Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Babiččino křesko
Autor: risik (Občasný) - publikováno 18.6.2006 (20:09:41)

„Chtěl bych, aby mi po ní alespoň něco zůstalo,“ běžela mou myslí právě tahle krátká větička, když jsem viděl ramenatého stěhováka vyndávat z dodávky tmavého ušáka. Slyšel jsem právě tuhle větičku, protože právě ji, právě takový shluk slov jsem vyslovil, když bylo po babiččině pohřbu a rodina řešila, co s tím vším za celý život nasbíraným harampádím podniknout.
„Prosím tě, takový verk! Padají z toho kusy vycpávek, je to celé prošoupané. Kup si raději nového a tohle spal. Vyjde tě to levněji a hlavně si domů nezatáhneš nějaké brouky,“ řekla mi na to sice sestra, ale její názor pro mě nebyl vůbec důležitý. Sestra byla snob. Nikdy neměla svůj pevný a neměnný názor, na nic! Já to křeslo pořád viděl očima osmiletého chlapce, když si je babička nechala znovu potáhnout. Pořád, když jsem si do něj i jako dospělý dlouhán sedl a pohodlně se opřel, pořád, i když jsem měl opěrku hlavy někde v temeni, připadal jsem si jako bych se v něm ztrácel. Ano. Vždycky mi to křeslo připadalo obrovské.
Ozval se dveřní zvonek. Bylo nutné přejít od okna až ke dveřím a sejmout sluchátko domácího telefonu. Proč ne, nakonec. Stěhovák se stejně už přesunul až ke vchodu do domu, tak nebylo nač koukat. Ten zvonek mě konečně vytrhl z nostalgických a poněkud depresivních myšlenek na své dětství i na ztrátu té tolik milované bytosti.
„Stěhovací služba Šafránek, pane. Přivezl jsem vám vaše křeslo. Vy jste si snad hodil poobědního šlofíčka. Už jsem se bál, že nejste doma!“ hlaholil na mě bodrý a veselý hlas toho ramenatého chlápka.
„Už vám otevírám, je to deváté patro,“ říkám mu a slyším jak zalapal po dechu.
„Nebojte se, máme v domě nákladní výtah. A funguje.“

„Tak kampak to hodíme mladíku!“ hlaholil, jako by snad ta prošoupaná látka nebyla natažená na těžké dubové kostře. Ukážu mu místo pro ušáka připravené.
„Téda, na to, že z toho minimálně polovinu už myši sežrali, to pořád váží dost... To bych do takového křesílka nikdy neřekl.“
A otíral si čelo, i když mně připadalo, že není ani zadýchaný.
„Chcete panáčka?“ ptám se.
„Ani nápad, jsem tu přece autem. To ne! Když bude nějaká pětička na pivko večer v hospůdce, tou nepohrdnu. Tady mi to podepište!“
Takže jdu pro peněženku. Jako naschvál je v ní jediná mince a to dvoubarevná padesátikoruna. Dám mu ji, co se dá dělat. Ani nepočítám s tím, že by mi ji chtěl rozměnit.
„Jsou štědrej, mladej pane, to jo! Tak já jim za to dám perfektní typ na čalouníka. Je to můj příbuznej a dělal i pro Krumlovskej zámek a Hlubokou. Šikula a ani není drahý.“
Sebral mi z ruky propisku a načmáral na mou kopii dodacího listu úhledným rukopisem, jakým bych já nedokázal napsat jednoslabičné slovo ani za několik hodin pečlivého soustředění. Umím prostě hezky napsat písmeno pouze za pomoci klávesnice počítače, jako celá moje generace.
„A co teď?“ říkám si a s nechutí sleduji, jak se torzo křesla opravdu nehodí k čemukoliv, co v bytě mám. A to určitě nemám vkus a ani nehýřím módními trendy. Všechno, co jsem doposud dovnitř té panelákové 2+1 králíkárny umístil, bylo voleno s ohledem na pohodlí, či na to, aby se to dobře uklízelo a nebyl na plochách příliš vidět prach. Prostě obyčejné, trochu malé staromládenecké bydlení, které odráželo vrtochy, pohodlí i nechuť k domácím pracem svého nositele.
„Asi si udělám trošku kávy,“ odpovídám si. Jenže ještě zkusím najít něco, co bych přes křeslo přehodil. Přeci jenom nechci, aby mi za tepláky zalézaly štětiny slámy, či co to vlastně z prodřeného sedáku vylézá. Jasně že budu kávu pít právě v tom křesle. Ani si nepřipouštím jedinou myšlenku, že by tomu mohlo být jinak. Taky mně napadá zamést ten bordel, který vypadal na podlahu, ale nakonec si říkám, že bude lepší to udělat až najednou, až si odbydu svou siestu. Proč jednu věc dělat dvakrát?
Takže když si nesu kouřící šálek hořkého „nesca“ s pořádnou porcí mléka, přesně tak, jak mám rád, ke stolku, skvěje se ušák oblečený do jednoho z prostěradel, kterých mám plnou skříň.
Nakoupila mi je ještě matka a vždycky mi říkala, že moje nevěsta bude jednou šťastná, až zjistí, kolik toho mám. Prdlajs. Jednak se žádná, která by z takové kupy textilií měla radost, nenašla a jednak, to hlavně, sám jsem nenáviděl ta tvrdá naškrobená prostěradla, která se po jednom vyspání shrnula a vypadala jako měch tahací harmoniky. Nakoupil jsem si několik froté lůžkovin, takových se všitou gumou po celém okraji. Jednak se prodávaly v nejrůznějších barevných tónech a hlavně, po vyprání se nemusela žehlit a každé ráno zase pečlivě a dlouho rovnat a napínat.
Takže to jedno, které jsem nakonec vyloupl z hromady zabalené v gigantickém igelitovém pytli, s klidným svědomím klidně vyhodím, až dojde k přečalounění a zkulturnění celého křesla. Proč jsem vlastně nevyhodil ta prostěradla už dávno všechna? Nevím. Snad že matka občas přišla, snad mi to bylo také líto.

