Jonáš (Stálý)

rozumím...

jsou drsné, očistné...

Hrdý (Občasný)

čtu už jen říkanky a jezdi(m) na bruslích!

Leodegrance (Občasný)

Hlavně druhá. První je na mě dlouhá a některé obrazy mi v ní přijdou rozpliznuté.

Ovšem

stál sníh na oknech

zula jsem boty a horoucíma nohama

prošlapala cestu

k zamrzlé láhvi se vzkazem

je dost na sílu a pro mě dobrý.

Třetí příliš přemýšlí.

Skafloc (Občasný)

borne> ve dvanáct se ta naše princezna, ta popelka, změní zase v kurvu, hrad v bordel a z nás budou vobyčejný zkurvený vojclové.... je to tak, Rossi?

Kalais - i přes ulitu... se mi to líbilo, i jako celek to má svý kouzlo... můj subjektivní názor

Naty (Občasný,Redaktor)

Jěje, připomnělo mi to Hájili jsme hrad.

Kalais - dobrý, upoutá, ale do čisté pětky mi něco málo chybí. 

Naty (Občasný,Redaktor)

Sakra, to jsem dobrá!

Na rozdíl od tebe, jsem to četla jen dvakrát a to cca před dvaceti lety. Nebyla jsem si 100% jistá.

Tu doporučenou se pokusím někde sehnat. Dík za tip.

šedé (Občasný,Šéfredaktor)

Nevím proč....ale při čtení se mi neustále vynořovalo slovo matematika

líbily

whispermoonlite (Občasný)

trvanlivé, trvanlivé věci. - podporují mé dlouhodobé domněnky, že ona krusta neprostupnosti, již někteří zmiňují, může mít souvislost s perpetuálním nábojem básně, který se neočte ani na poněkolikáté. - možná proto, že cílem není sdělování smyslu, alespoň ne nadřazeným, nýbrž vyvolávání smyslu děním v básni, které není chaotické a má svůj směr přinášející pohyb (a dost možná zážitek pohybu v magnetickém poli nevyjádřených, leč stále nějak inherentně přítomných antropologických a existenciálních konstant ve čtenáři, působí jako další kondenzátor). -

dobré je, že projitím cesty se náboj nevyčerpává. - a zde sehrává, zdá se mi, hlavní roli odstup, který si udržuje označující slovo od svého referenta. Směr sdělení se jakoby odklání do neutrální zóny, v níž se může donekonečna opakovat akt významového přenosu, který zajišťuje metafora, ALE zároveň, a to je klíčové, neopouští hlavní syntetizující linku básně. Je stále součástí její intence, stále se podílí na splétání a vytváření její sítě, tj. těla básně (její syžet je víc křížný a vířivý než lineární, což posiluje náboj), strukturovaného podkládajícím smyslem.

označování takto funguje v několika sférách naráz, i když se nejedná o starý symbolistický princip. - důležitá mi přijde otevřenost a nedourčenost oné přenesené roviny označení, to, co jsem nazval "neutrální zónou", odbočka, která není jen "přeložením" jednoho významu do druhého podle metaforického klíče. (tradiční symbolismus je oproti tomu dourčený - pouze se u něj zdvojuje referenční akt, který v obou polohách náleží jedné lineární lince.)

- popsaný jev je zároveň i to, co někomu vytváří neprostupnou, nebo hůře prostupnou krustu. - ("Kruh" je v tomto smyslu průhlednější a významově uzavřenější, ale zase účinkuje přímou ostrostí symboliky.) -

vypočítanost možná měla svůj podíl, ale je to vypočítanost hodná Holana, nebo W. Stevense, takže těžko v tomto kontextu, na této úrovni něco kritizovat. (a opravdu, po druhém zamyšlení mi srovnání s oběma autory nepřijde ujeté - zvlášť pro jiskrnou odolnost obrazu. - jejich intelektuální vs. Tvou pocitovou rovinu netřeba nyní srovnávat).

swedish_nigg (Občasný)

tahle je super, ne místy, tahle je převážně super, ale místy není - v těch místech, o kterých mluvím, něco skřípe, a proto:

malá estetická :) analýza úryvku:

