Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 1.12.
Iva
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
CESTA zpět z kolekce CESTA zpět
Autor: eveline (Občasný) - publikováno 31.7.2006 (22:29:55)

CESTA zpět

 

Běžela, nemajíc ani sekundu na přemýšlení. Běžela, štvala se stále kupředu. Jediné, co  cítila, byla prudkost, s jakou její nohy dopadaly na zem, a palčivý vzduch, který jí už  začal rozdírat plíce. Nedokáže to, nestihne to! Ale v její hlavě znělo jen „Musíš! Musíš s přemoci, jdi až  do krajnosti, zvládneš to. Není jiné cesty! Nic jiného nezbývá!“ Nezbývá? Musí? Ze strachu o sebe nebo o druhého si málem vykašlala plíce? Vše se zdálo být tak jasné, kostky byly vrženy a pak se něco stalo. Jeden náhlý náznak a zastaví se čas. A někdo se rozeběhne proti proudu času s cílem změnit budoucnost. Najednou se ale zastavuje a v předklonu prudce dýchá, je na konci svých sil – její pohled se zapichuje do dálky se zatvrzelým výrazem Musíš! Ví, že musí, není to možné jinak. Není to možné! Nemělo to být ani možné. Nemusí! Jak krásné zastavit se prudce v největší rychlosti. Jak krásné zpomalit a nechat rychlost vanout dál před sebou. Držet pevně, ale pustit s lehkostí. Jak krásné vzplanout! Jak krásné změnit tok času, zasáhnout.  Nečekat a měnit. Zastavit se a čekat, doufat.

 

Chodník se svažoval dolů ve směru silnice, kterou postupně objímal víc a víc. Směr mé chůze tak posléze splynul s řadami projíždějících aut. Do chvíle, než jim naskočila červená a já byla nucena ve stejnou chvíli zabočit doleva ke vchodu do vysoké prosklené budovy. Místo toho, jsem se ale zastavila spolu s auty, nad nimiž zářily červená světla tří semaforů. Za nimi se vzdalovala auta, co ještě stihla projet. Sedět v autě, něco by mě bylo nutilo přidat plyn a dohnat je, ale poprvé jsem si uvědomila to kouzlo zastavení. Muselo se prostě čekat. Po naskočení zelené se pomalým krokem vše dalo do pohybu bez začátku a bez konce…. Denně kolem té křižovatky chodím, ale až dnes mi pohled na ni něco zásadního připomněl. Nemohla jsem ten obraz dostat z hlavy.

Toho dne byla obloha zrovna tak blankytná, slunce prosvěcovalo celou hloubkou oblohy, a tíže toho jasu byla zrovna tak konejšivá jako nesnesitelná. Odjezdy jsou vždy něčím vzrušující. Ale byl teprve  úsvit a poslední minuty v Clermont- Ferrand se začaly odpočítávat neúprosným tempem. Standa zaklepal na dveře mého pokoje číslo 413, jak bylo domluveno přesně  ve třičtvrtě na šest. byla sobota třetího června a v půl sedmé nám jel vlak do Paříže, odkud nám letělo v jednu letadlo do Prahy. Odešli jsme z hotelu přibližně  s desetiminutovým předstihem, a to jsme ani přesně nevěděli, kde je nádraží, nebo spíše jsem se k tomu přiznala jen já, Standa se tvářil, že vše ví a že všechno v pohodě stíháme.

Byli jsem už na cestě, když tehdy Standa pronesl nějaké slovo, které už si nevzpomenu. V ten moment jsem se zastavila  hlavou mi projela nešťastná myšlenka. Okamžitě jsem věděla s naprostou jistotou, ze v mé tašce chybí můj pas, letenka i lístek na vlak. Hned jsem mela před očima místo v mém hotelovém pokoji, kde doposud ležely. Standa si byl jistý, že to někde mám v tašce, ať se prý v klidu podívám, je čas. Já jsem to ale odmítla, věděla jsem, že každá minuta je drahá. A tak jsem se bez otálení rozeběhla zpět k hotelu. Standa zůstal u mých tašek. Ani jsem si v tom spěchu neuvědomila, že tam mám i mobil a že kdyby se cokoliv stalo, nemůžu mu ani dát vědět, že má jet beze mne a věděla jsem, že ty tašky by tam jen tak sám nenechal. O to větší závazek pro mě! Stihnout vrátit se včas! Ale cesta do hotelu byla dlouhá. Ranní sprint mě velmi rychle zmohl a měla jsem co dělat abych popadla svůj dech.

Silnice byla rovná a dlouhá, bez aut, liduprázdno všude kolem. nekonečná cesta! Běžela jsem akorát směrem na východ slunce, který byl prostě kouzelný, jako by mi říkal, dobře že ses ke mně otočila, tvé místo je tady, sama to vidíš, podívej se na tu nádheru.

Běžela jsem nadoraz bez jediného zastavení až jsem vběhla do hotelu.. Jediné, co jsem si uvědomovala byla prudká bolest na prsou a palčivost mých nádechů. Udýchaně jsem vysvětlila jednou větou recepčnímu, že se potřebuji znovu svůj klíč od pokoje. Spráskl nade mnou ruce s poťouchlým úsměvem  a pronesl „ah, vous pauvre!“ Vběhla jsem o pokoje jak raketa, smetla z poličky papíry a rychle zamkla. Opět jsem se ocitla na ulici. Stále jsem nemohla nabrat dech, oči jsem měla rudé jak králík, pálilo mě na prsou a znovu se rozeběhnout mě stálo strašně moc přemáhání. Po tom co jsem proběhla křižovatkou mi došlo na základě mého stavu, že to nikdy nezvládnu, že i kdybych doběhla ke Standovi, nebudu mít už sil jít dostatečně rychle s těžkými taškami na nádraží s obrovskou nejistotou, že vlastně sama nevím, kde to nádraží je. Za rohem stále Arab opřen o své auto, jediný živáček, kdo byl takhle brzy po ránu na ulici k vidění. Neváhala jsem ani sekundu a zatočila jsem svůj běh k němu. Bez dlouhého otálení mě zavezl až k místu, kde Standa hlídal mé tašky.