Nesnáším televizi. Koupil jsem si ji, to ano, ale od té doby se mi zdálo, že mám na všechno nějak málo času. Na všechno, co jsem dříve míval tolik rád. Navíc slovní zásoba jako by se ztrácela, i když to mohlo být úplně jedno. Dovednost vyjadřovat se nebyla vlastně k mému pracovnímu zařazení nijak důležitá. Přes to mně to mrzelo, takže televizní přístroj nebyl zapnutý v zásuvce ani nepamatuji a dálkový ovladač byl v jakémsi šuplíku, aniž bych ho dokázal bez dlouhého přemýšlení specifikovat.
Ještě jsem měl doma počítač, jako většina mojí generace, ale poslední dobou jsem k němu začínal získávat stejný vztah jako k televizi. Ano, míval jsem období, kdy mě bavilo prohánět na obrazovce virtuální figury a stávat se vládcem nad jejich životem či smrtí, ale samo to odeznělo a dnes nejraději sáhnu po nějaké knize, klidně se zažloutlými listy, s ohmatanou obálkou půjčenou v knihovně či zakoupenou v antikvariátu.
Původně bojuji s přesvědčením si jednu rozečtenou detektivku ke kávě přinést, ale nakonec od toho musím ustoupit. Jsem plný emocí. V tom ušáku je kus mého života, dětství a vzpomínek na babičku, jako na dámu, která na mě měla vždycky dost času i nálady. Byla by blbost tu atmosféru kazit knížkou. Ani bych se na ni jistě nesoustředil. A možná bych se špatně soustředil i na svoje, zatím těkající se a rozbíhající myšlenky.

Stačí ale dva doušky lahodného nápoje, aby mě myšlenky ovinuly a zahalily stejně, jako kuřáka modrý a zapáchající dým. Labužnicky přivřu oči, až jsou z nich jen úzké štěrbiny.

x x x

„Kdo jsi?“ ptám se bytosti, přicházející ke mně a podávající mi ruku. Má na sobě dlouhé bílé šaty. Je křehká, něžná a vlasy jí vlají ve větru, který mi do nosu přináší omamnou vůni dozrávajícího obilí. Tráva pod nohama se mi vlní.
„To možná není v tuhle chvíli důležité. Důležité je, že jsi tu. Že jsi našel cestu,“ řekne poněkud tajemně a odvádí mě přes louku pryč. Jdeme po prašné cestě, která vypadá, jako by ji vyjezdila pouze kola kočárů. Obloha je jasná, snad se trošíčku šeří, ale je to jako bych stál v letní podvečer ve světě mladším o 400 nebo 500 let. Žádné dominanty, stavby, ani komíny či chladící věže elektráren. Jedinou dominantou, ale velmi krásnou, byla ta štíhlá a křehká dívka.
„Kde jsem? Kolikátého vůbec je....“
Usmála se jako anděl.
„To je opravdu předčasné.“
Znovu ten úsměv, tajemnější, než kdy mohla mít Mona Lisa.
„Raduj se z toho, že jsi tu. Zatím žádné otázky, prosím!“
A dala si prst před ústa.
Její ruka je jemná, teplá a je to to nejpříjemnější, co kdy moje dlaň dokázala sevřít. Je jako by utkaná z luční trávy, jako vyřezaná z měkkého, voňavého, lipového dřeva. Bál jsem se maličko víc sevřít dlaň, abych na její ručce neudělal otlak, i když bych to udělal tak moc rád. Zdálo se mi, že čím víc stisknu, tím mi bude krásněji. Bojím se, aby to tak cítila i ona. Aby i jí bylo tak krásně. Aby mě najednou nepustila, nevymanila se a nezmizela mi.

