Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Výlet
Autor: Zora Šimůnková (Občasný) - publikováno 11.10.2006 (12:18:36)

 

 

Výlet

 

 

Přes všechno to  trápení jsme to pořád my

Zamžoural a zamáčkl budík. Šest. V sobotu jako ve všední den. Jako by chodil do Kolbenky. Posadil se na posteli, pak vstal a natáhl se pro brýle. Zezdola se ozvalo túrování motoru.Ani se nenamáhal dojít k oknu: Šnajbl, určitě Šnajbl. Jede na chatu. Desítky let pravidelně sobotu co sobotu vyjížděl nejpozději v půl sedmé. Tím zvykem Zdeňka otravoval jako dítě, a teď už zas, protože jediný pokoj s okny do dvora dobrovolně uvolnil dceři Martině.

   Přes všechno to  trápení…Sakra, vrhl se po budíku. Kolikrát jí má říkat, aby nedávala opakované zvonění, že jednou bohatě stačí. A k tomu ta hloupá písnička! Kdyby mu tam radši nechala jeho oblíbenou Novosvětskou. Připomene jí to hned, jak se vrátí z víkendu. Ale šestnáctiletým holkám něco říkat, má to cenu?

Klepy, klep. Otočil se.

– Neruším?, zeptala se matka ode dveří.

- Právě jsem vstal.

- Šnajbl, že jo?, usmála se širokým úsměvem.

Popudilo ho to. Coby Šnajbl, už není přece malý kluk. – Budík, řekl příkřeji než měl v úmyslu. - Budík mě vzbudil. Taková nějaká písnička, co ji tam dala Martina.

Poklepala si na hodinky: - Zdendo…

- Já vím, mami. Čekalo se snad někdy na mě?!, zeptal se nakvašeně.

- V kuchyni máš čaj, řekla s téměř omluvným úsměvem a  konečně za sebou zavřela dveře.

   Jako do Kolbenky. Fakt. Šnabjl nestačí. Začíná to pěkně, pomyslel si, zatímco si bral oblečení ze skříně.

 Když přišel do kuchyně, matka vypnula rádio a sjela  ho pohledem: -Tuhle košili máš ještě od Nadi, ne?

- A co má být?, ohradil se. Světle modrá barva se mu vždycky líbila. S Naďou to nemělo co dělat.

- Být tebou, vezmu si svetr, v rádiu říkali, že má pršet.

- Jak kde, jak kde, zamumlal s plnou pusou.

- Cos říkal? otočila se, jednou nohou v předsíni.

- Že už pojedeme, přidal na hlase. Pokývala hlavou a konečně zmizela. Slyšel tlumený hovor, určitě to volá tetě.

   Amálka nebyla přísně vzato jeho teta, ale jen matčina spolužačka z někdejší rodinné školy.

   Když si šel pro doklady,  matka už stála v otevřených dveřích na chodbu. – Půjdu napřed. Nezapomeň pořádně zamknout, nařídila, nečekala na odpověď a  rázně za sebou zaklapla.

   Jen ať čeká, je teplo a času habaděj, pomyslel si Zdeněk. Vrátil se do kuchyně a pomalu upíjel další hrnek čaje. Teprve když se bzučák netrpělivě ozval potřetí, zavřel okno, zkontroloval plyn a vodu, zamkl a vyšel na chodbu.

Očekával výčitky, ale už zase klidně stála a četla si noviny.

   Teta už je vyhlížela z okna. Zamával jí  a podržel matce domovní dveře.

 Zatímco čekal, četl si noviny, které zůstaly ležet na zadním sedadle. Přelétl očima první stranu, nic pro něj, někdy měl pocit, že na žádné novinky už není zvědavý. Chvíli se očima zastavil u včera zvolené miss. Hezká. Připomněla mu Martinu. Noviny odložil a zapnul mobil. Co vlastně čekal? Jako první pípla sms od exmanželky. PROC JSI MARTINU POUSTEL, KDYZ SE MA UCIT?! ZASE SES NA VSECKO VYKASLAL, JEN ABYS MEL KLID!

   Věděla o tom, kdyby ne. Nikdo ho nemohl nařknout, že Nadě důležité věci neříkal. Ještě měl schovanou tu sms: PRO INFO: MARTINU POUSTIM NA NEDELI ZA KATKOU, MA NAROZENINY.

   Koutkem oka zahlédl, jak se domovní dveře otevřely.První vyšla matka, za ní teta, která nesla plato s vajíčky. Amálku měl ze srdce rád: byl přesvědčen, že mu nikdy nepokládala hloupé otázky a nikdy mu neříkala, jak vyrostl.

- Ahoj, Zdeňku, objala ho a on ucítil voňavku, kterou měly s Naďou společnou /kdysi to zjistil s překvapením a pokládal to za bod navíc pro Naďu/.

   - Co Martina, nevolala?, zeptala se matka, jakmile vyjeli, a pokračovala: - Myslím, žes jí neměl dneska pouštět, pokračovala.

To znal nazpaměť, přesto se dal vyprovokovat:

- Velikonoce jsou přece pohyblivé svátky, nemůžu za to, že vyšly na Katčiny narozeniny.

-         Pro mladou holku takovýhle výlet není, Zdeničko, vložila se do hovoru teta,  - co s námi? Ještě k tomu tam kam jedeme. Nech to být, Zdeněk ví co dělá. Napsala jsem pokračování, viděl v zrcátku, jak sklonila hlavu, slyšel cvaknutí kabelky a zašustění papíru, - mám ti ho přečíst?

   Zlatá teta, oddechl si v duchu. Převedla řeč na román, který s matkou psaly. Řídil a přitom poslouchal tak na půl ucha, mnohé ho pobavilo. Začínalo se zdát, že by to mohl být docela dobrý den. Navzdory předpovědi bylo zatím  i  slunečno a skoro jasno.

   Asi za hodinu byli na místě, ale brána byla ještě zamčená.   

    Vylezl ven a podíval se na tabulku na hřbitovní bráně.- Za dvacet minut, odpověděl na nevyslovenou otázku. Aby nemusel čekat v autě, asi posté si četl historii kostela na ceduli na zdi. Plato s kraslicemi položil na lavičku vedle sebe.

   Konečně se dole na cestě objevila stará škodovka. Hrobník zaparkoval vedle nich a když vylézal, loupl okem po kraslicích. – Vy jste…? Nebojíte se, že vám to ukradnou?

Zdeněk pokrčil rameny.

  Tak pojďte…, z kapsy montérek vyndal obrovský svazek klíčů a tím největším odemkl bránu. Jedno křídlo zatížil kamenem,  a sám zmizel kamsi mezi hroby.

  Zdeněk zamkl auto, pečlivě zkontroloval dveře a pak se vydal za matkou a tetou, které šly napřed. Do nosu ho udeřila vůně čerstvě posekané trávy.

 - Aha, to jste vy. Myslel jsem..., hrobník vyhlédl zpoza rohu.

-         Jestli to nejsou zloději?, doplnil ho Zdeněk.

-         Přesně tak, odpověděl.

        Krade se tady často?

   – Kde se dneska nekrade, pane, povzdechl hrobník. - Ale v poslední době se tady toho ztrácí  nějak víc, dodal a zase se vrátil k sekání trávy.

   Co můžou zloději hledat na hřbitově?, napadlo Zdeňka. Co se tam dá ukrást kromě kytek a váziček?Snad barevné kovy nebo mramor.

Teta se před ním zjevila tak tiše, až se lekl.

 - Už jsme myslely, jestli se ti něco nestalo?  

-  Zakecal jsem se s hrobníkem. Říkal, že se tady krade.

   Pokývala hlavou: - Co by člověk nechtěl? Aby i na hřbitově něco trvalo věčně?, usmála se. Za řeči došli k rodinnému hrobu, který matka právě ometala košťátkem. Když uslyšela kroky, s námahou se narovnala: - To je dost.

