Ležím na posteli a dívám se na svou nataženou ruku. Mezi prsty mi prokluzuje světlo. Jak dokonalá je lidská ruka, pomyslím si. Na patře cítím chuť sirupu proti kašli, který jsem dostával v mateřské školce. Ta chuť vyvolává zasuté vzpomínky. Útržky z dětství, stále nové a nové. Již nerozeznám co je pravda a co fikce. Pohlazení od tety, plynová maska s filtrem na dlouhé hadici, policajt v modré uniformě, houkání hasičského vozu...

      Zase to píchnutí na hrudi. Přichází čím dál častěji. Hůř jej rozdýchávám. A začalo to tak nevinně. Na dovolené mne rozbolela páteř. To je z té tvrdé postele, přesvědčil jsem sám sebe. Lékař mi po příjezdu řekl, že to je výrůstek, který dráždí nerv. „To musíte rozcvičit, choďte plavat, trošku posilovat, to víte, sedavé zaměstnání,“ řekl mi po vyšetření. Plavání nepomohlo. A týden před vánocemi mě odvezli do nemocnice. Pak začal kolotoč. Ozařování, chemoterapie, ozařování.

      Zmáčknu tlačítko nad postelí. Přiběhne sestra. „Co si přejete pane Kamiňský ?„ zeptá se. Ze spodních tónů jejího hlasu vnímám soucit. „Chce se mi čůrat sestři,“ odpovídám s námahou. Podívá se na bažanta vedle postele. Chce něco říct, ale v poslední chvíli svá slova polkne a přistaví k lůžku nemocniční vozík. Já se mezitím posadím a spouštím nohy k podlaze. Zatočí se mi hlava. „Copak, dobrý ?“ zeptá se. Kývnu hlavou. Ta holka mne unese! Kolik můžu vážit? Padesát kilo? Spíš něco přes čtyřicet. Jedeme po nemocniční chodbě. Zvláštní procesí. Krásná holka, mé nemocí zmučené tělo na pískajícím vozíku.

      Stojím u záchodové mísy. Neudržím se na nohou, tak si raději sedám. Srdce mi bije, jako kdybych právě doběhl maratón. S námahou močím. Pokouším se postavit. Zase to píchnutí... Vykřiknu bolestí. Přijdu k sobě na lůžku. V pravé ruce mám zavedenou infuzi a kolem postele poskakuje sestra s doktorem. Doktor si všimne mých otevřených očí. „Jste nás vylekal pane Kamiňský,“ vypískne ten floutek. Vypadá, jako kdyby včera skončil gymnázium. „Hm,“ je jediné, co ze sebe dostanu. Pak usínám, probouzím se a znova usínám. Proplouvám jakousi mlhou.

      Cítím Katku. Neumím vysvětlit jak, ale vím, že je v pokoji. S námahou otevřu oči a vidím ji sedět u lůžka. Má zarudlé oči. „Ahoj lásko,“ zašeptám. Pohladí mě po tváři a marně se snaží potlačit slzy. „Nebul, nebo budu taky,“ pronesu a natahuji ruku k její tváři. Dívám se Katce do očí a vidím obrovskou bolest. To mne vyděsí.

     „Co děti?“ zeptám se. „Tomášek Ti namaloval obrázek. Pouštíte na něm draka...“ Po těch slovech znova potlačuje pláč. Z tašky vytahuje výkres s dětskou malbou. Katka mne drží za ruku a já usínám.

      Probouzím se a přemýšlím, jestli je den, nebo noc. Sestry si na chodbě tlumenými hlasy předávají službu. „ Kamiňský z trojky se drží jako klíště, ale říkal doktor, že dnes v noci možná exne. Kdyby něco, máš volat jeho ženu.“ Chci na ty krávy zařvat. Podaří se mi jen tiché zasténání. Bojím se usnout, ale píchnutí, tentokrát milosrdné, rozprostře před mýma očima bílý závěs. 

      Za okny svítá. Po dlouhé době mám opět jasnou mysl. Vzpomněl jsem si na rozhovor sester z noci. Zvedá se mi žaludek. Nemám co zvracet a tak se jen nadavuji. Špatně se mi dýchá, cítím, že jsem se pokálel.  Dusím se. Chci zazvonit na sestru, ale nemám sílu zvednout ruku. K-a-t-k-o...