahodilým nosičem zprávy, výtvorem, jehož smysl spočívá v celé jeho existenci.

          Je to také hra, avšak myšlená jako něco, hra vyžadující participaci a tedy jakési „podlehnutí“ (podlehnutí do holotropního vědomí?), ale také hra vytvořená, která si vynucuje jak neustálé opakování, tak zastavení.[4] „To znamená, že prechodný prúbeh prúdu reči, který sa ponáhĺa preč, v básni dospeje k záhadnému zastaveniu.“[5]

          Je to také slavnost, a tudíž čas, který trávíme jinak než obvykle (pragmaticky) a který plyne jinak, „jakoby“ zvláštně a diskontinuitně: „Nepočíta se a nie je to pomalá následnosť prázdnych momentov a kúskov, z ktorých by sa zlepil celý čas.“[6]

          Vynucuje si od nás syntetizující přístup, poněvadž vůči němu nemůžeme beze zbytku vystačit s dosavadní zkušeností, čímž nás odkazuje do „tajemného, záhadného neurčita“, které má charakter trvání, pocitu věčnosti, zakoušení světa v celé jeho totalitě.

 

 

          Pokud přiznáme také literární postavě právo na hylotropní zážitek v místě s tajemstvím, nabídne se nám představa jakési intimní stínohry. Na jedné straně plátna vykonává jakási neurčitě osvětlená postava určité pohyby, postava, ze které vidíme pouze plošný stín, na druhé straně divák, který srozuměn s řečí předváděných gest, je kdykoli schopný vstát ze sedadla a alespoň napodobit to, co právě vidí: „iba vtedy počúvame, keď my sami rytmizujeme.“[7] Ovšem toto podivné představení se bude dít vždy pod hrozbou toho, že někdo rozsvítí světla. Bude to stínohra rytmizovaná střídáním fází opakování a zastavení, odehrávající se v divadle s tajemstvím – bílým prostěradlem.

 
 

 

[1] D. Hodrová, Místo s tajemstvím

[2] Tento paradox ovšem zmizí pokud připustíme, že se román vyvinul z eposu. Rysem evokujícím koncepci popsanou ve studii Epos a román je také převládající dialogičnost. Román vnesl (romanizace) do eposu problémovost, kontakt s přítomností, kontakt narušující epickou distanci, a také dialekty (dialogičnost). (M.M.Bachtin, Román jako dialog, přel. D. Hodrová, Odeon, Praha 1980, I.vydání)

[3] Tento dialog rozhodně nespadá pod Bachtinovu dialogičnost, která je zakotvená v „různořečí“ dialektů. Jde spíš o samomluvu exponovanou v dvojici zasvěcenec-zasvětitel.

[4] To se týká především sukcesivních umění, tedy i románu. Pokud bychom připustili, že neustálé opakování, je jakýmsi nekontrolovatelným výronem holotropního vědomí, potom by zastavení tohoto proudu, kterým je snaha po pojmenování či reflexe právě zažité zkušenosti, vyžadovalo vědomí hylotropní.

[5] Tato citace naznačuje, že podle autora ono zastavení není návratem do hylotropního vědomí, ale spíš prohloubením holotropního. (Hans-Georg Gadamer, Aktualita krásneho, přel. Oliver Bakoš, Archa, Bratislava 1995, ed. Folozofia do vrecka, sv. 21, str. 60)

[6] tamt. str. 75

[7] tamt. str. 80

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Lei (Občasný) - 1.6.2006 > a to je schválně, to tajemstvÝ v nadpise?
<reagovat 
kayman (Občasný) - 12.6.2006 > ........jo Standa Grof
Body: 5
<reagovat 
 swedish_nigg (Občasný) - 13.6.2006 > kayman> ty ho znáš?
<reagovat 
 kayman (Občasný) - 14.6.2006 > swedish_nigg> mno, když pan doktor Hoffmann objevil neuvěřitelné účinky pětadvacátého derivátu kyseliny lysergové (LSD 25) po tom co si mimodečně olíznul prst v laborce, začala Swiss společnost Sandoz Pharmaceuticals (jeho zaměstnavatel) podivuhodnou manu všem cwokařům na světě aby si vyzkoušeli tzv. ,,modelovou psychózu." Tím sv. Albert způsobil revoluci. Kesey začal psát, taky jeho kámoš Tim Leary, vznikli hippies, Jimi začal móóóóóc dobře hrát, nějakej blázen od Apple comp. si ulít a vymyslel počítačovou myš, Watson s Crickem si taky ulítli a zjistili jak vypadá a funguje DNA...etcetcetc. a taky nějakej českej cvokař S.Grof došel k závěru, že pomocí těchto zvláštních klíčů do říše za zrcadlem lze pochopit úplně všechno, dělá pokusy na sobě i dobrovolnících kdesi v USA. Třeba si zaváže oči, zacpe uši a užije příšerně velkou dávku magické kyseliny, zajímá se o blízká setkání 4. druhu - asi 98% pokusných osob pod vlivem DMT komunikovalo s jinou formou bytí (docela častá náhoda).... a píše o tom spoustu zajímavejch věcí, bohužel ho většina psychiatrických zmrdů ozbrojených zasraně svinsky otupujícíma a návykovýma antidepresivama označuje za magora. Ale ještě sem se k němu nedočet, teď je můj guru Tim Leary (kup si v levých knihách ,,Největší hity Timothyho Learyho" 1. a 2. je to něco převratnýho!!!)
<reagovat 
 swedish_nigg (Občasný) - 15.6.2006 > kayman> myslím, že jsi mou studii pochopil docela správně :) ZSV nejsou jenom základní skladebné dvojice - ale taky změněné stavy vědomí: halucinogenní - erotický - estetický...
<reagovat 
 kayman (Občasný) - 17.6.2006 > swedish_nigg> psychedelický = MYSL-ROZŠIŘUJÍCÍ !!!
<reagovat 
tkadlec (Občasný) - 10.10.2006 > tak jsem mel konecne cas si to prejit, a prekpvapive me to docela vzalo; zprvu jsem se bal, ze budes kloubit dohromady veci, ktery spolu nesouvisej /tj. kdyz jsem se dostal ke zmenenym vedomim/, ale vubec ne, pojmy holo/i hylo/tropni aplikujes, myslim docela funkcne... literarni postave tezko prisuzovat hylotropni zazitky, pac nema zadny vedomi /ovsem pokud nemaji pravdu pribehy o alence nebo toy story/, ale ten platon na konci je docela prijemnej

vubec nepises o autorovi: v jakym stavu si myslis, ze proziva vytvareni dila ten? nebo jde o kloubeni? i kdyz to neni nijak zajimava otazka, to ma kazdej jinak; lepsi otazka je, proc carka u pismena L vzdycky evokuje smyslny sepot energickych slovenek?

a hele: napsal bys mi scenar pro kratkej, tak peti-deseti-patnacti minutovej film? mas na to cas do leta

a mej se pac te mam rad
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 swedish_nigg (Občasný) - 12.10.2006 > tkadlec> 

máš pravdu, tady jsem se blbě a nejasně vyjádřil - tím právem myslím to, když třeba autor popisuje hylotropní zážitky postavy - takhle jsem to myslel.

 

a hle, ty-kadlo, nepíšu o autorovi, protože tu jde spíš o recepci. tak to třeba napiš ty, ne?

 

s tím scénářem fakt nevim, uvidíme____měj se tam (ale ne fajn... líp:)


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter