se samozřejmostí snu

prošla jsi zdí

a náhle zhmotněná

proměnilas ji

v krajinu bez paměti

 

obzor se

v popelavém světle

zdá být na dosah

a hadi cest

se vysmekají krokům

 

i ty se smíchem unikáš

hned rukám radujícím se

ze své slepoty

hned očím šťastným

že se mohou jen dívat

 

ale někdy jako bys spatřila

trhlinu pro mě neviditelnou

trhlinu v obraze

a v ní

 

zeď

 

tu svou