(z rozsáhlenějšího motocyklu)

Tomš jed žabinec, ještě jednou dřel,
Tomš jenž bekyni nahustiti směl.
Byl za ty roky zdrcen. Musel z uch sáti;
a mnul v ruce mech. Hle – pouze tu je střída –
ještě jednou – dojemně – vše probíhá,
veksl zavýskne, no, nestůj, lepra dá Ti
po modrém blankytu. Jela ven – máry kynou,
s špekounky větřík v sádle hraje;
a ví sokol – co v daleké krájel,
milé špekáčky se kalným chlebem minou,
a hutný peceň sladko tlumí kmín:
„Ty, Jenč, dalekosádlý sněhem mdlým,
cop plamenem dojemným se mi dojímáte,
Ty vjezdy rozplynulé, klíny Ondra jebe,
ví Bůh, tencí, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se drúzy v tetelí rozzpíváte.

Vás já jsem, osly, volil mezi všemi...

Údy slynete u louhem kalném něhu,
i tam, kde mdlého naleznete skřehu,
kamna své, proutí, uzdravujte se mi.
Akné mi krásnou, je mi milovanou,
konévku mnou i drob stůj, oplatku mou,
v chlast nevinnou i v lednictví míchanou,
šmírou, tuzéry, jezery, jedlinou! –

A Alžběta Kohnu šálu ohlídá,
kde ve střehu mizera – tam v pivko uplakanou –

Utekl, slyš, múza s slzou se přidá.
Teď z plyše nory těsně kráčí Muk
širokou, hezkou v předu z hada burku,
holejí – hole – tíž, co mapa v horku –
a znovu zpychl v sýra množství tuk.