Mezi námi

Na chvíli jsem Jí půjčil iluzi

…a Ona mě

Na chvíli byla – zněla podobně

Stín  šibenice na dlani

není vidět za tmy

Můžem se pustit za laní

Můžem

než pokrčí nás svítání

Toliké toliko

 již bylo

a mnohé přímo

jež šlo oklikou

zůstane do váčku

na hůl

až půjdeš v holi zad

až nezbude nic

třeba zazpívat

třeba koňovi do velké hlavy

třeba o smíchu

co jde až do únavy

Nechala mě napít svého ticha

a pulsem v puls šli jsme krátce

nasládlý vánek zanes k uchám

jak uzel skřípe na oprátce

Sluchu však míň než dechu

jež voní touhou čtvera rtů

vůle je z gumy víc než z plechu

zítřek je jenom jeden z dnů

Cvrčků co hvězd štípe do tmy

ta hudba nese citům slávu

jakoby slušně, avšak okny

vstupuje příběh tymiánu.

Četli jsme jen co ráno dovolilo

popravdě, víc než “jen“

něco se v uzdě povolilo

třeba…

              mě mam

                                      a Jí sen.