ZMIZ!
Vidím Kouzelníka. Ale tenhle není pouhým iluzionistou, jako všichni ostatní.
Pomalu vystupuje z mlhy. Napůl
přízrak mé fantazie, napůl obraz skutečnosti.
Přistoupí ke mně, smekne černý cilindr a ukloní se, „Je mi ctí, že Vás poznávám.“.
Pak vykouzlí záhadný úsměv zpoza perfektně střiženého úzkého kníru a
přistoupí ještě blíž. Nadpřirozený lesk v jeho očích a fialově zbarvené
duhovky připomínají dva kusy leštěného ametystu, v nichž nevěřícně sleduji
vlastní odraz vyjevené tváře.
V odrazu mi nad kořenem nosu horizontálně puká čelo.
Rána nekrvácí, i když se neustále
rozevírá, abych mohl v jejím nitru spatřit svoje
třetí oko! „Ne, já nechci!
Zmiz!“.
Na okamžik ztrácím zrak a když se mi opět navrátí, rozostřeně sleduji,
že Kouzelník už tu není.
Je pryč.
Opravdu zmizel.
Zůstal tu po něm jen černý kouzelnický klobouk, plášť, hůlka, bíle
rukavice, zmatený králík a několik rozházených karet.