Přivedla mě až na kraj jezera, kde stálo opuštěné stavení. Samota, řeklo by se.
„Tady bydlím. To je naše. Chceš nás na chvilku navštívit?“
Trošku jsem zrozpačitěl. Vlastně nevím, jestli chci jít dál. Netuším, jestli chci poznat někoho z její rodiny. Chci být s ní, to ano. Nejraději bych ji obejmul, přitáhl k sobě a začal ji líbat. Nejraději bych ji řekl, jak strašně moc jsem se do ní zamiloval. Ano, znal jsem ji sotva několik minut, ale miloval jsem ji, jako snad nikoho na světě. Překvapovalo mě to, protože jsem si vždycky myslel, že mám nejraději ze všech žen babičku a najednou zjišťuji, že bych snad mohl mít raději nějakou i víc? Není to bože rouhání?
Asi viděla mou rozpačitost.
„Je to asi moc rychlé, viď? Ale nevadí. Budu se na tebe těšit a doufat, že zase přijdeš. Budu se na tebe těšit. Přijdeš doufám zase. Nenecháš mě snad dlouho čekat....“
Co na to říct. Co jí odpovědět. To přece není jednoduché. Nevím kde jsem ani jak jsem se sem dostal. Jak jí mám slibovat, že znovu přijdu. Mlčím.
„Dobrá, necháme to osudu. Jak budeš chtít, nebo přesněji, jak budeme oba chtít.“
Dveře stavení se otevřely. Vyšla ven žena a zavolala do tmy. Až teď jsem si musel uvědomit, jak hodně se setmělo.
„Adélko, kde jsi? Bude večeře!“
To snad není možné. Adéla se přece jmenovala babička. Tázavě se na ní podívám. Ale ona pomalu a potichu začne kráčet pryč. Naše ruce se napnou. Na malou chviličku se ohlédne a já i přes tmu zahlédnu odlesk jejích nádherných očí. Uvolním její paži a zmizí mi ve tmě. Osiřel jsem na břehu jezera. Jen já a kuňkání žab.

x x x

Šálek s kávou je ledový jako psí čumák. Jsou z něj odpity pouze ty dva doušky a ani hlt navíc. S námahou otevírám doplna oči. Víčka jsou těžká, jako by srostlá a bolí mě, jako bych jimi právě dozvedal činky.
„Adélka, Adélka, ADÉLKA!“
rezonuje mi lebkou ten souzvuk hlásek. Jsem člověk racionálně založený, tak přece nebudu věřit snu.
„Je to vlastně prosté!“ přesvědčuji se.
„Pohřeb, ztráta milovaného člověka, to se nemůžeš divit, že její jméno slyšíš i ve snech!“
Ale přesvědčil jsem se opravdu? Já myslím že ne.
Chviličku bojuji s přesvědčením to ledové kafe na stolku vzít a vylít do dřezu. Jenomže potom únava i lenost zvítězí a já jej jedním douškem polknu. Svlaží mi to na troud vyschlou sliznici a snad mě to i trošku probere.
„Jo, jo, fantazie a snění, to by ti šlo! Jenže takhle bys za živa shnil!“
Rozkážu si a jdu pro koště, abych zametl a hned potom se pustím do nádobí. Nic mě nehoní, jen trpím dojmem, že když jednou jedinkrát hned po sobě nádobí neumyji, tak si na to zvyknu a začnu to flákat. A to rozhodně nechci. Lepší mýt stále talířek a hrníček, než drhnout plný dřez.
Ač nechci, zabývá se můj mozek při té jednoduché práci stále o nic složitější otázkou. „Uvidím tě ještě někdy, Adélko? Ano, jsi jenom sen, ale ten nejpříjemnější.“

x x x

V noci sebou jenom tak pohazuji a nemůžu usnout. Je už půl druhé ráno a já ani na chviličku nezabral. Ty dvě hodiny prospané odpoledne v křesle jsou prostě znát. Nejsem ten typ, který potřebuje odpoledne odpočinout.
„Tak to teda ne! Takhle bys zítra v práci nestál za nic!“
Znovu si vydávám mentální rozkaz.
„Teď vstaneš a půjdeš si sednout s knížkou do toho křesla, unavit si oči!“
Chviličku žongluji s myšlenkami, zda zvolit krvák od Stephana Kinga, nebo jestli na takovou hodinu nebude lepší něco klidnějšího. Jenže King je prostě blíž. Je víc po ruce, tak po něm sáhnu a odejdu i s dekou do křesla. Rozsvítím si lampičku a zakousnu se do prvních vět. Ne s chutí, spíš z donucení, ale stejně mě to po několika řádcích chytí.

x x x

I když už je tma hluboká noc, tak to místo poznávám. Ano, stačí po té cestě, zalité měsíčním světlem, po té prašné cestě přejít a budu na břehu jezera, u stavení, v němž Adélka bydlí. Vydám se na cestu, aniž přemýšlím, co bych tam asi tak mohl takhle v noci dělat. Proč tam vůbec chodit. Jestli je to alespoň maličko normální rodina, budou mít zhasnuto a budou spát. Já je přece nebudu budit. Já nebudu ten, kdo je donutí vstát jenom pro to, aby jí mohl vidět.

Zdá se mi to nebo je to skutečnost? Když pozoruji setmělé stavení, plíží se ven ze dveří jakési.... jak to jen nazvat.... cosi. V té tmě to prostě nijak popsat nedokážu. Snad by mi to mohlo připomínat gigantického, šedého slimáka. Stejně se to leskne jako slimáčí noha a tříští odlesky měsíce do pitoreskních tvarů. Stejně za tím zůstává lesklá a vlhká stopa. Sune se pomaličku pryč, nedokážu se pohnout, nedokážu ani vydechnout a nadechnout se. Zamotá se mi z toho hlava. Opřu se o jeden ze stromů, potichu, abych neupoutal pozornost.
Asi jsem tam musel opřený o strom usnout. Protože když se vzbudím, sedím v rosou zvlhlé trávě. Ale není mi zima, naopak, cítím se příjemně. Ranní slunce probleskující teplými paprsky skrze větvoví mi dává sílu zapomenout na vše nehezké, i na tu odporně přerostlou slimáčí nohu.
Dveře stavení se otevřou. Vyjde opět ven ta žena a zavolá Adélku.
Vystoupím ze stínu a jdu jí vstříc.
„Jste ranní ptáče,“ řekne mi žena, jakmile mě uvidí s překrásně zdravým a opravdovým úsměvem.
„Adélka je venku s vámi?“
Když však zavrtím hlavou, ztvrdnou jí rysy. Odběhne zpět do domu. Ve chvatu přirazí dveře a ty prásknou jako výstřel z pistole. Osmělím se, zaklepu a vstoupím také dovnitř.
Žena uvnitř si právě vyměňovala poměrně ostře názory s mužem sedícím za masivním dřevěným stolem. Ukazovala rukou ke dveřím.
„Dobrý den,“ zahlaholil jsem vesele, i když se to sem asi zrovna moc nehodilo.
„Jmenuji se Filip. Před chvilkou jsme se viděli venku.“
Oba se na něj podívali.
„No, před chviličkou jste se mě venku ptala, jestli je se mnou Adélka. Večer, to jsme spolu chvilku byli. Ale potom jste ji zavolala a ona pelášila domů. Od té doby jsem ji neviděl.“
Vypadali překvapeně.
„A proč tu tedy jste? Na co tu čekáte?“
Je pro to nějaké vysvětlení? Dá se to vůbec nějak alespoň trošku rozumně vysvětlit? Začnu-li jim vykládat, že vždycky když si hodím šlofíka v ušáku po babičce, octnu se tady? To mi přece nemůžou uvěřit. Ale něco odpovědět musím.
„Víte, já se tu tak nějak ocitl uprostřed noci. Jenže to jsem nechtěl rušit. Zůstal jsem proto venku. I když jsem se bál, zvláště po tom, co jsem viděl toho přerostlého slimáka.....“
Myslel jsem si, že mě vyhodí, nebo na mě někoho zavolají, spoutají mě a budou mít za blázna. Taky mě poslouchali s notnou dávkou pochopení, jaké obyčejně věnujeme chorým. Ale jakmile jsem narazil na toho slimáka, zkoncentrovali se.
„Vy jste tu viděl Vampa? Tady v okolí?“
Teď jsem nechápal já.
„Bylo to černé, dlouhé jako chlap a ve světle měsíce to vypadalo odporně slizké. Pokud to je Vamp, potom jsem ho viděl,“ odpovídám beze stopy emocí, ale jakmile to řeknu, tak se žena rozplakala.
„To je konec, pokud ji vzal Vamp, tak jsme o ní přišli!“
Nerozuměl jsem tomu, ale rozhodně jsem se nechtěl smířit s tím, že Adélku ztratím, jakmile ji najdu. Muž mezitím vystartoval ven. Vrátil se během chviličky. Byl zsinalý a vyděšeně říkal:
„Má pravdu. Byl tady. Stopa je už sice skoro suchá, ale byl tu. Mohlo to být po půlnoci.“
„Po půl druhé,“ upřesňuji.
„Co je ten Vamp vlastně zač?“ ptám se v zápětí.
„Odkud jste sem přilítl, když neznáte Vampy?“
ptá se muž udiveně.
„Abych řekl pravdu, sám nevím.... Prostě jsem tady a nevím ani, kde to je, to tady.“
Zavrtěl hlavou.
„Vampové jsou prastaré bytosti. Legendy říkají, že žijí věčně, ale oblékají se do našich těl i duší. Ukradnou nějakého člověka a „obléknou“ se do něj. Proto jsou sami neurčití, beztvářní. Tak, jak jsi ho viděl, je poměrně vzácné ho potkat. Musel mu zemřít nositel.“
„A Adélka? To bude Adélka jeho nositel?“
Přikývl.
„Co to znamená? Je to něco, jako když dostane nějakou těžkou nemoc?“
„Je to mnohem horší. Mnohem.“
A pokynul mi ke stolu.
„Když někoho schlamstne Vamp, tak sice žije, jí i spí, ale má pokroucenou povahu. Převezme celou jeho osobnost. Neumím to vysvětlit lépe, jsem jenom obyčejný člověk. Ale prostě je to, jako když z peřiny vysypeš ven peří a nacpeš ji ocelovými matkami. Je to pořád z venku stejná peřina, ale je najednou těžká a nehřeje.“
„Vampové jsou zákeřní, pokřivení,“ připojila Adélčina matka.
„Žijí tady někde poblíž?“ napadlo mě se zeptat.
„Ne, to rozhodně ne. Nesnesou se s nikým jiným. Ještě tak sami mezi sebou – omezeně, ale alespoň tak. Mají své území na opačné polokouli. Mají tam svá města a hlavně své zákony. Tvrdé a drsné. K nám přicházejí pouze lovit nové tváře.“
A ve mně najednou vzkvasilo obrovské odhodlání. Nečekané a neskonale obrovské, snad jsem se toho sám lekl.
„Dá se tam dostat? Do jejich země a jejich měst?“
Klid, ticho. Hergot, člověk konečně chce být statečný. Člověk se snaží být statečný a oni nic.
Konečně promluvil. Konečně sebral trochu odvahy a promluvil.
„Nevím! Snad to i někdo zkusil, ale nikdo se nikdy odtud nevrátil. To víš, přinést jim vhodné tělo až pod nos.... nikdo pořádně neví, odkud se vzali. Snad jsou stejně staří jako celý svět, snad odněkud přilétli. Nikdo ani neví, jak žijí. Jsou to jen pověsti a legendy. Nic určitého.“
„Půjdu tam!“
Slyším svůj hlas. Připravený a rozhodný. Podívají se sice obdivně, ale nakonec se snad mojí naivitě trochu usmějí.
„Připravím se na to. Možná si budu muset odskočit vyřídit nějaké záležitosti k sobě domů, ale jsem rozhodnutý vrátit se a jít pro ní. Myslím, že bych se asi nedokázal zachovat se jinak.“