– Zdeněk mluvil s hrobníkem, krade se tu, oznámila Amálka. - Co kdybychom to, Zdeničko, letos udělaly jen symbolicky?, navrhla nesměle. Matce klesly ruce a pomalu se otočila: -  Amálie…

- Já vím,  zatetelila se téměř provinile, - jak myslíš, jak myslíš…

- To Toníkovi přece neuděláme…MNĚ té práce líto není, zdůraznila matka slovo MNĚ. –    

- Vždyť víš, že JÁ to dělám ráda, odpověděla teta stejným způsobem.

   Ustoupil o krok stranou, nechtěl se do toho míchat. Jeho názor na velikonoční zdobení břízky u hrobu vejci byl už mnoho let neměnný. Považoval to za zbytečnou maškarádu, která k nim darmo obracela pozornost. To, že předkové byli z Budyšína, ještě neznamenalo, že zrovna tenhle obyčej musí dodržovat, když na jiné kašlali. 

   – Že je to hezký, koukej, Zdendo, otočila se v jednu chvíli matka a téměř zálibně dodala: - To by měl tatínek radost!

   – Jdu se podívat, jestli nevolala Martina, řekl rychle. Kupodivu se neurazila, možná ani neslyšela. Sám sebe mírnil, ale vyložené morbidnosti mít nemusel.

   Hrobník sekal na jiném místě a    se ani nenamáhal ohlédnout.

   - Ahoj, otecko, přivítala ho dcera. Hlas měla tak podobný Nadě, že v první chvíli zapochyboval, kam volá.

-         Co je?

-         Tys mi volala. Stalo se něco?

-         Nic se nestalo, proč by mělo?

-         Žes mi volala.

-         Ahá, to jsem se spletla. Volala jsem Johaně, máte podobný čísla. Asi dostaneš vynadáno od máámy, protáhla. Volala, proč nesedím doma a neučím se.

-         Obrátil oči v sloup: - A cos jí řekla?

-         Že všecko umím.

-         A umíš?

-         Celkem. Stejně bych se nemohla učit. Musela bych s vámi na ten úchylnej hřbitov.

-         Martino!, napomenul jí a přišel si sám sobě směšný.

-         Neříkej, že nemám pravdu, smála se.

-         Rozhodl se odvést hovor pryč: - Jak se máš?

-         Já skvěle, a co vy, už jste na úchylným hřbitově?

     Když se vrátil, zdobení právě skončilo. Matka byla bledá a utírala si slzy. Jen ať se proboha vzpamatuje, přál si, živě si pamatoval, jak vloni cestou ze hřbitova skončili na pohotovosti. Udělal krok k ní, ale teta byla rychlejší:

 - Zdeničko, položila jí ruku na rameno a nabádavě na něj pohlédla.

- Mami, váhavě napodobil tetu. – Udělaly jste to hezky, táta by měl radost, snažil se dodat přesvědčivě a pohladil matku po paži. – Volala Martina a tebe i tetu pozdravuje, řekl s pocitem, že zas tolik neblafuje. Nakonec by to taky řekla, kdyby s ní puberta necloumala ode zdi ke zdi.Určitě by to řekla, byl o tom přesvědčen.

   - Tak jedeme na oběd do toho Bílku?, zeptal se u auta. Než se mohl dočkat odpovědi, zazvonil mobil. -  Ahoj, Naďo, řekl a chvíli poslouchal, telefon si přitom přendal do druhé ruky. – Ale vědělas to, tak proč tohle. Co ti je zase? Je to i moje dcera, tak když jí mám na starosti, nech to na mě. Ne, skoro zakřičel, - ne, prosímtě. Nech jí tam. NAĎO!!!, zařval. Vztekle si rozepnul pás a vylezl z auta. Nechtěl, aby slyšely, jak se bude doprošovat, i když věděl, že jeho rozčilená gesta napjatě pozorují přes sklo. Jak zjistil, namáhal se zbytečně, protože hovor přijala už jen hlasová schránka. Vrátil se do auta a když si zapínal pás, neodpustila si matka směrem k tetě ironicky poznamenat:

- Naše Naděnka…Vždycky jsem říkala, že Zdenda si dá od ní líbit až moc.

