ambice alter-ega,  myšlenková  exhibice  na  téma 'Jak je?'… bez podnětu(?).

               slov pár na sklonku dne a okraj života…

     A ty víš, proč se mně na to ptáš? Tedy vážně,…víš to?

Já jen, že jseš taková útěkářka. Celý život před něčím utíkáš. Nejprve před sourozenci, v pubertě pak před rodiči…

…s jednou partou, pak s druhou před tou první. S přítelem od něj, zas bez přítele k němu. Nakonec zjistíš, že za tím

vším byly a jsou tvé pocity. Tvé vlastní emoce.

     Vytvořila jsi svůj všudypřítomně-originální postoj ke svému já, tím, že's neustále od něj utíkala. Z tvých emocí

staly se soukromé stíhy a z nich pak noční můry. A schválně řekni, co s tím teď uděláš? Budeš snad za každou cenu

tenhle svůj nedobrý stav kompenzovat jinou bezpředmětnou hodnotou?

     "Zkurvenej konzum!". To nevím šelmičko, jen hádám.

     Tak ještě jednou: 'Víš proč se mně ptáš? Zda třeba není to zas jen jeden z tvých útěků před sebou?

     Ale k věci. Byl to krásný večer a ani netušíš, co bych dal za to, kdyby byl delší,…alespoň tak o týden. Vážně!

Však jinak máš pravdu. Nemám co vytýkat,to ani nemohu. Já ty své stavy marnosti, taktéž častokráte řeším útěky

před sebou samým. A kolikrát šlo jen  o pošetilou znouzecnost, do níž jsem, ať už z vlastní hlouposti nebo snad chvilkového nevědomí, zavlekl i druhé. Když nad tím tak přemýšlím, často též z nevědomí, anebo spíše z vlastní hlouposti, je do ní zatáhl, vzdal se jich, a pak se celou věčnost nenáviděl. Když pro nic jiného, tak alespoň pro ten hnusný pocit prázdna. (kurva…, a jako by kdy šlo v první lajně o mne!) Divný…, divný pocit, když vzdám se sobě blízkého člověka a s ním přicházím i o kus sebe. Pro sračkovitost vlastního nitra, říkejme například - svědomí,     když odřežeš kus sebe, i toho druhýho a hodíš do skladiště zapomnění, mezi kusy tlejících tkání, dalších tvých prosraných příležitostí.

     "A pak že horor, jako žánr, stojí za hovno. Vždyť kdo se v tom má, do prdele, stále pitvat?!"

     Jsem si tak vzpomněl. Nedávno mi jeden tvor povídá, že prý mám takový divný, klikatý uvažování. Si říkám, že buď žádný pocity nemá, nebo je z nich tak zesraný, že před nimi utíká, nejlépe tou nejkratší, přímou cestou. Leč i přes to, že trápím se kolikráte neúnosně, vychutnávám si to! Že by snad taková neologie masochismu? Duševní sebemrskačství, jako následek nedostatku rodičovské lásky v dětství, neřku-li dokonce pohrdání, pravil by zamyšleně Freud, což? Pro mě je, jako otužování. Zvíře uvnitř, pak vydrží víc a víc, a já mohu na to lépe psáti. To nejen o sobě, ale třeba i o tobě a přitom třesu se v obavě, abych neublížil nechtíc, či jinak se tě nedotkl. Krom dotyku tělesného, neb ten dozajista beru, o tom jest polemika bezpředmětnou.

     Asi jsem jen takový roztěkaný, přiblblý patolog - polomrtvola, jenž chvíli řeže do sebe, a pak do těch druhých, jakož i do TEBE a stále něco srovnává, váží a přeměřuje.

     "No to mně poser, kam až jsem dnes večer došel, to jen za tu tvoji 'milou' otázku, že jak jsem se druhý den měl."

     Fyzicky na hovno, tak, jako každý poopiční stav. A duševně? Asi tak napůl. Nanic mi bylo z toho, že jsem něco zase posral. To jsou ty věčné pochybnosti, jenž člověk mívá z dlouhé chvíle, aby se nenudil. Fajn mi bylo z toho, že jsem ze sebe, alespoň já, vymáčkl po iX - létech to, co byla taková ta nevyřčená pravda (mimo jiné), před kterou jsem spolu s tebou, i druhými utíkal.

     Co? Že člověk časem zmoudří? Snad až navracet počne se ke kořenům svým. Jednou zjistí, že podivný ten běh,  v blátě, ruku v ruce s pochybností před skutečnými pocity, je jen směšným strachem z vlastního, tichého, a tak podivně děsivého prázdna. To vše je tvé…, a jen tvé. Tak se neostýchej a ber. Ber si to své vlastní, neochvějně vytrvalé a neslyšně řvoucí prázdno a nedělej si hlavu, že na druhé nezbude, neb prázdno toto není prázdnem tím, jemuž moudrý Lao-c' přiřkl jméno Tao. Tvé prázdno, není prázdnem svrchovaným, už proto, že je Tvé.

     Už víš, jak měl jsem se? A jak velký mám strach z vlastního, nesvrchovaného prázdna? Neutíkám, tedy říkám, že 'už' ne. Teď jen hledám rovnováhu přírody, někde uvnitř sebe…, trápím se tím a přitom si tu klikatou cestičku pěkně vychutnávám. Když už pro nic jinýho, tak alespoň pro to, že jsem duševní masochista, patolog sebe sama i druhých, však hlavně proto, že psáti umím lépe než zdrávo jest, mluvit.

     Myslím, že ještě i v době této, života schopni jsou přátelé srdcem i vírou, to ne jen v sebe, leč v druhé i. Nedávno započal jsem psáti příběh, jehož plýtký, však podstatný děj začíná větou:"A tam někde se najdeš.", tak hledej šelmičko a neutíkej už. Věř, že budu jedním z těch, co štěstí popřejí ti. Tak SVASTI a DIL MEN JAGAH KARNA!