|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Komunita narkomanů, která se na osamělém statku snaží pod vedením terapeutů překonat svůj návyk, jejich vzlety a pády…To je téma Pravidel lži, prvního hraného filmu Roberta Sedláčka, který se této oblasti věnoval již dříve ve svých dokumentech.
Společenství zahrnuje lidi různého věku, vzdělání a nejrůznějších osudů. Jeden je bývalý drogový dealer, další prostitutka, sebevrah, bezdomovec…Každý se teď snaží začít znovu a lépe. Do jejich přísného denního režimu, skládajícího se ze skupinových terapií, procházek a péče o zvířata, zasahují události zvenku i zevnitř: za jedním z pacientů přijíždí bývalá žena s patnáctiletou dcerou, kterou od batolete neviděl. Zamilovaná dvojice se snaží vydobýt si v prostředí, kde jsou intimní kontakty zakázány, vydobýt své právo na vztah. Kartami zamíchá i objevení schovávaného kokainu…
A přichází také nový pacient (David Švehlík). Mezi nově příchozím a jedním z členů komunity (Jiří Langmajer) dochází záhy k napětí, kdy vycházejí najevo vazby z minulosti, které k sobě ty dva osudově poutají. A možná, že je spojuje ještě něco horšího – vražda, kterou zřejmě jeden z nich spáchal.
Sedláček a spoluautor námětu, terapeut Aleš Kuda, vycházeli ze skutečných příběhů z protidrogové komunity. A právě v autenticky působících situacích je jejich film silný. Kriminální zápletka s údajnou vraždou, kterou zřejmě přidali pro zatraktivnění tématu, pak v tomto kontextu působí trochu nadbytečně. Divák pak chvílemi neví, jestli se vlastně nedívá na detektivní film, jehož pointou má být nalezení vraha, a komunita tu není jen kulisou. Zápletka časem ustupuje do pozadí, což má ale za následek téměř úplné vymizení Švehlíkovy postavy, která byla původně ústřední. Je tady trochu znát, že scénář a posléze i film ve střižně postihlo důkladné krácení…
Další připomínku lze mít k tomu, že Langmajerův drogový boss je zároveň jedním z dvojice, kterou má spojovat hluboký milostný vztah. Nebylo by bývalo lepší tyhle dvě úlohy rozdělit?
Také herecké výkony jsou poněkud kolísavé: David Švehlík přináší civilní herectví s nádechem tajemna, oproti tomu Jiří Langmajer má celou dobu masku namyšleného frajírka (v níž připomene teenegarovské role, které hrával před dvaceti lety) a působí spíše bezradně než zajímavě nejednoznačně. Ne všem postavám věříme, že jsou opravdu bývalými narkomany, na to jsou leckdy příliš vyrovnané. Žádný zvlášť propracovaný portrét nepřináší „zamilovaná“ Petra Jungmanová; daleko mnohoznačnější je oproti tomu Jana Janěková mladší v roli bývalé prostitutky. Klára Issová přehání svou stylizaci upřímné terapeutky do naivity, Martin Trnavský jako její kolega pak svou roli nehraje, jen odříkává.
Robert Sedláček přinesl určitě zajímavý námět. Je škoda, že v jeho realizaci zůstal jen na půli cesty.
|
|
|