– A co je špatnýho na tom, že se s ní nechci hádat?!, zeptal se vztekle.

-         Nic, synáčku, nic, utřela ho.

    Pomalu vyjížděl od hřbitova a uvědomoval si, jak stárne. Čím dál hůř nesl věci, které předtím dokázal přejít mlčením.

   - Dávej pozor!, zakřičela matka zezadu. Protijedoucí kamión uviděl v poslední chvíli.

- To chce klid, řekla opatrně teta.

– Povídám mu kolem dokola, ať si toho nebere tolik. Je jako Toník, taky si nedal říct, až…, máti se významně odmlčela.

   Dupl na brzdy, zajel na kraj silnice a zastavil. – Už to vydrž,  za chvíli jsme v Bílku. Já vím, že je se mnou těžký pořízení, řekla konejšivě a zcela jiným tónem..

   V hospodě v Bílku roky nebyl. Po revoluci ji zrušili a místo ní udělali autosalón, což Zdeněk pokládal za naprostý nesmysl. Pak tu chvíli fungoval velký second hand pro několik okolních vesnic a když i ten zkrachoval, bývalý statek už jen pomalu ale jistě chátral. Proto byl příjemně překvapený, když ho uviděl pečlivě opravený, s nabílenou fasádou a novými dřevěnými vraty, nad kterými byla cedule HOSTINEC JEDNA RADOST.

   V jídelním lístku ale marně hledal obyčejné názvy: řízek, guláš… Samá BAŠTA a PŘEKVAPENÍ. Za zeptání nic nedá, hlavně aby to nebylo ostré.

-         Mladá paní, vzhlédl k servírce, která přišla ke stolu, a dalo mu práci otázku dokončit.

Nikdy na vlastní oči neviděl tak hezkou ženu. Jako od malíře malovaná, napadlo ho.. Když si  podle jejího neznatelného úsměvu uvědomil, že na podobné reakce je zvyklá, malinko zrudl a v náhlé panice si dal něco úplně jiného než původně chtěl. Při obědě ji sledoval očima a přestal teprve, když zachytil tetin pobavený pohled.

  Před hospodou vytáhla teta fotoaparát.  

        Vyfoť nás, ať máme památku, poprosila Zdeňka. Rychle cvakl, aby to měl za sebou.

        Chcete? Vyfotím vás společně, nabídla servírka, která právě vynášela krabice do kontejneru.  

-         Když budete tak hodná …?

-         Martino, doplnila.

-         Máte pěkné jméno, jednu Martinu už v rodině máme, radostně navázala máti.

-         Vidíte, a já mám syna Martina, usmála se.

-         Vždyť jste mlaďounká.

-         To se vám jen zdá, zakroutila hlavou. – Tak pozor…vyletí ptáček.

-         A teď s vámi, můžeme?, zeptala se Amálka snaživě.

-         Proč ne, ale abych vám nekazila fotku, podala foťák Zdeňkovi.

Dívaly se na něj, jako by jeho souhlas byl nutný.

-         Myslím, že to nebude tak zlé, musel si odkašlat.

Při loučení Martina Zdeňkovi jemně, ale důrazně stiskla ruku:  - Opatrujte se,  a dobře dojeďte…

-         Milá žába, řekla matka v autě.

– Moc, řekla teta. A dobře vaří. Příště se najíme zase tady. Vytáhla papíry a brýle: - Tak jak myslíš s tím pokračováním, Zdeni?

   Bylo mu skoro líto, že změnily téma. Poslouchal na půl ucha a myšlenkami se do Bílku vrátil. V hlavě se mu okamžitě začal psát román, jako vždy když nechal myšlenky na volno. Téměř násilím se přinutil myslet na řízení.