x x x

Ozvalo se protivné zazvonění. Vzdálené, ale stále dost intenzivní na to, aby bylo náležitě protivné. Díky tomu zmizel masivní stůl, zmizel mi on i ona a hlavně vnitřní prostor stavení. Zase mi zmizel svět. Zase k mým uším doléhal hluk města, mého města a mého světa. Zase jsem seděl v křesle, které povrzávalo při každém pohybu. Za okny bylo světlo a moje oči se svezly na hodiny nad sporákem. Bylo něco po půl osmé. Pozdě do práce přijdu tak jako tak. S tím už se nedá nic dělat.

„Mě ale vůbec nezajímá, kdo tu bude a nebude. Já prostě dovolenou potřebuju a jsem přesvědčený, že mám na ni nárok!“ snažím se hned zaútočit na šéfa. Ne že bych byl takový sobec, který by si prosazoval svoje, i kdyby mu měl na hlavu padat celý svět. Ale žádal jsem si nejméně dvakrát a pokaždé se našel důvod, proč to nešlo.
„Hele, nezkoumej moje důvody, já ti je nejsem povinen sdělovat. Do toho snad nikomu nic není!“
nevrle a razantně ho uzemňuji.
„Já jen, že kdybys měl nějaké vážné rodinné důvody....“
„Tak co!“
skáču mu neslušně do řeči.
„Tak by to vrátilo snad Kučerovou z nemocenský? Nebo by byl důvod to řešit a bez vážných rodinných důvodů ne? Tak snad máme nějaké nadřízené, tak za nimi doběhni a řekni jim, že prostě od zítřka požaduji dovolenou a že jsem přesvědčen, že na ni mám nárok, vzhledem k tomu, že mi ji už dvakrát zrušili.“
Odběhl a byl za chvilku zpátky.
„Tak tu dovolenou prý máš,“
řekl mi a ani se mi nepodíval do očí.

Doma si rychle beru dva prášky na spaní. Ani se nechci zabývat myšlenkou, že po nich usnu tak tvrdě, že se mi prostě nic zdát nebude.

x x x

Drobné zaklepání na dveře se rozlehne podvečerní klidnou krajinou, jako by to byla série výstřelů z automatické zbraně. Adélčina matka vyjde v zápětí ven.
„Jdu se jen rozloučit. Musím jít raději hned. Říkal jsem si, že jestli je něco, co mi chcete říct...“
Zavrtěla hlavou, ale podala mi plátěnou tašku. Bylo v ní asi jídlo.
„Manžel vás hodí na nádraží. Vlakem se asi dostanete nejrychleji a nejdále. Jsou tam i nějaké peníze.“
Nevěděl jsem co říct. Muž vyjel ze stodoly s čímsi podivným, co se vznášelo několik centimetrů nad travním kobercem. Proto tu nebyly vidět žádné silnice a proto ty vychozené prašné cesty. Pravda, moc jsem toho z jejich světa neviděl, ale asi nebyl tak zaostalý, jak na mě působil.
„Nasedat mladíku,“
vyzval mě. Potom už se cestovalo mlčky. Pohodlně a mlčky. Na nádraží mi koupil lístek.
„Tak a to je všechno, jak můžu nějak pomoct. Je to na konečnou a kam dál nevím a pochybuji, že někdo by to věděl. Uvidíte sám. Snad vás něco napadne, než tam dojedete.“
To mě vyplašilo, protože co, až se vzbudím? Jak se zdálo, čas v obou světech běžel skoro jedna ku jedné. Přece po dvou tabletách na spaní nebudu spát týden v kuse. Ale on pokračoval, jako by věděl, nač myslím.
„Nemusíte se bát. Myslím, že to funguje tak, že se dá do našeho světa vstoupit jenom v určitém místě, no a my máme štěstí, že žijeme právě tam. Když budete chtít zpátky, budete muset najít jiné takové místo. Nevím podle čeho ho hledat, ale snad vás to napadne podle nějakého detailu. Doufám v to, že když se ocitnete v nouzi a bude třeba, tak to místo prostě najdete. Zatím se musíte smířit s tím, že jste vězeň.“
Vlak se rozjel. Pobavil mě výraz vlak, to vozidlo se ničemu, co bych spojil s výrazem „vlak“, nepodobalo. Prostor uvnitř je plný lidí. Ale necítím se tam dobře. Nedokážu s nimi spříst hovor. Jsem stále jenom vetřelec.

