|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
O odpuštění
Nikdy se neobviňuj, netrap se svými činy.
Ego je rozsévač, nenech je zasít viny.
Tak jako Erinye snesly se k hlavám nešťastníků,
ďábel má mnoho hlasů, ďábel má spousty triků.
A já je obdivuji, možná i miluji je,
protože je to moje zjevená fantazie,
už nevidím v něm zlo, prostě jen vyjádření,
umím-li opustit, pak dobro a zlo není.
A miluji-li Tvůrce, miluji Jeho dílo,
příšla jsem k řece, v níž se vše v jedno slilo.
Z pramene odpuštění ta řeka vyvěrala,
pila jsem čistotu a čistou se tak stala.
Hledáš-li dokonalost, neboj se odpuštění,
odhoď vždy výčitky, když klekáš ku prameni.
Každý den chybuji, přec chodím tišit žízeň,
vyháním rozsévače, jenž přál by si již sklizeň.
Když není vina, nemůžeš smazat vinu,
cokoliv děláš, nesetřeš všechnu špínu,
je to jak propast a k oné proráklině
kráčiš a myslíš, že padáš - na rovině.
Neumět odpustit, znamená nemilovat,
do dlaní před světlem slzící oči schovat.
Obejít pramen, stydět se, nenávidět,
a bát se napít, někdo tě může vidět!
Odpustit jiným je lehčí nežli sobě,
jen jedno odpuštění, ty nezvládáš však obě.
Už nejsou rozdíly, vše ve všem nalézá se,
už žádné propasti, jen pramen, jeden, zdá se.
Jde o to, leštit krystal, aniž bys věřil v očištění,
konat tak v nekonání a sledovat jen dění.
Vzešli jsme z chaosu, ze stavu blaženosti,
k němu se vracíme, k činnosti v nečinnosti.
Podivné záměry. Je vůbec dokonalost?
Našla jsem chaos, když hledala jsem stálost.
Snad jenom chaos dokáže býti stálý.
Stálý jak změna, nejsem si jistá zdali.
|
|
|