A člověk se bude bát výšek

     a úrazů na cestě;

a rozkvete mandloň

     a těžce se povleče kobylka

     a kapara ztratí účinnost.

Člověk se vydá do svého věčného domu

a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají

                                                 nad mrtvými.

Kaz 12, 5

Ivrit se vzbudila do chladného svěžího rána. Uvařila si čaj a vyšla před dům. Od mala ji uklidňoval vlhký vzuch a šero. Proto vstávala vždy velmi brzy.

Rozhlédla se kolem a  na její tváři se objevil úsměv. Na dnešní den čekala dlouho. Téměř od dětství. Až se matka vzbudí, bude jí muset Ivrit oznámit, že odchází. Čeká ji daleká cesta.

Zatím natrhala květiny do vázy a ze studny přinesla čerstvou vodu. Poté seděla v šeru kuchyně a čekala, až matka vstane.

Světlo protančilo místností. Ivrit zvedla hlavu a zadívala se přímo na slunce. Vždy si při tom představovala, jak jí černají oči. Z druhé místnosti se ozvalo slabé vrznutí a matka po chvilce vešla do kuchyně. Dala vařit vodu a sedla si za stůl. Ivrit nečekala pozdravení. Od smrti otce žádná z nich nepromluvila. Matka nevěděla, co se děje s její dcerou a ta se radši toulala po okolí nebo si přivydělávala na živobytí.

“Odcházím,” řekla Ivrit do ticha. Zamíchala vychladlý čaj a zadívala se na matku. “Pozítří se koná Slavnost Poslední pečetě, budu tam tančit.” Nikdy zbytečně nemrhala slovy, v ruce mačkala cíp ubrusu a dívala se z okna. Bylo jí líto, že u matky nevyvolala žádnou emoci. Seděly vedle sebe a mlčely.

Když otec žil, rozléhal se po domě neustálý smích. Matka byla veselá, krásná žena a Ivrit chtěla být jako ona. Znávala od ní tolik pohádek a  příběhů. Co otce pohřbili, přestala se smát a mluvit. Pořád byla velmi hezká, ale její pohled byl jako vyplavený měsíc. Ivrit věděla, že uvnitř je už dávno mrtvá.

Podívala se teď na svou matku, kterou kdysi tak milovala a obě se tiše rozplakaly.

Šla po prašné cestě směrem k městu. Ve vaku jí tiše cinkala tamburína a trochu peněz. Nebe se zatáhlo, začalo poprchávat. Stromy se tiše nakláněly k obloze, kdosi jimi jemně třásl. Ivrit milovala déšť. Když otec umíral, utíkala z domu a nechala si deštěm omývat tvář. Déšť léčil.

Vůně prachu a mokrých šatů ji doprovázela až do města. Minula vysoký kamenný kostel a pokračovala k náměstí. Na dlažbě seděla žena a kreslila na zem obraz. Ivrit se sklonila a  klouby prstů zaťukala o kočičí hlavy. Zvyk z dětství. Klečící se podívala ženě do tváře.

  “Válečníci se skloněnými hlavami,” řekla žena. Ivrit se zadívala na tenké, komické a deštěm rozmazané postavy s meči a štíty. Okolo nich bylo několik světlých odstínů žluté. Vypadalo to, jako by stáli přímo ve slunci.

  “Vracejí se z bitvy?” zeptala se Ivrit

  “Není bitvy ani vítěze. Existuje jenom pokání.”

  “A jeden vítěz,” usmála se na ženu, “jediný.“

Neznámá vzala trochu černé barvy a nakreslila Ivrit na šíji symbol nekonečna.

  “Jdu tančit na Slavnost , nesu si bubínky a trochu tabáku.“

Žena pokývala hlavou a dál se věnovala obrazu. Když se Ivrit otočila k odchodu, hustě se rozpršelo.

Minula houf rozjařených dětí. Běhaly od přístřešku k přístřešku a přeskakovaly velké lesklé louže. Ivrit k jedné přistoupila a spatřila se v odraze. Uviděla vlnkovatou tvář s výraznýma smutnýma očima a dlouhé, deštěm zplihlé vlasy. Jako by se dnes viděla poprvé. Sklonila hlavu až nad hladinu louže a ve vlnkách vyhledávala své oči. Spatřila v nich příběh někoho cizího.

V tu chvíli si vzpomněla, jak jako dítě často plakala. Když byla maličká, plakala každou noc. Ačkoli nebylo v noci nic vidět, zírala do tmy a čekala, až přijde.

Maminka mu říkala Bůh. Ivrit se bála, že ji odvleče a v posteli po ní zbude jen vyhřáté místo. Tak se radši nehýbala a nikdy se neotáčela čelem ke zdi.

Jak se Ivrit dívala do louže, rovzpomínávala se a mezitím nepřestávalo pršet.

