|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
POTMĚCHUTĚ
I. Výběrčí dlaní
za tou zdí neznám ani chloupek mezi stehny ani chloupek ani rýhu v povlečení a každou noc je slyším pak začnu krvácet jak černý jazyk cítím svou vlažnou krev jak stoupá krkem jak černý jazyk veliký jazyk jak černý slimák jako sval slizu ale k zubům nikdy nedosáhne k nažloutlým úlomkům prvního měsíce pobledlým sudičkám přitisklým k zápěstí aby už ani slovo.. pod kůží vůně prudce tepe počkej poslouchej nemluvím přece o konci ani o začátku světa noc tluče křídly o moji skleněnou dlaň o moji skleněnou zamženou pohlaď ji po prstech stékají plamínky do modra barví tmu je krásná jak řeka mezi rty jak trochu bolí ve škvírách parket mizí vědomí přes bílé milence se valí černá krev je cítit starým papírem a solí ve kterém pokoji spím já za tou zdí neznám ani pihu ani chloupek ani kámen a přece poslouchám a přeju si co není
II. Raven said
tma jako krajta ale už dýchám už jsem vzhůru za stěnou slyším pleskat hýždě a zní to jako déšť zní to jako muzikál jako že nelze milovat aniž bys viděl a záviděl lásku něco podobného zkouším si představit štíra ale zavírám oči a vidím platany otvírám oči zavírám oči otvírám a vidím Paříž znovu otvírám a znovu ve dveřích stojí nezvaný host a zdvořile mě vítá
Adam podává ruku nebo jablko Adam ibn Mohammad ibn Jesus ibn... tady máte rodokmen šahá pro Olbrachta jak se máte? pouští rádio něco jiného? sklání se k parketám a čte jim ze škvír budoucnost mazlivě se prohýbají pobíhají po pokoji až zeje propast pod postelí praská to nějaký zázrak? nebo to necháme tak? směje se a bílým studeným jazykem mi šmejdí v ústech jako ještěrka začínám polykat pod dekou si vyprávíme
v Paříži jsem měl lásku a pila pivo Jean-Luis se smál že nemluvím La Chamaille! smál se Hádaví milenci! ale já poslouchal ticho bylo větší než u Mahlera poslouchal jsem jak obchází zeď a mizí ve mně starý příběh sochař co zmizí v kameni černá krev stoupala zlý jazyk nesmí ven uštkl by hada a bylo by vše od znova myslel jsem na mosty a ze všech sil se smál tohleto jaro tenhleten vzduch jsme tam dýchali jako když srkáš ústřice slušelo jí to na mostech kdykoliv se ohlédnu jako bych seděl na zadním sedadle ujížděl máselnou nocí smál jsem se ze všech sil z trojnožky u baru se svezl muž mrskal sebou na podlaze jako lachtan začal i tleskat La Chamaille! smál se Jean-Luis Comme le chameau! hledal jsem kapesník všichni tleskali jsem od té doby cítit kapustou hledám se v každém zrcadle nemůžu objímat pořád to obchází za zdmi výběrčí dlaní
III. Hamarkýa
našpul ret! povídá Adam a teď se přes něj pleskni! víš co jsem viděl já? hory z vlasů a nehtů! z maličkých pantoflů a prázdných kufrů! slyšel jsem chrastit omrzliny četl jsem epitafy králů kteří neuměli číst ale uměli svléknout barbara táhnout ho po sněhu za ocas dokud se neutrhnul vrátit se domů a být zticha běhal jsem se psy po těch stopách a sám měl pracky do krve mluvil jsem s obrovským černochem který neměl oči ani nos ale zkoušel mi prodat zlatý zub chladil si o zeď zjizvená záda ženskou v krámě se hádala o čtyři koruny hromady zubů v jazycích rakovinu! usmál se tomu se nevyhneš Markétkou pod dekou tomu se nevyhneš Jindřichem po otcích nosíme tetování dřív se to drhlo pemzou loupalo jako nedorostlá křídla sypalo mladým kentaurům do žrádla aby jim povyrostla paměť holobrádkům a taky jo kypěla jako těsto v rezavých hrncích až jednou očima jezerníma zahlédli někde na kaskádách přítomnost tu pravou úplnou hnali se za ní ale měli se hnát v ní od pasu dolů hrdost koně proto už nejsou nebo měsíc pokaždé doroste tomu se nevyhneš ale když projdeš jak nahá dívka svým prvním zrcadlem třeba se přestaneš třást víš co je za stěnou? co se tam odráží ve vodě je cítit nemocí napadaným sněhem? ty jsi
IV. Timšel
nemohu nic ale musím všechno jsem čára tažená čertovým kopytem klopýtal sněhem přetékal tvary ale nikdy neobjevil látku nikdy se neopřel o kámen aby z něj vysvlékl sochu nikdy si nevzpomněl na jméno kraje odkud přišel kam se vrací miloval ženy na hrudkách másla ptal jsem se na něj prasklých hrnků i popraskaných rtů bůžků kteří zarůstaly jmény ale byli moc staří a leccos se jim pletlo jeden se ke mně sklonil prášilo se když říkal že najdu ztracený příběh ale nebude mi patřit potom si vytrhnul střep v prachu jím načrtnul obrázek víly nedotčené mezi vlky ale zvedl se vítr a potrhal ji cesta je dokud jsou tajemství dvě panny chodí po žlutém poli hledají močály na rtech jim visí duše jak obláčky v páře je vidět medvědy jedna se nevrátí a druhá slije vodu do kalíšků vodu živou mrtvou vodu v kulatém bříšku jí spí dítě tempo tempo pořád dokola co jsem si věštil plní se řeka se vrací jako když převrhneš žaludek žijeme pozpátku z myšlenek rostou pohrobci a z dětí bludné kameny ale zlé to není hrajeme skládanky
ženu co žila s jeleny provlékli železem a pověsili místo zvonu ale jak zněla poslouchám u okna sníh oklikou padá z jezera
V. Mléka
bylo mi šest když mi ta čarodějka řekla že každý kámen někam patří po nebi teklo nebe jak koprovka pak začlo pršet našli jsme jeskyni ve které ležela mrtvá duše dvanáct let na to mi přeběhla po tváři zapadla tam kde jindy mívám ústa ležel jsem uprostřed silnice byl jsem ve Fremontu jediný komu se zdálo o jezdcích na oslech cválali po řece a pak se jeden pustil aby utopil se zaříkám často ozvěnu ale nic jiného neznám dvě ženy když jsem je odmykal tušil jsem uvnitř hrací skříňku která by hrála smutně jak židovská písnička ale našel jsem jen kameny dva mořské kameny tlučou se o sebe kudy chodím
studenou hlavou se opírám o okno cítím svůj dech jak se vyklání lepí se na sklo jako etiketa dívám se na něj z obou stran odraz se občas otočí a jeho vlasy když mě švihnou po tváři mám v hlavě cikánku někdy se probudí chytne se postele nahne se k oknu a když je zamžené pověrčivá se ho rychle dotkne rty a znovu usne stejného okna na které maluji hranou své dlaně štíra
VI. DA CAPO AL FINE (M&M) (šest)
ve velkém autu přijely stíny na malé maškarní každý si přivez vlastní masku nebo lásku zakrojím pavouka troubí jak andělští choboti kozlové – lezou si do mě jak do postele a ještě chtějí abych vyprávěl! hned bych je hnal ale co mně zbývá
Štěpánka na skále tančila jak ve snu na skále jako by spala
čmárala kostí po nebi jako by to byla vaječina
rybářská vůbec nevěděla
maškary kývají basama fousama nad skleničkou se mi smějí tu máš rád? tuhletu? vždyť ani není
Štěpánka stlala mi drobnými dlaněmi stlala mi
máčela mozoly v mléce
ta kdyby dosáhla trhala by chrliče jak kopřivy
|
|
|