Byl jednou jeden větrný mlýn, co stál na vysokém kopci, kde to pořádně foukalo do lopatek.                  To se mu moc líbilo a spokojeně si mlel a mlel.       Občas někdo přivezl na trakaři pár pytlů pšenice nebo žita a na lavičce u vrat si popovídal s mlynářem, než se zrní semlelo na voňavou mouku. Kdyby to mlýn uměl , určitě by se začervenal při chvále, kterou o sobě slyšel.

Až jednou … v  dálce se objevil vyzáblý jezdec na ještě vyzáblejším koníkovi a vedle něho na oslíku baculatý sluha.                                                                Teď si určitě říkáte, že tohle už tady bylo, že ta vyzáblina se dá do boje s lopatkami a  nakonec potlučená spadne z koně, jak o tom napsal pan  Cervantes. Kdepak, milánkové, oba jezdci byli moc rádi, že se po kamenité cestě konečně ke mlýnu dokodrcali, protože noc byla na krku a jim cestou pořádně vyhládlo. .Mlynář nebyl lakomec, a tak s plným břichem se pohodlně  vyspali na voňavé slámě a taky chudinka koník se dosyta nakrmil vyzrálým zrním.               

Ani ráno se boj nekonal, jezdci poděkovali mlynáři i mlýnu a jeli zase o kus dál .