|
| |
 |
|  |
Třetí ročník na gymplu i prázdniny jsem přežil ve zdraví a s téměř radostným výrazem na tváři jsem vstoupil do ročníku maturitního. S údivem jsem zaznamenal, že můj přítel Jakub má stále tutéž družku jako před prázdninami, z povinnosti jsem tedy poznamenal, že to vypadá docela vážně a on mi s úsměvem na tváři a s pohledem zabořeným do spolužaččina výstřihu odpověděl, že to tak opravdu jenom vypadá. Dál jsme se bavili už jen o kladech a záporech uplynulých dvou měsíců.
Měli jsme s kluky ve zvyku vyhradit si jedno odpoledne v týdnu na společné učení, které jsme ale většinou promarnili kecáním o takových "blbostech" jako je hudba, holky a fotbal.
Ničemu z toho jsme ale nerozuměli natolik, aby se naše diskuse dostala do nějakých vědečtějších dimenzí. Často jsme se naopak začali nudit tak, že jsme se opravdu i učili.
Letos byla ale navržena změna rituálu. S ohledem na maturitní ročník a na ochotu Jakubovi o rok mladší přítelkyně hrát si na maturitní komisi jsme naše dýchánky přesunuli na každou velkou přestávku. Místa pro čtyři lidi bylo všude ve škole dost, našli jsme si ale jedno perfektní "hnízdo" u schodů do tělocvičny, rožek tak dva krát dva metry, od schodů oddělený zábradlím, na zemi byl položený kousek pódia z nějakého podivného školního divadelního představení, takže jsme nemuseli sedět na holé zemi.
Jakubova přítelkyně Veronika nás naprosto nadchla. Míń se nám ale už líbilo, jak k sobě neustále s Jakubem mají, vlastně nás to docela znervózňovalo. Ale člověk je tvor učenlivý a nakonec se přizpůsobí všemu. Časem jsme to už ani nepostřehli. Zkoušela nás naprosto pozorně, i když fyzika asi nebyla jejím oblíbeným předmětem, myslím, že jsme si toho hodně zapamatovali i proto, jak pořád něčemu nerozuměla a my jí to museli vysvětlovat. Ale přitom jsme se pořád měli čemu smát, nebyli jsme žádná banda šprtů, spíš právě naopak, nikdo z nás se doma nijak výrazně neučil, většinou jsme to až do konce druháku v pohodě zvládali ráno v autobuse.
Občas mě téměř fascinovalo, co všechno Verča Jakubovi před námi dovolí, já být holka, tak už bych ho asi vážně zabil, ale třeba ne, možná je to je tím, že jsem kluk a ruce jiného hocha pod mým svetrem by mě asi k jakékoliv formě vzrušení nepřiměly. Ona si to ale nechala líbit a vůbec ji to nezneklidňovalo tak jako nás, nedobrovolné pozorovatele.
Nedávno jsem se přistihl, že tahle holka nějak moc často hraje hlavní roli v mých snech, od té doby, kdykoliv jsem ji viděl v reálu (a nedá se říct, že by to bývalo zřídka), musel jsem klopit oči, i když bych se na ni rád díval.
Při jedné z jejich vášnivých scén jen pro zvané chytla omylem místo Jakubovy ruky mou. Nějak jsem ji nemohl pustit, ale když se konečně Veronika vymanila ze Jakubových spárů a všimla si mě, jen se usmála a schoulila své malinké prsty do mé dlaně. Kuba to musel vidět, ale zřetelně mu to ani trošku nevadilo, líbal ji dál.