 Ten když viděl zastavovat auto a zpozoroval mě, jak vystupuji, nestačil na mě valit oči. Poděkovala jsem šoférovi a dala jsem se do vyprávění s přerývaným dýcháním, jak se to přihodilo. Standa byl pořád v klidu, ale já jsem znervózněla, neboť nádraží nebylo ještě na dohled, plíce mne pálili stále víc (ještě i z mluvení) a cítila jsem, že zrychlit už prostě není v mých silách. Soustředila jsem se výhradně na hodinky, svůj dech a na směr, který by už konečně vedl k nádraží. Nad tím vším bděla rozednívající se obloha, tentokrát už zcela vybělená ranní žlutí, nechávajíc za sebou přitažlivé červánky východu.

Vlak nám jel za čtyři minuty a já jsem si poprvé uvědomila, že ten běh do hotelu byl zbytečný, protože tak jako tak zmeškáme vlak prostě tím, že nevíme kde stojí. Dostala jsem na Standu trochu vztek, ale nedala jsem nic najevo. Standa nejistě zabočil do ulice napravo, ale já jsem přispěchala zeptat se na směr dalšího člověka, kterého jsem v tu nekřesťanskou dobu zpozorovala. Opět to byl nespíš Arab, jediným napřažením své paže “C´est là“ mi ukázal opačný směr, než jakým se vydal Standa.  Byli jsme už tak blízko, ale stačilo málo a zatočili jsme špatným směrem! Rychle jsme se snažili najít náš vagón, který byl pro všechny případy zařazen, jak nejdál to šlo. Nastoupili jsme a minutu poté, co jsme si sedli se vlak rozjel…

V kupé seděli dvě francouzsky, které si nemohli nevšimnout mé vyčerpanosti, dívali se na nás jako na dva exoty, čemuž ještě dodávala  punc naše čeština. Povídali jsme a povídali, ale mé myšlenky se stočily někam jinam, za okno přes chodbičku, kde  se rozprostírala zlatavé záře jak v polích tak nad nimi, horizont se dal tušit jen pásem stoupající vláhy. Vše zalila žluť, postupně se vším prodíralo hřejivé slunce, vysoušelo všechny temné vody nahromaděné za předešlých nocí. Vše se zdálo být tak, jak má, všechno v pořádku, vše jsme stihli, tak proč ten obrovský neklid? Slova už to nestačili zakrýt, už jsem jen mlčela, všechno ostatní bylo zbytečné, nepřiměřené, na nesprávném místě….a tu krásu za okny jsem mohla pozorovat úplně z jiného pohledu. Třeba jsem tu měla prostě zůstat, třeba jsem prostě předhonila svůj stín a od té doby se věci stanou jinak než se stát měly, anebo je to právě tak, jak se to mělo stát? Nikdo neví. Ten neklid mi ale ze srdce nikdy nevyšel, zadumané mlčení hraničící co chvíli se vztekem, je napříště mým útočištěm, i prokletím. Nemohla jsem se zbavit jistého neurčitého pocitu, obrazu, který postupně dostával své kontury…

Běžela jsem vysílena podél cesty, říkala jsem si neustále musíš! ale mé tělo mě přestávalo poslouchat, úplně se odpojilo od mé vůle a začalo mne klást provokativní otázky a proč? nebo kvůli komu? kvůli komu si mám vykašlat plíce? proč běžíš proti času, nikdy nevyhraješ, vítězství je tu prohra, vzdání se je tu vítězstvím. Drž pevně, ale pust s lehkostí, jak jednou kdosi řekl. Běžela jsem a v té obrovské rychlosti jsem začala zpomalovat (jako bych se v rychlosti řítila po dálnici  a z dálky reagovala na červenou na semaforu- který tam ovšem nikde nebyl). Nohy přestaly klapat o chodník v pravidelném rytmu, jejich kmitočet klesal, prudká palčivost dýchání byla nyní cítit ještě víc. Pomalu jsem se zastavila, přede mnou cosi odvanulo a ještě chvíli jsem mohla téměř pozorovat proud mé rychlosti tokem času. Vítr kolem mých uší utichl, šla jsem do předklonu a jen hluboce dýchala…očima jsem pozorovala své nehybné nohy, které mohly ještě před chvílí předhonit svůj stín, ale ten se jim ztratil již v dálce mizejícím proudu času. Nyní bylo rozhodnuto. Sebrala jsem se a pomalu vykročila vstříc té ranní červánkové obloze.



Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 31.7.2006 > nevim nevim... ale má to slovník podobný jedné paperbackové knížce z 50tých let, kterou jsem kdysi četla...
Body: 2
<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 1.8.2006 >

zlomy v živote sú všelijaké

tak napol, nie moc zaujalo, ale myšlienka to zlá nie je

niečo mi v tom chýba, respektíve ma to núti preskakovať vety

 


Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter