|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Na mořském dně mezi rybami,
žili tam mořské panny.
Jedna z nich Ariel – zvědavá byla.
O tom, že člověkem stane se snila.
Avšak neměla zatím důvod,
měnit svůj mořský původ.
Jednou ale stalo se, co stát se nemělo.
Všechno se vlastně tak rychle seběhlo.
V bouři po moři se koráb plaví,
v tom zasáhl ho blesk a ke dnu se potápí.
Ariel vyplavala za svojí sluje,
na mořskou hladinu za korábem pluje.
Vidí jak klesá a s ním lidi na něm,
najednou člověka spatří, zachránit ho má zájem.
Dopluje s ním ke břehu,
dává si však pozor - je ve střehu.
Ten mladý muž se jí hezký zdá,
jeho tvář teď už zná.
On však v písku jenom leží,
Arielinu tvář poznal by však stěží.
Dříve než se probral zcela,
Ariel se svezla pod hladinu, žel.
Královský syn otřel písek z čela,
hledal dívku, avšak tu už nenašel.
A tak se vrátil do království zpět,
na dívku musel myslet stále.
Vyhlásil, nechť ozve se z růže květ,
ten, který zachránil krále.
Ariel stále na prince myslila,
zdálo se jí, že jí pukne srdce.
Snad by se mu líbila,
kdyby byla člověkem, jež má nohy, ruce.
A tak se za mořskou čarodějnicí vydala,
prosila ji, ať člověka z ní učiní.
Však němá by si zůstala,
nikdo slůvka od tebe se nedoví.
Navždy zůstaneš člověkem, inu,
budeš na souši žít.
Nemůžeš se vrátit pod hladinu,
leda bys prince musela zabít.
Souhlasila Ariel, že bez hlasu bude,
a člověkem se stala tedy.
Měla vlasy rudé
a červené rety.
Mezitím na zámku krále,
cizí žena se zapřísáhla,
že myslí na něj stále,
že, ona ho z moře tehdy vytáhla.
Ariel přišla k zámku,
když zrovna svatbu chystali.
No mělo děvče na kahánku,
když lásku svou si vyznali.
Však říci nic nemohla
ač srdce pukalo choře,
že ona mu pomohla,
z rozbouřeného moře.
Smutně se dívala, stále ho chtěla
a když princ usnul na loži,
nůž nad ním držela, do něj vrazit ho měla,
avšak nemohla, tak ho položí.
V tu chvíli se v páru proměnila,
do výšin odlétla nebeských.
Do moře se už nevrátila,
zažila smrt lidí pozemských.
|
|
|