Slunce svůj polední žár opřelo o naše těla líně hodující na sobě. Vysálo všechnu vodu a tak zůstala jen zhuštěná tepající krev barvící tváře a popleněná ústa. Mé vlasy se rozprostřely jako vějíř a vnukly tvým rukám spoustu nápadů. Naše dechy spolu bojují o vítězství v maratónu srdce, oči tmavnou touhou po uplatnění a její akupunktura zasahuje neomylně zónu smyslnosti. Ústa se otvírají v bezhlasé prosbě o laskavý mír, ale vzájemná potřeba poskytování rozkoše jej odpírá.
Slunce teď opírá svůj žár jen o tvá záda a trestá je rudým nádechem za poskytování stínu.
|