Když jsme se dokodrcali na konečnou, byl asi týden pryč. Nevím to úplně přesně, poněkud jsem ztratil přehled. Jiný kalendář, než počítání dnů a nocí, mi nebyl k dispozici a to i přes poměrně slušné technické vybavení vlaků. Jenže cokoliv ze všeho, co se mi pro ukrácení chvíle nabízelo, stálo peníze a ty jsem hodlal raději ušetřit.
„Člověk nikdy neví, kdy je bude potřebovat ještě víc než právě teď,“
říkal jsem si vždycky, když mě to lákalo něco utratit.
„Žádná nouze není tak velká, aby nemohla být ještě větší!“
Takže když jsem se doslova vypotácel ven z vagónu, měl jsem hlad jako nikdy. Snad díky tomu obrovskému hladu to ve mně poněkud tlumilo všechny pocity beznaděje, co si vlastně mám počít dál. Nenapadlo mě nic lepšího, než zkusit nádražní bufet. Tam se většinou člověk dozví nejvíc.

Musím pomyslně smeknout před tím, co jsem uvnitř očekával a co jsem tam skutečně našel. Čisto a ticho. Asi je zdejší svět poněkud kulturnější.... Napadá mě.
„Potřeboval bych se nějak dostat do Vampí země, můžete mi poradit?“
Obsluha si asi chvilku myslela, že si z nich dělám srandu. Snad i bojovala s přesvědčením mě zevnitř vykázat. Ale nakonec mi zavolali nějakého staršího dědulu, který se o holi došoural z kuchyně.
„Chlapče, chlapče, co sis to umanul? Proč právě tam? Myslíš, že tě tam čeká štěstí?“
zalomil rukama jen co si přisedl ke mně za stůl.
„Nikdo neví, kde mají své území. Vynořují se a ztrácejí stejně jako stíny. Někdo říká, že žijí na jiných světech a sem jezdívají pouze lovit. Jiní zase, že mají své území a svá města na opačné polokouli.“
Zdálo se mi, že mě snad šálí sluch.
„Cože! Na opačné polokouli? Odtud jsem právě přijel! Říkali mi tam to samé!“
„No no, já za to přece nemůžu...“
odtušil stařec můj výlev.
„Nikdo o nich pořádně nic neví a to, co se tu mezi lidem říká, jsou z větší části pohádky, z menší pověsti. Tak se nezlob. Prostě, po celé planetě asi lidé věří, že tu někde žijí, ale daleko, tak se vžilo to úsloví o opačné polokouli.“
Mluvil pomalu, moudře a mě to rozčilovalo.
„Sakra, jak můžete věřit na něco, co jste na vlastní oči neviděli... Přes všechen pokrok a techniku, jak můžete věřit něčemu takovému, aniž by se to kdokoliv pokusil prozkoumat?!“
„No a co Bůh? Ty snad nevěříš v Boha? Kdo ho viděl, kdo ho dokázal, kdo zjistil, kde žije? I Vampové mohou být stvoření boží. To, že jim nerozumíme, neznamená, že nemají na světě místo. K něčemu asi dobří budou, ne?“
Jenže filozofování bylo to poslední, nač jsem měl náladu. Ztrácel jsem čas a Adélka se mi tím vzdalovala. Nevím, třeba to nebylo tolik důležité, ale já každou vteřinu viděl jako sakra důležitou.
„Jedna z těch potvor unesla dívku, do které jsem se zamiloval. Krásnou a milou dívku. Tak je asi nedokážu mít rád! Ba co víc, nedokážu jim momentálně na světě přiřadit jiné místo, než topeniště pořádně roztopené pece! Proto je chci najít, protože jsem se rozhodl, že jí chci zpátky.“
Pokýval hlavou.
„Vybral sis nelehký úkol, i když ušlechtilý. Jenže netrpělivost ničemu neprospěje. Když se tak budeš chovat dál, tak někde přijdeš o život a ona zůstane Vampem až do smrti. Tak bys to jistě nechtěl...“
„Proč se k nim nikdo od vás nepokusil dostat? Co jste zač, že žijete na jednom hřišti s takovými protihráči a nic o nich nevíte?“
Zkoušel jsem se uklidnit, ale ta marnost mě vytáčela. Také to, že tolik dní podle všeho cestuji úplně zbytečně.
„Nejsi asi zdejší a nevíš o nás nic, jinak bys tak nemluvil.“
Přitakal jsem.
„Dostávám se sem vždy, když usnu v křesle po babičce. Sám tomu nerozumím. Chápete to?“
Přikývl, i když jsem čekal prudké zavrtění hlavou.
„Jistě.“
Potvrdil ještě jasně to gesto.
„Jsem z generace, která chápe věci, kterým nerozumí. Dnešní lidé tvrdí, že nepochopí nic, dokud tomu neporozumí. Možná proto potřebují tolik všemožných technických blbostí.“
A smutně se podíval k pultu.
„Máte hlad nebo žízeň?“
zeptal jsem se ho bystře.
„Dojdu pro to, nač máte chuť.“
Konečně to začalo být zajímavé a on to asi věděl. Proto ta dramatická pauza s prosebným pohledem směrem k nápojům.
„Snad trochu ovocné šťávy, to bych si dal, když jinak nedáte,“
odpověděl ale bystře a skromně. Nebylo nic snazšího. Byl jsem rád, že si nevymýšlel žádné náročnější věci. Ne kvůli utrácení. Jak se zdálo, stejně mi asi budou peníze k ničemu. Ale hlavně proto, že jsem mohl být zpět u stolu obratem i s tím nápojem a nezdržovalo se to. Bylo mi jasné, že dokud nedostane to, co chce, nedostanu z něj ani slovo.
„Já osobně si myslím, že pokud je to tak jak říkáš, tak asi nehledáš na správném místě. Zdá se mi, že asi opravdu, na rozdíl ode mě nevěříš ani v Boha, ani v osud. Jenže to je právě ta chyba. Osud vás svedl dohromady. Osud chtěl, abyste se setkali. Ale osud jistě nechce, abys u sebe doma usnul a prospal zbytek života. Možná ten způsob, jak jsi přišel, je poněkud abnormální, ale nikdo nepočítal s tím, že bys tu byl nějak dlouho. Měl jsi ji poznat, snad jako přelud, jenom proto, abys ji potom poznal i doma. Ta shoda okolností s Vampem, to všechno byla buď chyba, i Bůh se určitě může mýlit, anebo to všechno tak mělo být. Možná bys navzdory všemu měl jít domů.“
Tak to byla docela darda. Proto jsem tolik bojoval o dovolenou a cpal se prášky na spaní. Proto jsem jel tolik dní sem a pojedu zpátky, abych se vzbudil a nevěděl stejné nic. Jemu se to poví, „hledej doma“, ale kde? To už nepoví.
„Tak to mi nezbývá, než se vydat zpátky.“
Odpovídám otráveně, ale hned mu také děkuji. Je pravdou, že jsem se mohl utápět jakou dobu v hledání neexistující iluze.
„Možná nemusíš jet vlakem. Znám jedno zvláštní místo. Ukážu ti ho za to, když se u nás najíš. Jsem placený z tržeb a můj plat není příliš vysoký, tak bys to pro mě mohl udělat, abych si trošku vylepšil skóre...“
A šibalsky se usmál.
„I když ti rovnou a předem říkám, že nevím, kam to vede. Můžeš se ocitnout doma stejně jako někde úplně jinde.“
Dojdu si pro nějaké jídlo a ptám se ho, jestli chce také. Přikývne.
„Myslím, že mi to za risk stojí. Když se dostanu jinam, tak to půjde i zpátky. Na vlak je vždycky dost času, když je naděje na něco rychlejšího, ušetřím spoustu času....“
Znovu přikývne na znamení porozumění.

