|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Sedím tu na balkoně v proutěným křesle zachumlaná do vytahanýho svetru. Prořehlýma prstama si z krabičky Mallborek vyndám cigaretu, stisknu mezi suchý rty, zapálím a vdechnu. Ráda takhle sedím a koukám na ty baráky přede mnou, jejichž okna září do tmy různejma odstínama. V každým bytě jiný lidi, jiný příběhy. Mladá rodina s dvěma dětma, kde jim to zrovna neklape, starej pán, co už chce mít svůj klid nebo třeba starej mládenec, co si domů vodí mladý holky hned po tom, co do nich nalije pár piv v hospodě za rohem. Dělá mi dobře vědět, že nejsem sama, kdo nemá v životě tak moc štěstí, že si žiju v klidu svoji denodenní rutinu. Zatím je to pohoda. Chodit do školy a občas se jen něco naučit, aby vás nevyhodili. Mezi kolektiv blbečků, co nemají o vašem myšlení ani potuchy. Myslí že nejlepší názor je ten jejich a povídaj si s váma jen proto, aby vás za chvíli pomluvili s někym jinym. Chudáci, co nemají svůj postoj a pohled na život, protože ten mění podle toho, jak se jim to zrovna hodí. Lidi se základníma znalostma, co vzdělání berou jako přítěž a zbytečnost. Ochuzujou se o tolik věcí. Znají jen hudbu, co jim nutí rádio a čtou podprůměrný braky z novin. Občas mám chutě jim to říct, zakřičet na ně, jaký to jsou chudáci. Proč ale vypadat jako namyšlená a zesměšnit se, když by to stejně nemělo žádnej výsledek.
Vždyť zítřejší ráno bude zase stejný, celej tejden nalinkovanej, protože snaha udělat si ho lepší a pestřejší brzo ztroskotává. Zase ráno vstanu a půjdu si to odsedět do školy. Zase si budu přát, ať už je pátek, protože si zajdu se známejma na panáka, po kterým příjemně otupím a dostanu se aspoň na chvíli do jistý euforie a pocitu štěstí, že to vlastně v mým životě není tak hrozný jak si to namlouvám, kdy mi bude připadat všechno lepší. Budu se umět bavit bez křečí a třeba navážu kontakt s klukem, co mě pozve na panáka a v závěru i k sobě domů. Na povel se pomilujem, on za pár minut usne a já se nenápadně vytratím a budu doufat, že už ho nikdy nepotkám. Po cestě si vystřízlivým. Ze všeho. S lehkou kocovinou přichází i výčitky z toho, co jsem to zase dneska večer provedla. Doma v posteli si popláču, protože pak je mi líp a protože tohle prožívám skoro pořád stejně dokola. Je ale nakonec dobrý si pak uvědomit, že pořád někoho mám, kdo na mě třeba i myslí a má mě rád, ikdyby to měli bejt jen rodiče. Že se nesmím bát a nedělat ze sebe tu, kterou ostatní litujou nebo tu, která je zbytečná.
|
|
|