   Před Prahou zazvonil mobil. - Cože se stalo, Martino?!, skoro nerozuměl. - Já jsem to mámě říkal. Stojíme někde na poli, už musíme jet. Hlavně se uklidni.

- Už je doma, vzdychl.  - Naďa pro ní dojela, otočil se dozadu.

    - Měls s tím dávno něco dělat!, přisadila si matka. - Tohle je TVŮJ VÍKEND. Naďa to dítě jenom stresuje. Pan doktor Bohata mi už dávno nabízel, že by ti s tím pomohl…

    – Až budu chtít, Bohatu si najdu, odsekl. Tak nesoustředěný za volantem nebyl už dlouho  a ke všemu začínalo pršet. Matka měla pravdu, bude muset za advokátem zajít, ale pochyboval o praktickém  výsledku. S panem doktorem si posedí: dozví se, co by mohl, kdyby…A u toho KDYBY se to zabrzdí. Tři roky trvalo, než zavládlo mezi ním a Naďou příměří, ne ideální,  občas rušené excesy jako byl ten dnešní,  ale aspoň nějaké. Pro klid duše ale za Bohatou zajde.

   Pršelo čím dál víc: tetu vysazoval v hustém lijáku. Při loučení ho povzbudivě poplácala po zádech: - Vydrž, Zdeňku! Zasloužil bys lepší společnost, spiklenecky na něj mrkla. Měl ji rád.

  Jak očekával, dcera seděla naštvaně v křesle, rádio puštěné na plné pecky. Ani se neotočila.

- Ty se se mnou nebavíš?, ztlumil muziku na přijatelnou úroveň.

   Nasadila ukřivděný tón: - Tys mámě nic neřekl, tys jí neřekl, že je to nespravedlivý ke mě. Nic jsi neudělal! Jako vždycky, dodala pohrdavě.

  – Martino, vždyť jsme teď přijeli, nestačil jsem to, ohradil se.

   - Já vím, ty vždycky stačíš akorát ten úchylnej hřbitov, na mě kašleš, už skoro křičela. – A nech mi to, pustila rádio zase na plné pecky.  Keby bolo niečo, čo sa ti dá zniesť - Kašleš na mě, křičela do hudby, …tak by som to zniesol vždy znova a rád…, třískla dveřmi, až skleněná výplň zadrnčela. Matka vykoukla ze svého pokoje a zavrtěla hlavou: - Řekni něco té holce!

   Měl co dělat, aby se ovládl. Sedl si na postel, natáhl se po budíku a jako zvonění si znovu nastavil Novosvětskou.

 

 /9.října 2006/

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
ztratila (Občasný) - 11.10.2006 >

Líbí se mi, že jde o civilní příběh ze současnosti, který si vystačí bez nadpřirozených postav a nadpřirozených jevů. Líbí se mi i kruh, v němž se příběh děje a to, že má hlavu a patu, začátek a konec.

 

Bohužel mě to totálně nudí, budí to ve mně přímo fyzckej pocit dušení nánosy přebytečných slov. Myslím, že trochu toporně kroužíš na takto dlouhej prostor příliš komplikovanej příběh a především mnoho podrobností, detailů, specifik... které v příběhu nehrají žádnou roli, vyznívají naprázdno, zpomalují a znepřehledŇují děj, aby to bylo dobré, chtělo by to razantně prošrtat a některé motivy třeba úplně vypustit. 2-3


Body: 3
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 11.10.2006 > příběh se mi moc líbí - takový ze života, možná nejlepší co jsem od tebe četla .-)
možná by stálo za to ho trošku proškrtat (viz Ztratila) a přímou řeč psát jak se podle pravidel českého pravopisu sluší a patří - čili do uvozovek, za dvojtečku a tak :)
takhle to jednak znepřehledňuje text, jednak to občas působí jako chyba, za kterou se v diktátě v 9. na ZŠ snižuje známka .-)
taková lepší 3 :)
Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter