|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
---------- D I V O T V O R N O S T I ----------
To jsem s ní nechodil ještě ani čtrnáct dní, a už začala mluvit divně. Nejdřív to všechno začalo tím, že mi přestala říkat "broučku". Ne že by mi to nějak vadilo, to oslovení jsem vyloženě nesnášel a navíc jsem se jakéhokoli hmyzu děsil, brouků v prvé řadě, tudíž mi "brouček" nezněl moc zamilovaně. Přesto jsem ale něco vycítil. Něco se děje, říkal jsem si. A taky se dělo...
Pak přišla na naší schůzku o třičtvrtě hodiny později a na tu další, ve čtvrtek, nepřišla vůbec. Najednou jsem ji týden neviděl. A pak, když jsme se konečně sešli, mluvila zatraceně divně, jako by měla nějaké tajemství. Nesmála se, dívala se ponuře před sebe a moc nemluvila. Vo co de ? říkal jsem si, ale ptát jsem se nechtěl, chápejte, nerad bych píchal do vosího hnízda. Jestli mi chce něco říct, tak mi to řekne sama, přemýšlel jsem. A když mi to neřekne, tak ... tak prostě budu čekat a ono se uvidí. Tak jsem se rozhodl. A ona nakonec mluvila. A mluvila dost zvláštně...
"Hele, poslyš," řekla mi.
"Co?" já na to.
"Líbim se ti ?"
"Jo."
"Opravdu ?"
"Jasně."
"Nekecej."
"Nekecám."
"Tak co se tak culíš ?"
Nevim, co tím myslela.
"Se neculim."
"Culíš se. Potutleně se směješ."
Co si to sakra vzala do hlavy ?
"Co blbneš," řekl jsem jí, "dyť jsem vážnej."
"Jen aby."
Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co jí na to říct.
"Se ti divim," začala zas po chvíli.
"Proč jako ?"
"Že se mnou chodíš."
"A co je na tom ? Neměl bych snad ?"
"Nevim. Jen se divim."
"Hele, co furt máš ?" vyjel jsem na ni. Bylo to všechno fakt divný.
"Nic."
"Jestli je tu něco, o čem bych měl vědět, tak mi to řekni."
"Co tím myslíš ?"
"Jestli předemnou něco neskrejváš."
"Co bych před tebou měla skrejvat ?"
"To právě nevim. Jen mi to všecho přijde moc divný."
"Neblázni."
"Nemáš náhodou rakovinu ?"
"Cože ?"
"Jestli nemáš rakovinu ?"
"Co blbneš ?"
"Jen mě to zajímá."
"Nemám."
"To je dobře."
"Jak tě něco takovýho mohlo napadnout ?" nevěřícně se na mě dívala.
"Všechno to do sebe pasovalo."
"Jak pasovalo ?"
"To tvoje chování. Přišlo mi, jako bys něco skrývala. Jako bys měla nějaké tajemství. Tak mě napadlo, jestli náhodou nemáš rakovinu."
"Proč zrovna rakovinu ?"
"Protože mojí tetě Anně ji kdysi taky zjistili. Nikomu nic neřekla. Chovala se dost záhadně, jako ty."
"A kdy se vám svěřila ?"
"Nesvěřila se."
"Jak jste se o tom teda dozvěděli ?"
"Až když zemřela."
Chvilku jsme mlčeli.
"Stejně ti nerozumím," začala znovu.
"Proč ?"
"Že chodíš zrovna se mnou."
"Už zase otravuješ ?"
"Máš přece na lepší holku než jsem já."
Vidíte ? Bylo to fakt divný.
"Na lepší holku ?"
"Jo."
"Co ti to zas vlezlo na mozek ?"
"Nic," odfrkla.
Tvářil jsem se uraženě a zhnuseně, jak ji něco takového mohlo napadnout. Přesto mi to začínalo vrtat hlavou. Možná měla pravdu. Nevypadal jsem úplně špatně, rozumný jsem byl dost a sranda se mnou byla taky. A ona rozhodně neoplývala žádnou vyjímečností, ani tělesnou, ani duševní. Tolik hezkých holek se za mnou otáčelo, tolik hezkých holek mi psalo milostné dopisy. Proč jsem teda chodil zrovna s ní ?
"Na co myslíš ?" vyjela na mě.
"Na nic."
"Nekecej. Vrtá ti to hlavou, co ?"
"Ale nevrtá."
"Lžeš. Moc dobře tě znám."
"Tak proč takový věci říkáš ?"
"Jaký věci ?"
"Vždyť víš."
"Jsem jen chtěla vědět jakej seš."
"A jakej jsem ?"
"Furt stejnej."
A mlčela a dívala se úplně jiným směrem, než jsem seděl já.
Byl jsem zmatený. Ona se chová podivně a pořád kolem sebě mlží, ale za špatňáka jsem tu najednou já. To mi přišlo dost nespravedlivý. Já měl svědomý čistý, to jo, ale na to její bych nevsadil ani desetník. Něco se asi snažila ututlat. A řekla si, že nejlepší obrana je útok, ale já nejsem takovej blbec, to jí nesežeru.
"Vo co de ?" zeptal jsem se jí.
"Co ?" zatvářila se kysele.
"Víš o čem mluvim."
"To teda nemám ani ponětí."
"Nekecej."
Znuděně si mlaskla.
"Co skrýváš ?" vystartoval jsem na ni.
"Co bych měla skrývat ?"
"To se tě právě ptám."
"Plácáš blbosti."
To mě urazilo.
"Žádný blbosti. Vím moc dobře o co jde."
"Jo ? A o co teda jde ?"
"Možná bys mi to měla říct sama."
Vysmála se mi. Tak tahle taktika mi nevyšla. Nebyla tak hloupá, jak jsem si myslel. Nedala se jen tak oblafnout.
"Vůbec nic nechápeš," řekla najednou.
"To máš teda pravdu."
"Je to asi dobře."
"Mě se moc nezdá."
Odmlčela se.
"Zajímalo by mě," otočila se mým směrem, "co si myslíš, že je lepší ? Krásná lež, nebo krutá pravda ?"
"Ani jedno. Nejhezčí je krásná pravda."
"Nesplnitelné."
"Cože ?"
"Nic takovýho neexistuje."
"Jak to že ne ?"
"Pravda je vždy ve svý podstatě krutá."
"K čertu s tím vším!"
Najednou mě to všechno přestalo bavit. Co mi vlastně bylo do její nafrněný nálady ? Ztráta času. Tak to je. To byl obraz celé naší dnešní schůzky. I té minulé. I předminulé... všechno to byla jen ztráta času. Řešení pitomostí.
Mlčel jsem.
"Víš co ?" řekla mi po chvíli, když se čas trapného ticha přiblížil k deseti minutám.
"No ?"
"Měla bych už asi jít."
"Tak běž."
"Ti to nevadí ?"
"Ne, je mi to úplně jedno."
Podívala se na mě.
"Stalo se něco ?"
"Ne."
Přemýšlela.
"Seš divnej," řekla.
"Jo jsem."
Sebrala se a odešla.
Šeřilo se a já koukal rychle zmizet. Tmy jsem se bál. Stejně jako brouků...
|
|
|