Koncem září jel Jakub na nějaké šílené atletické závody a já jsem byl docela zklamaný, že budu muset trávit přestávky sám ve třídě, nijak mě to nelákalo, ale Verča si pro mě přišla, myslím, že to muselo být všem docela podezřelé, ale já jsem docela rád vypadl, naše třída, ať už učebna nebo spolužáci, mi k srdci nijak zvlášť nepřirostla. Usadili jsme se opět na našem utěšeném stanovišti. "Kolikátku máme dneska?" otázala se. "Nějakou si vyber," odvětil jsem. Pak jsme chvilku mlčeli. "To je tady vždycky tak zima?" zeptala se mě. "Nejspíš jo," řekl jsem s pohledem upřeným do zdi. "Tak já půjdu za tebou," navrhla mi a ani nečekala na odpověď a usadila se mi mezi koleny a hlavou se opřela o moje rameno. Najednou jsem nevěděl, kam s rukama. Neurčitě jsem ji objal kolem pasu, ale nerozhodilo ji to ani z desetiny tak jako mě. "Tak mi vysvětli…" proletěla očima papíry, "co je to… kyvadlo- jé, my to teď opakujeme, to se mi aspoň bude hodit. No, poslouchám." Nějak jsem ale neměl pocit, že tohle je přesně to, co bych v takovou chvíli měl říkat. Obličej jsem měl zabořený do jejích vlasů, pokoušel jsem se vstřebat co nejvíc její vůně, voněla tak zvláštně, ne nějaký určitý parfém, spíš jako voní mámy, blízkostí a bezpečím… Přistihl jsem se, že jsem úplně mimo, takhle mi ještě nikdy nebylo. Asi si toho všimla, protože se dost necitlivě zeptala, jestli je to poprvé, co jsem holce blíž, než v tanečních. "Jo, je," zabručel jsem naštvaně a odtáhl od ní ruce. Vrátila je zpátky: "Tak promiň, já jsem to fakt nemohla vědět. Ale na někom si to musíš natrénovat, jinak to holt nejde," usmála se. " A teď mi povídej pohádku o kyvadle!" Opřela se o mě, jako by opravdu chtěla spát a já začal: "Žilo, bylo za devatero horami, devatero řekami a devatero lesy jedno kyvadlo…" V momentě, kdy čaroděj určoval kyvadlu jeho vzorec, se mě zeptala: "proč ne?" "Co proč ne?" nechápal jsem. "Pročs ještě nikdy neměl žádnou holku?" "To bys měla vědět ty, jako holka, co vám na mě vadí." "A nad čím myslíš, že jsem uvažovala?" "Já nevím, myslel jsem, že mě posloucháš…" "Jsem ženská, dokážu dělat dvě věci najednou." Asi dost nepříjemně zkroutila krk, aby mi viděla do obličeje. Další minutu mě pak upřeně pozorovala. "Ne, já fakt nevím," řekla potom. Pevněji se objala mýma rukama, což mě inspirovalo k tomu, abych ji letmo políbil do vlasů. Přetočila se do kleku a znovu mě pečlivě zkoumala. Zoufale jsem uhýbal očima, protože kdybych se na ni jen podíval, asi by mi praskla hlava. Stočila mi jemně hlavu tak, abych jí viděl přímo do očí, pohnula rty a já měl pocit, jako by říkala "ty to dokážeš…" Vydržel jsem to opravdu jen chviličku, pak jsem musel zavřít oči. "Tak dobře, mysli si, že se ti to jen zdá. A neboj, já tě povedu," zašeptala.Zapletla své prsty do mých a lehounce se dotýkala mých rtů svými. Připadal jsem si jako absolutní blázen, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, kdybych tušil, že tohle přijde, pokusil bych se na to nějak připravit, ale pořád jsem se držel jen svých snů a v realitě pro jejich splnění nedělal nic, snad jsem čekal, že za mě budou jednat ostatní, že se jen povezu, a už je to tady, přes všechna duchovní cvičení v oboru jsem překvapen… Pak jsem vypnul jakoukoliv rozumovou kontrolu, nechal jsem to jen na ní, poddával jsem se jí a vnímal každý její dotek, neuvažoval o tom, co bude dál, cítil jsem v očích tlak, podobný tomu ráno, když vás přemáhá spánek, ale přece jen odlišný, chtěl jsem se na ni podívat, ale zároveň jsem ji nechtěl vidět, věděl jsem, že se mi toho dostává víc, než na co mám právo a jediný pohled by tuhle naši harmonii mohl navždy zničit… A do toho zazvonilo. Odtáhla se ode mě a několikrát se zhluboka nadechla. "Ježišikriste," povzdechla si potom. " Pojď, musíme padat," vytáhla mě za ruku z našeho útočiště. Utíkali jsme dlouhou chodbou a na jejím konci, než pustila mou ruku, řekla: "Příští přestávku čekám tady."