Klečela a kolem ní divoce pobíhaly děti.

Putovala tři dny, po tu dobu nic nejedla. Cesta jí sama ukazovala směr. Rytmus vlnící se trávy jí dával odpočinout, země byla po dešti druhý přítel. Často v dlaních přesývala kousky země, sypala si hlínů i do vlasů a to ji očišťovalo.

Třetí den se chýlil ke konci. Ivrit přišla k řece a lehla si blízko ní. Po chvíli začala usnínat.

Nad obličejem ucítila lehký závan, jako by se jí chtěl někdo dotknout. Otevřela oči a zjistila, že je na Slavnosti Poslední pečetě. Vesele vyskočila a šmátrala ve vaku pro bubínky a tamburínku. Kdosi ji chytil okolo ramen, otočila se a spatřila krásnou ženu v hnědých šatech, dlouhých až na zem. Nebyly jí vidět nohy a Ivrit poznala, že je to královna.

  “Sáraj,“ vykřikla. Byla to ta žena, co ji navštívila ve snu a řekla jí o Slavnosti. Políbily se na tvář a teprve potom se Ivrit rozhlédla po okolí. Řeka se proměnila v popraskané zrcadlo a stromy někdo nakreslil černým uhlem. Ivrit dětsky zatleskala rukama a Sáraj ji vedla podél vysokých plátěných stanů, na jejichž plachtách bylo vidět stínové divadlo. Všude okolo pobíhaly bosé děti s dřevěnnými meči a hrály si na bojovníky Poslední pečetě. Na hladině rozpraskaného zrcadla stál oltář z neotesaných kamenů, některé byly od krve. Ve vzduchu se vznášeli krásní bleděmodří draci a zcela zastiňovali oblohu. Tolik lidí pohromadě Ivrit nikdy předtím neviděla. S každým se zdravila a hrála mu na bubínek. Vzduch byl podivně sladký, protkaný písněmi několika žen.

  “Ach Sáraj, chtěla bych tu s vámi zůstat napořád,” řekla napůl smutně Ivrit.

  “Co to znamená napořád?” zdvihla Sáraj obočí a laskavě se usmála.  

  “Myslím, až do smrti. Chci tu zůstat, dokud budu živa.”

  “Jak víš, že nejsi právě v tuto chvíli mrtvá?”

Ivrit se podlomila kolena. V momentě jí došly podivné souvislosti, ale ten pocit okamžitě zmizel. Sáraj se usmívala tak měkce, její hlas nikdy nezanikal v hluku lidí, ačkoli mluvila celkem potichu. Jak by teď mohla říct něco takového. Ani ona nemůže být mrtvá, je přece tak krásná... Ivrit nestačila dokončit myšlenky, protože najednou někde v davu spatřila známou tvář. Rozběhla se mezi lidi a snažila se ho najít.

  “Tati. Tati!” volala zoufale a vrážela do ostatních. Rozběhla se směrem k popraskanému zrcadlu, kde bylo méně lidí. Otce však nespatřila.

Vkročila na zrcadlo a lekla se. Bylo úplně ledové. Chtěla se vydat na druhý břeh, Sáraj beztak ztratila někde v hloučku lidí. Šla a každým krokem cítila, jak se dělá větší zima. Nohy ji už téměř neposlouchaly, zastavila se a rozhlížela se kolem.

Byla sama. I kamenný oltář byl už příliš daleko. Uslyšela slabý výkřik a podívala se pod nohy. Jako by ji někdo prohodil písečným dnem.

Ivrit spatřila tisíce zčernalých těl namačkaných na sobě pod hladinou rozpraskaného zrcadla. Dlaně měly opřené o hladinu zevnitř, jako by se chtěly dostat ven. Úzké dlaně s nepřirozeně dlouhými prsty. Ivrit zaječela a jedno tělo se pohnulo. Byla všude kolem. Nahá těla s otevřenými ústy do výkřiku. Zohavená a k nepoznání, zda to byl muž nebo žena. Takový pocit strachu zažila Ivrit, když byla malá a bála se v noci, že si pro ni přijde Bůh. A teď poznala, že to on jim to udělal.

A ona tomu v dětství o vlásek unikla. Stála zkoprnělá strachem bez jakékoliv pomoci. V hlavě se jí míjely šílené představy, strach ji úplně ochromoval myšlení. Necítila tělo, ani sladkou vůni vzduchu a neslyšela žádné lidi. Jak tam stála, zešílela z toho pohledu na zohavená těla pod hladinou.

Ivrit ztratila rozum a v tu chvíli začínalo zrcadlo praskat ještě více. Kdosi po ní už natahoval ruce a chytal ji za nohy, které začaly černat. Ona to však už nevnímala.

Ocitla se ve světle a bylo jí nádherně. Neměla rozum, ale očima cítila světlo a hmatem příjemný teplý pocit. Bylo jí krásně.