Místo, kam mě přivedl, naplní moji duši optimismem. Vskutku se velmi podobá louce s jezerem, u které žijí Adélčiny rodiče.
„To je ono, to nemůže vést přeci jinam, to opravdu nemůže vést jinam!“
Libuji si nahlas. Usměji se na něj a znovu mu poděkuji.
„A nezapomeň. To co hledáme těžce a daleko, leží zpravidla někde v našem okolí!“
Slyším ho ještě, ale je to už jenom spíš cizí hlas v mé hlavě, protože okolí začíná mizet.

x x x

Jsem malátný, strašně malátný. Vysílený, tak, že se dokážu zvednout a dojít do špajzu pro kus chleba. Je tvrdý a z jedné strany má pořádnou plíseň. Aby ne. Spal jsem skutečně víc než týden. Nechápu to a ani tomu nerozumím. Jsem prostě asi už z té špatné generace. Hltavě se zakousnu do nechutného zbytku pecnu a snažím se vyhýbat plísni. Jakmile se mi maličko vrátí síly, jdu se někam najíst.
Restaurace má opravdu daleko k tomu nádražnímu bufetu. Uvnitř je nakouřeno a pronikavý pach přepáleného oleje z kuchyně. Poměrně hodně lidí, což sebou nese i vysokou hladinu hluku. Ale je mi to jedno. Sním určitě celý jídelní lístek odshora až dolů, i kdyby mi potom měli pumpovat žaludek.

Zatímco čekám na guláš, padnou mi oči na noviny v ratanovém držadle pověšené hned vedle stolu. Sáhnu po nich. Většinou si v novinách prohlížím pouze obrázky, ale tentokrát se z chutí začtu. Dobře, asi to není pravda soudě podle přehnaně barevné obálky a senzačně znějících titulků, ale vzhledem k tomu, že jsem tu víc jak týden nebyl, zasloužím si snad trochu srovnat krok se současností.
Přečtu si první dvě stránky a narazím na reklamní list. Normálně takové věci přeskakuji. Co přeskakuji, zavírám nad nimi oči, ale tentokrát mě to upoutalo.
„Pomozte prosím mladému životu. Naše dcera onemocněla akutní leukémií. Přes to, že si platí celý život zdravotní pojištění stejně jako vy, nespadá do kategorie standardní péče.“
A pod tím číslo účtu.
„Pokud nemůžete přispět finančně a přesto chcete něco udělat, můžete se zkusit přihlásit do registru dárců kostní dřeně. Možná nepomůžete konkrétně jí, ale snad zachráníte i jiné stejně postižené životy.“
A pod tím zase náležitě tučně vytištěné číslo info linky.