Hned, jak se za příšerných 45 minut objevila přede mnou, mě vtáhla na holčičí záchod a se slovy "musíme si zopakovat dnešní učivo" mě začala líbat tak, že by se všichni režiséři amerických dojáků museli propadnout hanbou, kdyby to zahlédli byť jen koutkem oka. Naštěstí se na dívčích záchodech u nás ve škole mnoho amerických režisérů neobjevuje. Aspoň já jsem tam nikdy žádného neviděl.
Musím se přiznat, že si teď připadám jako pako, protože jsem navzdory příležitosti naprosto zdřevěněl, takže když Verča řekla, že jsem se měl snažit a že se to stalo naposledy, tak už bylo pozdě něco zachraňovat. Chtěl jsem ji doprovodit aspoň ke dveřím třídy, ale odmítla to a utekla mi.
Pár týdnu jsem pak měl možnost sledovat Verčin slibně se rozvíjející vztah k Jakubovi bez možnosti do něj jakkoliv zasáhnout. Chovala se, jako by se nic nestalo, a občas jsem měl pocit, že opravdu ne, mým pohledům se vyhýbala, zdálo se mi, že se mi přehráváním toho, jak je s Jakubem šťastná a spokojená, snaží jen vysmívat. A navíc jsem musel poslouchat Jakubovi řeči, podrobné líčení jejich intimních záležitostí, nevím, nakolik to byla pravda, ale myslím, že jsem z Veroniky poznal dost, abych sám mohl uznat, že minimálně pravděpodobnost takovýchto výkonů tu byla.
A pak, když už jsem na všechno v podstatě zapomněl, tak se mi znovu nabídla, když jsem docela pozdě večer čekal na autobus, zdržel jsem se v knihovně, musel jsem si najít nějaké odporně odborné knihy a trošku jsem se začetl, to už se stává. Prostě si ke mně přidřepla, když jsem si ještě četl, podívala se mi do očí, řekla "je mi šíleně smutno," opřela se mi čelem o břicho a objala mě kolem pasu. Nějak jsem nevěděl, co mám dělat, když budeme pokračovat, tak zase nebudu moct myslet na nic jiného než na ni, ale potom jsem si uvědomil, že bych na ni stejně myslel, protože něco už se stalo a já bych si jen vyčítal, že jsem to nedotáhl do konce, nebo aspoň tam, kam mi to Veronika dovolí.
"Tak co se zase stalo," zeptal jsem se a odložil knihu. "Nudím se," odpověděla mi. "Se mnou? Ale vždyť tady nemusíš být," docela mi zatrnulo. "Ale ne s tebou," zvedla hlavu, "s Jakubem se nudím. Já nevím, jestli ti nepřijde blbé, když se ti takhle svěřuju, ale s ním je vážně strašná nuda. Jen se vychvaluje, co všechno dokázal a co dokázat chce, nebaví mě pořád poslouchat tytéž historky, které mají jen jediné téma a to je jeho dokonalost a nadřazenost všem. Navíc jsem se doslechla, že se všem chlubí svými božskými, několikrát opakovanými … výkony, ale přitom ti můžu říct naprosto jistě, že jsem s ním spala jen jednou a nic úžasného to nebylo. Mě to teda rozhodně neuspokojilo, jeho nejspíš ano, protože to po mě chce znovu, ale já nemám zájem, nevím, jak mu to mám říct, nemohl by ses se mnou jít projít, stejně je zítra sobota, tak nemusíš spěchat domů."
A tak jsem se procházeli po městě, ruku v ruce, bylo to něco, po čem jsem celkem dlouho toužil, je v tom něco jako důvěra, vždycky jsem snil o tom, že když budu mít holku, popř. ženu, se kterou budu opravdu rád, tak se tolik nebudu bát smrti, ale tehdy jsem zjistil, že se pořád smrti bát budu, jenže už ne vlastní. Nedokážu pochopit, jak si lidi můžou zakládat rodiny, jak můžou plodit děti, když je tím jen odsuzují ke smrti. A představa, že moje dítě zemře… no, nenadchla mě. Nad tímhle jsem se zamýšlel, zatímco Veronika mluvila o tom, jak je ráda, že mě má, konečně prý našla někoho, koho naučí všechno to, co se jí líbí, konečně bude mít někoho, kdo jí bude opravdu rozumět a nebude jí běhat za jinýma. Trošku mě při těchhle majetnických řečech zamrazilo, ale přesto jsem to bral s nadhledem, nikdy nebudu nikoho poslouchat, pokud opravdu nebudu chtít, nechápu, jak by chtěla dosáhnout mé absolutní poslušnosti a oddanosti.
