Budu Vám vyprávět pohádku o jedné malé vesničce…
Bylo nebylo, za několika pohraničníma sloupama a řekou Vltavou stála už od nepaměti vesnička jménem „Předvolbof“.
Človíčci zde žijící, dělili se do několika skupin.
První byli ti „Neznámí“, žili poklidně, rádi se ráno probouzeli s očekáváním co nového jim asi den přinese, odhodlaně s vírou to pak řešili
a rádi se po tom dívali zpět, co vše se podařilo za celý den vykonat.
Byli tu však i jiní, pár takzvaně „Méně známích“, jejichž jména jsem již za ta léta zapomněl, do dějin vesničky a do práce v ní zasahovali jen občas,
ale povídá se že stále pracovali na tom aby se dostali do třetí skupiny.
To byli sousedé takzvaní „Známí“. Tito sousedé žili uprostřed vísky na ulici „F Centru“ nebo na ulici „U kormidla“ a byli zvláštní tím, že nevstávali ráno s radostí a moc je nezajímalo co by bylo třeba udělat ve prospěch vísky.
Tito „Známí“ sousedé vymýšleli dnem i nocí pouze to, jak být ještě známější a jak by z těch „Neznámých“ ještě více práce a snaživosti vymačkali.
Protože ze všeho co „Neznámí“ udělali dostávali „Známí“ svůj kousek.
V této vesnici drželi vskutku prazvláštní tradici. Jednou za 4 roky měl „Předvolbof“ svátek.
V průběhu tohoto svátku a v období tomuto svátku předcházejícím, chovali se „Známí“ ještě podivněji.
Celý den zpívali hlasité písně o své „Známosti“
a celou vísku oblepily svými obrázky a sliby jak jako po Svátku „Budou pro Předvolbof pracovat“a podobně…
Po nocích pak házeli hnůj a bláto na domy, vily, manželky, a cokoli…
ostatních „Známích“ a nejednou dokonce i jeden na druhého…
Součástí této tradice bylo i to, že „Neznámí“ občané museli všechen ten hnůj a bláto očistit,
okolí domů uklidit a zaplatit rozbitá okna a poničené omítky.
Platili zkrátka vše co v tomto období „Známí“ sousedé dělali a co mohli nazvat „Práce na své ještě větší Známosti“.
A tak to šlo léta.
Střídalo se období klidnější, méně klidné i bouřlivé, svátky i všední dny,
občas někdo brblal v hospodě, občas i nadávku na „Známé“ z pod vousů někdo zahuhňal,
ale tradice je tradice a ta se přeci musí ctít…
A teď se asi ptáte, proč sem tuhle pohádku sepsal?
Protože kdyby to nebyla pohádka, tak bych si připadal jak debil, kdybych platil za to,
že na sebe někdo háže špínu; a taky proto, že každá pohádka jednou končí a každá tradice se jednou přežije.
A taky proto, že sem si vzpomněl na jedno přísloví které říká že: „Na každou svini se někde hřeje voda…a můj hrnec už docela bublá…
Taksík
P.S. Všecky pravo i levo - pisné chyby v těchhle řádkách sou úplně scela a naprosto záměrné……
a kromě toho podobnost s jakoukoli skutečnou událostí, místem či osobami je vždy čistě náhodná.
|