"utonulého vytáhli z řeky

jako by nebylo

když spustili ohňostroj

namísto hlav padali z nebe

ježci s ostrými bodlinami"

o co mi de: když někdo řekne (jako sem řekl já), že mu v básni něco skřípe, něco se muselo stát. buď je chyba na jeho straně, a nebo na té druhé. je evidentní, že tvoje básně vyžadují velkou interpretační potenci. to ale samo o sobě ještě není kvalitou - když například napíšu místo dvou slov (utonulý, řeka) slova tři (utonulý, řeka, hlava), bude zapotřebí většího interpretačního úsilí k tomu, aby čtenář tyhle slova syntetizoval, aby je teda mohl interpretovat. Dvě slova (utonulý, řeka) jsou tak banální, že se jejich poetická síla rovná téměř nule. Ne že by tři slova, který jsem vybral byla nějak woo-ha, ale přeci jenom se u nich člověk musí zastavit (změnit rytmus čtení) - podle mě to je místo, kde vzniká komplexní básnický obraz. Když ale napíšu za sebou slov pět (utonulý, řeka, hlava, ohňostroj, ježek) musím už jejich syntéze pomoci - syntakticky, kontextem... Musím si uvědomit, že těchhle pět slov, který jsou dohromady sémanticky dost nesourodý, dá velkou práci = delší dobu syntetizovat. je to vlastně výzva i pro básníka a neznamená to, jak těch pět slov co nejjednodušejc spojit, to ne, jde o to, jak je spojit básnicky. je k tomu asi víc prostředků, než mě tady na koleni právě napadne, je ale myslím jeden základní - význam - a jelikož jsou prostor a čas základní kategorie poznání, potom předpokládám, že práce na nich rozhodně uchopení významu přispěje.

P a Č jsou pro mě něco jako spodní proudy obraznosti, díky nimž funguje - myslím, že se to blíží pojmu umělecké pravdy.

To, že jsem (z časových důvodů ovšem) vybral jen úryvek je asi trestuhodný, nicméně je pravda, že jsem se právě tady zastavil tak dlouho, až mi přišlo, že mi ujíždí vlak a že ta hala, kde čekám, není nádraží, ale depo. ten vlak, to je samozřejmě báseň jako celek. zastavil jsem se na úryvku, který už nebylo možný přejít intuitivně, musel jsem se zastavit a analyzovat ho (když se to přežene, tak je to nebezpečný). analýza není na škodu, díky ní si uvědomujeme rozsah kvality, když ale trvá moc dlouho, šířka se napne a - praskne, rozdrobí se, celek uniká.

takže, co vlastně si tak upoutalo mojí pozornost? právě Č-P vztahy:

přechod mezi dvěma obrazy:

a) Č: SPOJKA "když" - je tu posloupnost a nebo není?

b) P: jednoduchá otázka: kde se tyhle obrazy odehrávají? - na jednom místě nebo na dvou oddělených místech

+ kdo jsou oni - jsou to stále ti samí, nebo jsou to dvě skupiny? pokud to jsou tu samí, pak tady chybí motivace, která by obě činnosti navzájem osvětlovala

samozřejmě že můžeš říct například: to už ponechávám na jejich libovůli. a je asi pravda, že u jednoho obrazu tak dlouhýho textu problém nenastane, jenže stane-li se z toho pravidlo, potom je autor sám proti sobě - v extrémním případě je báseň výčtem obrázků, jejichž společný jmenovatel je hmotná nouze zneuznaného malíře pokojů - to ty samozřejmě nejsi, ale myslím, že máš někdy sklony k překotnosti, která je efektní. v konečném důsledku je ale kontraproduktivní

věřím tomu, že nejlepší cestou, jak do básně zapojit imaginativní mnohost, která se netříští, je vytvořit fungující Č-P rámec.

a to není jenom chronologie a sousedství v domově důchodců

---------------------------------------------------------------------------------

omlouvám se za MOJÍ překotnost, ale už je tu final countdown a už jsem taky unavenej - tak se měj a uvidíme se_čus

whispermoonlite (Občasný)

je to pěkný rozbor, hlavně tím, jak je nasměrovaný k věčně otevřené otázce syntézy v básni. - předpokládáme mlčky, že syntéza smyslu přímo souvisí s intenzitou básně, její energií. - co je však navždy nedourčené, nerozhodnuté, neboť se to přímo dotýká nadřazeného smyslu účinkování básně v kontextu všech jiných básnických textů, v proudu všelijak na sebe působících tendencí toho, čím poezie může být a CO má znamenat, je MÍRA syntézy významových prvků a odtud potažmo otevřenosti/uzavřenosti struktury. -

s tím si lze donekonečna hrát a báseň tím natáčet do různých úhlů, kdy se vždy jinak vyjeví vůči očekávání, konvenci, poznaným principům dění, žádaným projekčním plátnům, stvrzujícím pochodům atd. - tady zvenčí nelze říct, co je dobře a co špatně, co je "kontraproduktivní"; jakýms-takýms měřítkem je jen představa autora, jak by měla být báseň vůči svému nevyhnutelnému kontextu, který ji zrcadlí a uvádí do své jedinečnosti, nastavena.