Myšlenku úsměvu
zaseju do duše
aby tam zůstala
nikdy netuše
zkaženost světa
jediná věta
skřípe mezi zuby
život je tak chudý
bez milé naděje
na vyléčení
velké závěje
černého sněhu
leží mi na srdci
zapomínám něhu
a bojím se zaklepat
na stínové brány
tichý vzdech
otevře rány
minulosti
lidé prostí
hodnotí osud
který dosud
byl jen mým
v hustý dým
se mění obraz pokoje
pláčí lidé vestoje
dokonce i vsedě
má kůže svítí bledě
na nebi smutný mrak
brány blízko tak
že bezděčně zaklepu
někdo sahá po tepu
už není v mém těle
bílý pták směle
přiletěl za okno
snad někdo vzpomene
na dobrého přítele
na krásnou myšlenku
úsměvu v duši

Věnováno všem lidem, kteří si zažili skoro poslední chvíle, ale i těm, kteří takové štěstí neměli a jejichž duše se s lítostí těch nejbližších nesou na bílých křídlech...