(z rozsáhlenějšího motocyklu)
Tomš jed žabinec, ještě jednou dřel, Tomš jenž bekyni nahustiti směl. Byl za ty roky zdrcen. Musel z uch sáti; a mnul v ruce mech. Hle – pouze tu je střída – ještě jednou – dojemně – vše probíhá, veksl zavýskne, no, nestůj, lepra dá Ti po modrém blankytu. Jela ven – máry kynou, s špekounky větřík v sádle hraje; a ví sokol – co v daleké krájel, milé špekáčky se kalným chlebem minou, a hutný peceň sladko tlumí kmín: „Ty, Jenč, dalekosádlý sněhem mdlým, cop plamenem dojemným se mi dojímáte, Ty vjezdy rozplynulé, klíny Ondra jebe, ví Bůh, tencí, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se drúzy v tetelí rozzpíváte.
Vás já jsem, osly, volil mezi všemi...
Údy slynete u louhem kalném něhu, i tam, kde mdlého naleznete skřehu, kamna své, proutí, uzdravujte se mi. Akné mi krásnou, je mi milovanou, konévku mnou i drob stůj, oplatku mou, v chlast nevinnou i v lednictví míchanou, šmírou, tuzéry, jezery, jedlinou! –
A Alžběta Kohnu šálu ohlídá, kde ve střehu mizera – tam v pivko uplakanou –
Utekl, slyš, múza s slzou se přidá. Teď z plyše nory těsně kráčí Muk širokou, hezkou v předu z hada burku, holejí – hole – tíž, co mapa v horku – a znovu zpychl v sýra množství tuk.
|