Zatáhla mě do telefonní budky na náměstí, líbala mě a nechala po svém těle bloudit mé ruce, moje nulové zkušenosti stály v tuto chvíli samozřejmě proti mně, naváděla moje ruce svými na správná místa, na rozdíl ode mě patrně věděla, co chce a taky co chci já, každý její pohyb se zdál být promyšlený, s přesným účelem, ale přesto ne strojově chladný, tomuhle se, myslím, říká dokonalost.
Asi jsem dostal horečku, vůbec nevím, jak jsme se dostali na lavičku za školou, za námi tekla řeka, pokoušeli se s námi přátelit komáři, ale to bylo momentálně to poslední, čemu jsem byl ochoten věnovat pozornost.
Nekontroloval jsem, co se děje, jako by jedna část mé duše nebyla přítomna a ostatní byly docela hodně rozostřené, pamatuju si, jak jsem jí pod dlouhou sukní horkýma a roztřesenýma rukama sundával kalhotky, pak moment, kdy dosedla obkročmo na mou erekci, a to jak jsem s hlavou na její hrudi slyšel vzdálený, šíleně rychlý tlukot jejího srdce. O zbytku mám představu, ale v paměti mi zůstal jen pocit, zoufale příjemný, snově neskutečný, pomíjivý, nenahraditelný, ale asi nejvíc jej popisuje slovo nepopsatelný, tohle slovo je založeno na zkušenosti, na tom, co každý jednou pocítí, ale neodkáže popsat, snad jen básníci, ale tím já nejsem a nechci být, s přísně technickým popisem pocitu by se nikdo nemohl ztotožnit, definice jakkoliv přesná je u pocitu naprosto zbytečná a rozptylující, pokud to cítíte stejně, ztrácí se dojem jedinečnosti a zůstává jen odporná stádnost a neupřímnost.
Vzhledem k neočekávatelné rychlosti mých reakcí jsme prakticky pominuli předehru, takže jsme si ji dali jako zákusek, ačkoliv už musela být hodně unavená, dovolila mi hrát si s jejími ňadry, mezitím mi z mých dlouhých a zpocených vlasů splétala copánky, zatímco jsem jí ještě ospale líbal obličej, masírovala mi lehce záda a oplácela moje vděčné polibky svými.
Stulil jsem se jí do náručí, dávno už byla noc, hodiny před pár chvilkami odbily jednu.
Ne že bych byl nějak výrazně konzervativní, ale přece jen jsme očekával, že mě Veronika znovu neodsune na vedlejší kolej, čekal jsem, že se s ní budu moct pochlubit i veřejně, taky bych ji rád měl jen pro sebe, to, že se jí Jakub pořád ještě může dotýkat, u mě vyvolává nepoznané a neočekávané pocity žárlivostí, které hraničí až s touhou ho někde za rohem udeřit a to ne jen jednou.
Chodila za mnou naprosto nepředvídatelně, obvykle když nebyl Jakub ve škole, nebo někde zmizel, dokázala si mě najít, nevěřím, že by neměla každé svoje tažení dopředu pečlivě promyšleno, muselo to mít určitý vnitřní řád.
O přestávce na oběd, kterou jsem ale ze zásady odmítal zabít jídlem, mě odchytla na chodbě. "Slyšela jsem…"- přestala a jazykem mi pomalinku čmárala po krku- "slyšela jsem, že při vzrušení se snižuje hranice bolesti…Chci to zkusit." Ukazováčky mi přejížděla od kořene nosu ke rtům, obkroužila je a posouvala se přes bradu ke krku, už mě nehladila bříšky prstů, ale spíš škrábala nehty. Zachytila se až o límec mé košile. Rozepínala mi ji, aby si pod ni mohla schovat ruce. Zřetelně netrpělivě mi třela dlaněmi břicho a nedočkavě mi šeptala: "Stačí, když se mi podřídíš… Není to nebezpečné… Ani těžké… Jen vnímej, co dělám, bude se ti to líbit…" prudce mě líbala, hrála si s mými rty a brala je do zubů. Potom si můj spodní ret přehnula prstem ven, sklonila se k němu a do zubů uchopila asi milimetr kůže z jeho vnitřní strany. Trvalo to snad jen zlomek sekundy, kdy prudce skousla, ani to nebolelo. Skoro vůbec mi netekla krev. "Teď ty," pobídla mě. Nezamýšlel jsem se nad tím a udělal jsem to, oč mě požádala. Slabě sykla, ale pak se mi přisála k rance, to už bolelo trošku víc, ale chuť krve je šíleně opojná, pomaloučku vás ta chladně vlažná sladkost dostává pod hladinu, musíte mít zavřené oči, abyste se dokázali nechat pohltit a ovládnout, my, Bušku, myslím už se vpili… Když jsme se od sebe odlepili, tekl jí od úst pramínek krve, neměl jsem kapesník, tak jsem jí ho jednoduše slíbal, šli jsem si do nejbližší třídy vypláchnout pusu, nějací primáni na nás vyděšeně hleděli, museli jsme se smát, slušelo jí to, krev je lepší než rtěnka. Střídavě jsme plivali do umyvadla načervenalou vodu a líbali se, děti musely být v šoku, ale dobře jim tak, nemají šmírovat.
Všechno, co jsme zkoušeli, mi připadalo normální. Neobvyklé, ale v podstatě přirozené. Jen mi občas chvilku trvalo, než jsem se přizpůsobil…
Učil jsem se na lavičce před třídou, sedla si mi obkročmo na klín, rozkousla mi ret a pokračovala podle scénáře. Když se objevil Jakub, naprosto ji to nevyvedlo z míry a i on to vzal úplně pohodově. Přidal se k nám. Líbala se střídavě s ním i se mnou a své tělo nám dala k dispozici. Tehdy jsem se poprvé přesvědčil, jak zvrhlou a absolutní má nad námi moc. Nikdy jsem se zvlášť nevěnoval jejímu hlasu, ale teď jsem zjišťoval, že je to ten druh měkkého altu, který vás dokáže zhypnotizovat už samotným svým zvukem, na slovech vůbec nezáleží. Nekladli jsme tak žádný odpor, když uhnula hlavou na bok a s pohozením hlavy šeptem poručila: "Vy dva! Zkuste to spolu." Otočila hlavu trochu víc k Jakubovi a s vyzývavě pobaveným očekáváním ho sledovala. Když se sklonil, kadeře dlouhých vlasů se mu sesunuly na pravou stranu obličeje, vjel jsem mu do nich prsty a chabě jsem ho přitáhl k sobě, těsně předtím, než se jemně dotknul mých rtů svými, mi přeběhl mráz po zádech, sametově a až podezřele příjemně.
Byl tak neočekávaně nesmělý, opatrný, s nevinnou ale přece vášní si pohrával s mým jazykem… "I think we got him," zaslechl jsem, co Veronika tichounce říkala Jakubovi. Nevěnoval jsem tomu pozornost.
Krátce na to, tuším, že to bylo druhého listopadu, mě Veronika pozvala k sobě. Docela jsem se těšil, až uvidím, v jakém prostředí žije tak úžasná holka, až vstoupím do jejího už žensky uklizeného a vkusně zařízeného pokoje, jak se natáhnu na postel a nechám se rozmazlovat… U dveří jsem se ale potkal s Jakubem, pozdravil mě chlapáckým poplácáním po rameni a řekl mi, že Veronika už jde.
Otevřela nám s lehce rozpačitým úsměvem, na Jakubův tázavý pohled odpověděla sotva znatelným přikývnutím.
V kuchyni nám nalila čaj a chvilku jsme si povídali. Byla úžasná jako vždycky, zase jsem se dostával do její moci, cítil jsem se trochu jako očarovaný, chvílemi jsem ji viděl trochu rozostřeně, když jsem si promnul oči, Veronika se na mě upřeně zadívala a pak nás pozvala k sobě. Poslušně jsme se tedy přesunuli před její pokoj ve sklepě. Strašně málo jsem vnímal své tělo, zdálo se mi, že visím ve vzduchu kousek nad ním. Mohla se mnou dělat naprosto cokoliv.