Číšník rozkládá na stůl, na ublemcaný ubrus, ze kterého by se daly ždímat všechny vzorky celého měsíčního jídelníčku, talíř a příbor. Přes to, jak libě mi zavoní jídlo pod nos, stále držím u ucha mobilní telefon. Ukážu číšníkovi, ať to konečně postaví a zmizí. Přijde mi hloupé se před ním vyptávat právě na tohle.
„Takže stačí, když dojdu na jakoukoliv kliniku a tam provedou sadu testů. Rozumím tomu, ale jestli to potřebuje ta dívka a jestliže není moc času, nebylo by lepší, kdybych přijel přímo k vám? Ano chápu, že je to až v Plzni. I to, že když se moje kostní dřeň shodovat nebude, tak že jsem tam jel na vlastní náklady a úplně zbytečně, ale víte, mám stejně dovolenou a v Plzni jsem nebyl snad nikdy. Tak proč se tam nepodívat? Nebojte, nebudu zklamaný, když to bude zbytečná cesta. Jasně že chápu, že by to musela být astronomická náhoda.

x x x

„Není mi moc dobře, sestři.“
„To je normální. Nebojte se. Jí jsme zachránili a vás už nezabijeme,“
směje se na mě.
„Stejně je to vzácnost. Jako byste snad byli příbuzní, i když to není možné. Tolik znaků se často nenajde ani v jedné rodině.“
„A co její rodina, Nic?“
Zavrtěla hlavou.
„Je adoptovaná. Vzali si ji z kojeneckého ústavu. Tak proto. Možná by s vámi chtěli mluvit její rodiče? Pokud chcete, pokud se na to necítíte, můžete i odmítnout. Není to standardní postup, ale když s tím budete souhlasit....“
Mávnu rukou na znamení, že je to v pořádku.
„Jen je klidně pošlete dál.“
Do místnosti vešla unavená a uplakaná žena. Jasně, že jí poznávám. I když je jinak oblečená, tak je to určitě Adélčina matka. I toho muže znám.
„Tak jsi to, ty tvrdohlavej mezku, přece jenom dokázal!“
Promluvil velmi familierně a sestra jenom vyvalí oči.
„Já myslela, že se neznáte!“
vyhrkne překvapeně.
„To já také.“
Usmívám se v rámci možností blaženě.
„Nemůžu za to, že se mi o nich zdálo. O nich i o Adélce.“
Oba se usmějí.
„Asi to byl nějaký společný sen,“
řekla ta žena. Myslím, že vás i Adélka ráda uvidí, hned, jak to jen bude možné. Pokud tedy budete chtít....“
„Na nic se netěším víc. Zamiloval jsem se do ní, už tenkrát, když jsem jí uviděl poprvé. I když to bylo jenom ve snu.....“
Sestřička si musela myslet, že stojí v lůžkové části psychiatrie.

x x x

Venku bylo pěkně sychravo a já v sobě měl malou dušičku. Poprvé jsem mohl jít za Adélkou. Ani vlastně nevím, jak na mě bude reagovat a to mám v plánu požádat ji o ruku. Bojím se toho a moc mě mrzí, že jí nemohu koupit a přinést ani obrovskou kytici růží. Tolik by si jí zasloužila. Jenže pravidla oddělení jsou stručná a jasná a já jí přece nechci ublížit. Karanténa jednou skončí a potom jí to jistě vynahradím.
Je ve mně malá dušička, protože se bojím jediného. Ne toho, že bude vyčerpaná dlouhou a těžkou nemocí, ne toho, že nebude tak krásná. Bojím se jenom toho, aby mě neodmítla. Díky babi. To tys mi ji přičarovala a hlavně to tvoje bezva křeslo.



Poznámky k tomuto příspěvku
Bell (Občasný) - 20.6.2006 > Jo, jo - jako vždy fajn počteníčko. Mám tvé povídky ráda. Jen asi tmavý ušák, místo pro ušák - ušáka ne.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 26.6.2006 > no mne to až tak moc nechytlo, na druhou stranu není tu moc lidí, kteří publikují něco delšího než půl stránky :))

docela mi vadí ten termín "Vamp" - možná to chápeš jako odvozeninu od Vampír, ale v normální řeči, když někoho (ženu) označíš za "vamp" je to nějaká sexy kočka...

navíc, zmínka o stephenu kingovi... on je o několik úrovní výš...

3-4
Body: 4
<reagovat 
 risik (Občasný) - 1.7.2006 > Quotidiana> Jasně že je Stephen King o několik úrovní výš. Proto se psaním svých věcí živí a dobře mu vydělávají. Já jsem jen koníčkář, který to dělá rád a uveřejňuje na serveru amatérského psaní, tak je víc než logické, že musí být vidětg někde rozdíl. A vidět pod výrazem "vamp" pouze sexy kočku, je poněkud krátkozraké.
<reagovat 
 Quotidiana (Občasný) - 17.7.2006 > risik> :-)) popravdě řečeno - kéž by tomu tak bylo .-))

já mám stejný žebříček pro kinga i ostatní (i on by u mne občas dostal jen 3b .))


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter