Strach o dědu
Když se ti rozsypou všechny korálky pak už nevidíš naději ani při otevřeném okně...
Zavřela za sebou dveře a počítala do desíti... Zda vůbec mohla dýchat si uvědomovala až potom. Její oči se zalily slzami a tiše se svezla na zem. Topila se v sladkém moři beznaděje a sama sebe přesvědčovala o své vlatní duševní síle. Brzy potom se jí přestaly z tváří koulet ohromné kapičky slz a dokonce se pohrdavě usmála směrem ke dveřím. Promla si oči a snažila si uspořádat myšlenky... Musela začít tím co se stalo... aby v závislosti na čase začala vnímat sebe...?
Vrátila se z oběda a lehla si na postel. Unaveně zvedla svůj mobilní telefon a vytočila číslo své nejmilejší babičky se kterou vyrůstala a byla to její druhá matka. Za chvíli jí volala zpět... ,,Ahoj Veru, přeješ si něco... nebo se snad něco stalo?" ,, No, chtěla jsem se ozvat, když ty vůbec nevoláš... a co je nového?" ,,Děda je na tom špatně... " ,,A co se stalo???" řekla do telefonního sluchátka poněkud nervózně. ,,Ochrnula mu část těla, teď je u lékaře a asi pojedeme do nemocnice..." Zpočátku si to vůbec nepřipouštěla a v odlescích Slunce se dokonce i usmívala... Sedla si na postel a sklopila oči k zemi. Zcela pohlcena vlastním strachem o rodinného příslušníka. Bála se tak moc až přemýšlela, zda nemůže náhodou zemřít... Vzpomínala...
Byl to klasický ochlasta... celý život co ho znala a věděla že se to do jeho smrti nezlepší. Své manželce byl často nevěrný a ta si svým vnučkám po té stěžovala na nevěru... ač správně neměla... Ale dejme to mu, že jí to odpustila v návalu emocí. Když se dozvěděla, že děda má cukrovku... tak jí to ani moc nepřekvapilo... Byl už to starší pán a v jeho věku to je naprosto normální. Měla ho přesto ráda. Vždyť člověk se musí jednou naučit odpouštět a ona se to ve svých šesnácti letech naučila...
V záchvatu smutku si uvědomovala podstatu světa a snažila se být silná. Utřela slzy nějakým hadrem a vydala se ke schodům...
|