"Chtěl bys něco zkusit?" lákala mě z obrovské dálky. Stálo mě dost úsilí, abych zkoordinoval své pohyby do nepatrného sklopení hlavy, které si vyložila jako souhlas. "Tohle si musíš obléct," hodila mi k nohám nějaký hadr. Když ale zpozorovala, že nejsem schopný ani se sám vysvléknout, pomohla mi z hnědé kožené bundy, pak z mikiny s podélnými šedými a bílými pruhy, ze světle béžových kapsáčů i ze spodního prádla a nátělníku. Pak zvedla ze země černou košili a pomohla mi dostat se do ní. Docela dobře by to mohla být i noční košile, sahala mi až po kotníky. Veronika mi pečlivě zapnula všech devět knoflíků a uvedla mě do svého království. Nikdy jsem neviděl ponuřejší pokoj- stěny byly natřeny na černo, kolem jejich horního i dolního okraje byla nacákaná červená barva, nikde nebyla žádná okna, svítila jen jedna svíce u nohou obrovského stolu uprostřed místnosti. Na Veroničino přání jsem se otupěle položil na stůl. Vzala svíci a odešla. Nevím, jak dlouho byla pryč, a nevím, kde jsem byl v tu dobu já, když jsem ale opět uviděl světlo, vstupovala Veronika do pokoje zahalená do nějaké šílené rudé plachty, v rukou svíci a na krku na koženém řemínku obráceně pověšený velký černý kříž. Jakub vstoupil ve stejném oblečení za ní. Zatímco Veronika rozsvěcela stovky svíček seřazených do kruhu, dělal mi Jakub něco z rukama- přinutil mě rozpažit a pak jsem uslyšel dutě znějící rány a mlhavě ucítil tupou bolest v dlaních.
Klekli si vedle zlatého kalicha, Veronika vytáhla z kříže na krku nůž a jedním rychlým tahem přesekla Jakubovi kůži i žílu v zápěstí. Vytékající krev schytávala do kalicha, pak Jakubovi zručně podvázala krvácející zápěstí.
Nůž vrátila zpátky do pouzdra, přistoupila ke mně a přiložila mi kalich k ústům. Hnusilo se mi to pít, ale nebyl jsem nic než její otrok, udělal jsem to. Odhodila kalich a pomalými pohyby mi rozepínala knoflíky. Obkročmo se na mě vyhoupla, sklonila se a líbala mě, její jazyk měl divnou chuť, najednou jsem strašně rychle začal opět vnímat, cítil jsem strašnou bolest v dlaních, když jsem otočil hlavu, viděl jsem, že v nich mám zatlučené hřebíky. Chtělo se mi zařvat, ale na to jsem se k vlastní hrůze nezmohl. Je to nechutné, ale zase mě dostala, jakkoliv jsem nechtěl, nemohl jsem se jejím zručným a nacvičeným pohybům bránit, cítil jsem, že jsem zase uvnitř ní, a taky vlastní slzy, podíval jsem se jí do očí, ale byly cizí, měla ohnivě červené kontaktní čočky, v záři svící se jí odporně leskly. Zavřel jsem oči, takže jsem přišel o to, jak znovu vytáhla nůž, vzala ho do obou rukou, zvedla je a vrazila mi ho přímo do srdce. Chvilku čekala a pak s ním ve mně ještě otočila.
Ztrácel jsem se hrozně rychle. Pak jsem uviděl sám sebe shora, viděl jsem ji, jak seskočila ze stolu, jak mi zapnula košili, krásně to vyšlo kolem nože, knoflíky dávaly dohromady nápis SCAPEGOAT.
Unaveně se svezla na zem ke dveřím a Jakub si položil hlavu na její klín. Objala ho, políbila ho do vlasů a pustila si hudbu…
A tak jsem se rozhodl odejít. K tomu mi velice příhodně zpíval můj (křestní) jmenovec Dave Mustaine:
… If my heart was still alive
I know it would surely break
And my memories left with you
There's nothing more to say
Moving on is a simple thing
What it leaves behind is hard
You know the sleeping feel no more pain
Aand the living are scarred.
|
|
|
