Z mokvajících ran země se narodila.
Vyprýštila naráz z hlíny
a mnohokrát se stříbřitě roztříštila
nad zlatým štěrkem u dna.
Sebrala kdejakou snítku,
vyhnula se skalám,
obkroužila kopce,
problýskla mezi kapradím
a zurčela a výskala dál.
Netrvala na tónině,
bublala,
když vířila v oblázcích,
řvala,
když podemílala břehy.
Sem i tam posadila vločku bílých pěn,
když protáčela oči vln
a prodírala se neschůdnou cestou.
Pod temným brokátem nebe
pobrukovala línou píseň
k žabím touhám.
Podivně laskavá
ploužila se olšemi.
Loukami tekla mělce,
aby měla čas pozdravit
pomněnky,
co rostou pro milence.
A pak s nasbíranou silou
potůčků – pomocníčků
se drala dál,
aby skončila v klíně své královny- řeky.