Bylo to dva dny potom, co jsem přišel o panictví. Ráno jsem se vzbudil, šel si zaběhat, vrátil jsem se, umyl se a nasnídal a jel autobusem do školy. Díval jsem se slepě z okna a myslel na ni. Nevěděl jsem, jestli to je láska a do dneška to nevím. Dívám se z okna, myslím na ni, stojí mi péro a slunce svítí. Najednou jsme zastavili. Řekl jsem si, že asi řidič zastavil nějaké babce s nákupem, aby to neměla daleko domů, což bylo nelogické, protože v sedm ráno žádné babky s nákupem autobusem nejezdí, alespoň ne tím naším. A vzápětí se všechny hlavy, co jich v autobuse bylo, otočily ve stejný okamžik doleva jako by byly něčím spojeny. Až na mou. Což mi nepřipadalo nijak zvláštní, neboť jsem už tenkrát měl pocit, že jsem od něčeho odpojený. Na levé straně, ve směru proti nám, ležel kamion převrácený na bok. Všude kolem byly krabice plné pomerančů. Mezi nimi se pohybovalo asi sto lidí, kteří měli nápadně vyboulené nohavice, trička, muži měli prsa. Řidič našeho autobusu vypnul motor, otevřel dveře a my všichni vystoupili.  Někteří byli jako šílení. Svlékali si části oblečení a cpali je pomeranči. V davu jsem zahlédl ženu, držíce v ruce podprsenku ohromné velikosti s košíčky zaplněné pomeranči. Po chvíli řidič upozornil nás z autobusu, že musíme pokračovat v jízdě. Z toho ohromení lidskou nenasytností jsem držel v ruce pouhé dva pomeranče, nedalo se nic dělat. Pošlapané a rozmačkané, co zbyly, jsem nechtěl. Nastoupili jsme zpět do autobusu. Řidič se rozjel a většina lidí začala loupat pomeranče. Jeden jsem schoval do batohu pro ni a jeden oloupal. Pomalu jsem ho jedl, myslel na ni, slunce svítilo a život se zdál jednoduchý jako oloupání pomeranče.