|
| |
 |
Bolest
Autor: Rawen (Občasný) - publikováno 30.11.2001 (19:11:23), v časopise 21.12.2001
|
|  |
Svíjím se bolestí. Vždycky, když přijdu domů se svíjím. Dělá mi to
nepředstavitelně dobře. Svíjet se. Přes den se svíjet nemůžu, protože by mi
zavolali sanitku a ta by mi nepomohla. Bolest je stejná, je jí jedno,
jestli jsem někde mezi lidmi, nebo v naprostém soukromí. Ale když se s ní
svíjím, tak je nám oběma tak nějak líp. A dá se to s ní vydržet.
Občas je tak horká. Tak nepředstavitelně horká, jakoby jste mi do břicha
nalili vroucí lávu. Rozlévá se ze strany na stranu a nepřestane ani na
chvilku. Ani v noci. Ani když se snažím usnout. Nedovolí mi, abych se
otočil na druhou stranu. Brní mě přeleželá ruka, ale nemůžu si jí uvolnit,
protože by pak bolest byla ještě horší. A pak ráno. Ráno mě bolest přivítá
záchvatem vnitřního škubání a já ji musím zchladit vařící kávou, abych byl
schopen v práci přemýšlet.
Ve tři posouvám svou vůlí vteřinovou ručičku o milimetry dál a soupeřím se
svou věčnou sokyní, která mi z jedné minuty dělá deset hodin. Když už pak
nemůžu, schoulím se v metru do kabátu a vypustím jeden tichý sten. Do
prázdna. Nikdo jej neslyší, ale trochu mi to pomáhá. Sotva se za mnou
zavřou dveře od baráku, křeč mi dovolí vydrat z hrdla nelidský skřek, který
už mi dávno odrolil omítku ze zdí. Svalím se do neustlané postele a dám
nohy co nejblíž k tělu. Obejmu si je rukama a houpu se do rytmu pulzující
křeče. A pak zpívám do rytmu, který mi bolest ten den přichystá. Nikdo tomu
nerozumi, myslí si, že jenom sténám, ale já zpívám každý den věčný duet se
svou nejbližší přítelkyní. V težkém kabátě na špinavé matraci, v pomlklém
prostředí provoněném zahnívajícími zdmi. Kapající kohoutek mi přízvukuje a
já se houpu dál a dál, protože na něco jiného už nemám sílu.
A pak přichází.
Migréna.
Má další, ale ne tolik okoukaná. Pere se s mou první o zbytek bolesti a
vnitřnosti mi pulzují z hlavy do břicha a zpátky. V té chvíli jsem na
vrcholu extáze, nejsem schopen vnímat. Křečovitý třes přebírá jejich rytmus
a já se jen poddávám rituálnímu tanci starému tak, jako sám život. Jako
sama bolest. Po tváři mi kanou slzy, horké jako mé nitro, ještě těsně před
tím, než upadnu do mdlob mi ze slzných kanálků unikají poslední krvavé
stopy života.
Slzy štěstí.
|
|
|
